Pokud chtějí firmy přežít, musí být zelené. Žádají to zákazníci, investoři i banky, říká loučící se šéf E.ON Záklasník

HN: Odcházíte z E.ON po pěti letech. Jak se za tu dobu posunula energetika v Česku i v Evropě?

Přemýšlel jsem o tom. Po takové době už bilancujete. Krátce po mém nástupu jsme přišli s tématem udržitelnosti uvnitř firmy i navenek. A lidé se smáli mně osobně i firmě. Ten velký posun je, že dnes už nikdo nezpochybňuje, že to tak prostě bude. Dnes už i uhelné společnosti vymýšlejí nový byznys, například stavbu fotovoltaik na brownfieldech. A vyhrávají firmy, které do toho šly naplno.

My máme jako zákazníka Penny Market. Ten pochopil, že být zelený může pomoci i jeho byznysu. A tak si nechal dát na střechy solární panely a parkoviště vybavil rychlonabíjecími stanicemi. Možná to bude pro řadu zákazníků, hlavně z řad mileniálů, důvod nakupovat právě u něj. Vodafone také pochopil, že rozdíl může hrát, když bude mít zelenou síť. I Škodovka chce být uhlíkově neutrální.

Takže největší změna za tu dobu, kterou jsem strávil ve firmě, je, že udržitelnost je nejen téma, ale lze na tom udělat i nový byznys. Už se nestane, že se mi na konferenci v Ostravě bude smát jeden nejmenovaný bývalý předseda vlády, protože o tom mluvím. Dnes už o tom mluví všichni. Vždycky rád vzpomínám na Ludvíka XVI., který si v den, když padla Bastila, napsal do deníčku, že se nic významného nestalo.

Evropa se vydává z krize po zelené cestě. Tuzemsko táhne s sebou

17. 5. 2021 ▪ 7 min. čtení

HN: Kdy v Česku došlo k tomu posunu vnímání?

Já jsem velký posun u firem pocítil, když pochopily, že to nechtějí jen zákazníci. Ale že to chtějí také investoři a vlastníci. Laurence Fink, šéf největšího investičního fondu světa BlackRock, už dvakrát napsal podnikům, do kterých investoval, že environmentální riziko je investiční riziko. A že po nich bude chtít, aby ve svých rozhodnutích zohledňovaly i dopady na životní prostředí. Neřekl sice jak, ale je to jasný signál, že to nechtějí jen Evropská unie a zákazníci, ale i ti vlastníci.

HN: A co Češi? Často mám pocit, že místní firmy jsou zelené spíše z donucení.

České firmy lze rozdělit do tří kategorií. Ta první říká ne, ne, ne, to se nás netýká. Druhá to dělá proto, že je do toho tlačí zahraniční matka. Jinak k tomu přistupujete, když musíte. A jinak, když chcete. A třetí kategorie jsou podniky, které to opravdu chtějí. Pochopily, že když naskočí v moment, kdy se ten vlak teprve rozjíždí, přinese jim to rozdílové body. Některé firmy hrají hokej jen tak, aby nedostaly gól. Ale jiné aby ho i daly.

HN: Dá se říct, jestli tyto firmy to dělají, protože věří, že konají „dobro“, anebo je nutnost se přizpůsobit?

To je případ od případu. Jsou podniky, které chtějí. A často to s námi pak konzultují a propíší to i do své vnitřní politiky. To jsme udělali i my. Jak můžeme nabízet zelenou energii, když uvnitř nebudeme zelení? Už asi čtvrtina elektřiny, kterou vykupujeme pro naše zákazníky, je z českých obnovitelných zdrojů. To je třetina celé tuzemské zelené výroby a pokryla by spotřebu prakticky všech našich domácností.

Proto jsme také udělali kampaň Zelená vlna. Byly to drobnosti jako solární panely na střechu, zbavili jsme se v kancelářích vod balených v plastu a vše máme ve skle. Udělali jsme si pak vnitřní průzkum a 85 procentům našich zaměstnanců se ta akce líbila. A více než polovina díky tomu změnila i svoje vlastní chování.

HN: Ve světě za klima v posledních letech hodně bojovali studenti už od středních škol. U nás na to ale starší generace občas reagovala, řekněme, podrážděně. V Německu to tak zřetelné nebylo. Je to u nás i generační rozdíl?

Pochopitelně tu ten generační posun je. Také to souvisí s blahobytem. Ale přece v tom je právě ten obrovský potenciál. Dnes tvoří mileniálové 30 procent našich zákazníků, za pár let to ale bude dvakrát tolik. Když jsme o tom jednali ve firmě a ptali se mě, „kdy ten tvůj přístup udržitelnosti a zelenosti přinese dodatečné peníze“, tak jsem jim říkal, že je to běh na dlouhou trať. Je tu i otázka toho, jaké peníze bychom ztratili, kdybychom do toho nešli. Dnešní mladý člověk chce mít vše digitální, chce si vybrat, jestli bude mít elektřinu solární, nebo větrnou, smlouvu chce podepsat prstem na tabletu. Pokud bychom jeli ve stylu „hlavně abych nedostal gól“, tak budu mít za pět let problém. Co za pět let, možná už za dva tři roky.

