Minulý týden jsem zde psal mnoho o tom, jak podle Masaryka „již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému“ a jak vlastnění své vlastní viny vede k vlastnění kniplu dějin vlastního národa. Byli v tomto buditeli ducha. Generace před nimi obrodila národ od Rakouska, Masaryk a Havel pak chtěli národ probudit zevnitř. Probudit z čeho? Ze spánku. Z mátoh, z irelevance, z bezduchosti, z chudoby na duchu, na směru, na vůli, na vlastním osudu. Chtěli tedy náš národ probudit na duchu a něčím nás naplnit.

A my jsme toho ducha jednou měli. My byli probuzení. Ale usnuli jsme – a nikoli na vavřínech, ale na duchu. A tím jsme se – s Masarykem řečeno – prohřešili proti Duchu svatému.

Duchem.

Zbývá vám ještě 80 % článku

Co se dočtete dál

  • Proč Masaryk a Havel nevyzvali k národnímu pokání.
  • Co znamená v kontextu národa „hřích proti Duchu svatému“.
  • Jaké historické události (1938, 1948, 1968) vyžadují usmíření nebo vyrovnání.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Předplatit za 40 Kč
Máte již předplatné?
Přihlásit se