Minulý týden jsem zde psal mnoho o tom, jak podle Masaryka „již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému“ a jak vlastnění své vlastní viny vede k vlastnění kniplu dějin vlastního národa. Byli v tomto buditeli ducha. Generace před nimi obrodila národ od Rakouska, Masaryk a Havel pak chtěli národ probudit zevnitř. Probudit z čeho? Ze spánku. Z mátoh, z irelevance, z bezduchosti, z chudoby na duchu, na směru, na vůli, na vlastním osudu. Chtěli tedy náš národ probudit na duchu a něčím nás naplnit.

A my jsme toho ducha jednou měli. My byli probuzení. Ale usnuli jsme – a nikoli na vavřínech, ale na duchu. A tím jsme se – s Masarykem řečeno – prohřešili proti Duchu svatému.

Duchem.

Zbývá vám ještě 80 % článku

Co se dočtete dál

  • Proč Masaryk a Havel nevyzvali k národnímu pokání.
  • Co znamená v kontextu národa „hřích proti Duchu svatému“.
  • Jaké historické události (1938, 1948, 1968) vyžadují usmíření nebo vyrovnání.
Předplatné bez reklam první 2 měsíce za 80 Kč
  • Veškerý obsah HN.cz
  • Mobilní aplikace
  • Bez reklam
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Články v audioverzi + playlist
  • Možnost kdykoliv zrušit
za 80 Kč s mobilní aplikací
a bez reklam nebo za 40 Kč bez mobilní aplikace
a s reklamou
Máte již předplatné? Přihlásit se