Sloupek Miloše Čermáka: Podle nosa poznáš kosa - Psychologie lidí, se kterými jedete tramvají

Znáte ten pocit. Nastoupíte do tramvaje, rozhlédnete se kolem sebe a pomyslíte si: "Panebože, tady se zase sešla partička!"

Naondulovaná padesátnice, která má u ucha telefon a hlasitě se baví s kamarádkou.

Bezdomovec.

Šedesátiletý chlap v džínových kraťasech, tričku s logem FBI a igelitkou Lidl. Když se usměje, vidíte, že mu chybí přední zub.

Svalovec neurčitého věku s vyholenou hlavou, v džínách a sportovním tričku. Na vodítku má pitbula, každých 30 vteřin ho přitáhne a syčí na něj "Říkám ti, seď!", byť vy máte pocit, že pes už sedí.

Dvě holky opřené o okno, z nichž ta hezčí možná má a možná nemá podprsenku, a vás štve, že to nezjistíte, protože vám je hloupé se tam dívat.

Kluk v černém, v předroztrhaných džínách a s velkými sluchátky na hlavě.

A pak ten asi čtyřicetiletý týpek v obleku, kterému cuká v oku a má hrozně zvláštní výraz ve tváři, a vy přemýšlíte, jestli ze sportovní tašky položené na zemi vytáhne pistoli a začne střílet, nebo je to jen nějaký neškodný debil.

Nesmíme zapomenout na ženu s kočárkem, čtyřicátnici v kostýmku, studenta podškrtávajícího si vzorečky v matematických skriptech a dva důchodce s nákupem z tržnice, hledící z okna.

Za každým z těch lidí vidíte nějaký příběh, asi jiný, než je skutečnost. Všechny nás ale spojuje, že se více či méně úspěšně snažíme tvářit nezúčastněně. A hlavně zakrýt skutečný převládající pocit, který je: "Panebože, ať už z téhle tramvaje vypadnu!"

Spojuje nás dočasnost toho zážitku. Proto tak nelibě neseme, když dlouho čekáme na křižovatce nebo když tramvaj stojí kvůli nedisciplinovaným řidičům, kteří překážejí na kolejích, a tramvaják to celé ještě zhoršuje nervy drásajícím, dlouhým zvoněním.

Dočasnost je to, k čemu se upínáme. Takže když nastoupím do tramvaje, logicky mám čas od času zajímavou, byť zneklidňující myšlenku. Odháním ji od sebe, ale je tím neodbytnější.

Co kdybych s těmito lidmi, které jsem nikdy předtím neviděl a "vylosovala" mi je ranní doprava, musel strávit následující… řekněme dva roky?

Kdyby naše tramvaj ztroskotala na pustém ostrově nebo vysoko v horách a my museli společnými silami bojovat o přežití.

V tu chvíli se samozřejmě na ty lidi díváte jinak.

Možná by bylo fajn, kdyby pán v obleku měl v tašce pistoli, protože ta se hodí.

Ostrý pes taky, jen záleží, jestli už z něj ten vyholenec neudělal stejného neurotika, jakým je on sám.

Nákup bychom důchodcům samozřejmě zabavili a udělali z něj jídlo pro všechny.

Určitě by byl čas zjistit, jestli má ta hezká holka podprsenku, avšak je téměř jisté, že sex bude mít se zjevem v černých džínách. Nebo s tím studentem matematiky. Mimochodem ještě že tu je, chytří lidé budou potřeba.

Jedno vím ovšem jistě: TOHLE rozhodně nejsou lidi, které bych si vybral na pustý ostrov pro boj o přežití.