HN: Zmiňoval jste majitele firem a veřejnost. Ještě větší tlak na zelenost je ale cítit od bank a pojišťoven. Erste dnes uhelnou firmu nezaúvěruje.

To je naprostá pravda. A pokud ano, tak za takové podmínky, že se to té uhelné firmě nevyplatí. Evropská centrální banka dokonce zvažuje, že by se při hodnocení rizikovosti bilancí bank uplatňovala kritéria ESG (environmental, social and governance, tj. ekologicky i společensky šetrná politika – pozn. red.).

Podívejme se na celou tu transformaci více ze široka. Ona nyní pouze zpoplatňuje ty externality, které dříve zpoplatněné nebyly. To je, jako když jste dřív chodil do restaurace, která nedodržovala hygienu. A když někdo zavedl pravidla, že tam musíte mít dvě umyvadla, musí mít čisté suroviny… tak to vlastně není špatné. My jsme nyní společnost na určitém stupni blahobytu, která nejenže je z různých směrů tlačena k větší udržitelnosti a musí se tou cestou vydat, ale ona chce. Je to čím dál větší skupina lidí, která ale není křičící. Křičí jen ti odpůrci.

HN: Ti kritici nicméně mají aspoň částečně pravdu v tom, že energetická infrastruktura nejen v Česku, ale ani ve zbytku Evropy není připravená na vypnutí uhelných zdrojů. Jak to zvládnout?

Klíč k celé té transformaci je posílit udržitelnost energetiky tak, aby babička v severních Čechách neměla problém zaplatit faktury za vytápění a zároveň měla každá domácnost nebo firma každou hodinu a vteřinu čím svítit a topit. Tou cestou jsou strategické rezervy. Mít paroplynové nebo efektivní uhelné elektrárny v rezervě a jet cestou rozvoje obnovitelných zdrojů. A paralelně s dotační podporou jet i úspory. Nejlepší je kilowatthodina, kterou nespotřebujete. My jsme třeba jako jedna z mála evropských zemí splnili cíl na podíl obnovitelných zdrojů. A s přihlédnutím k tomu, že nemáme moře a moc nám tu nefouká, je málo vody, nejsme na tom vůbec špatně.

HN: Také jsme to ale „sfoukli“ během solárního boomu příliš rychle a jedna zelená megawatthodina je u nás jedna z nejdražších v Evropě.

To ano. Ten systém podpory byl tehdy velmi špatně nastavený a bohužel dodnes způsobuje to, že když někdo řekne solár, tak hned vypadá jako zloděj. Ale ten potenciál tu je.

HN: Nemůže tohle babičce na severu Čech přinést zmiňovaný cenový šok? I když budou nové zelené elektrárny levnější, něco stát budou. Ani rezerva nebude zadarmo, navíc zdraží udržování stability a plánujeme podporu jaderných elektráren…

Já si myslím, že ne. Pokud to tedy budeme dělat systematicky a rozkládat to v čase. Dnes je v každé megawatthodině téměř 500 korun na podporu obnovitelných zdrojů. A to není na nové elektrárny, ale na ty staré. To jednou skončí. Cílem je rozjet podporu tak, aby technologie zlevnily a byly co nejdřív samofinancovatelné.

Ale musíme počítat s tím, že zpoplatnění externalit je prostě potřeba. Když někdo pálil tuny uhlí a školy musely mít prázdniny, protože se kvůli smogu nedalo vyjít na ulici, tak to mělo obrovské dopady na společnost i na peníze. Krásně to spočítaly Lesy ČR. Ty řekly, že kvůli suchu způsobenému klimatickou změnou, která je zapříčiněná vyššími emisemi skleníkových plynů, máme kůrovce. A ten nám ročně způsobuje škody v řádech desítek miliard. To jsou náklady, které z velké části způsobilo uhlí a jež nikdy nikdo neplatil.

HN: Tah za zeleností významně zrychlil před rokem, kdy EU rozhodla, že má být zelená energetika a ekonomika jedním z nástrojů, jak bojovat s dopady pandemie koronaviru. Není to příliš rychlé? Nevidíte v tom riziko?

Pochopitelně. Největší riziko je to, jak jsem říkal, aby nepřišly cenové šoky a nebyla ohrožena bezpečnost dodávek.

HN: A nedostáváme se do té situace? Povolenky vystřelily od konce loňského roku na více než dvojnásobek. Uhelné firmy už varují, že budou muset zavírat.

Otázkou je, jakou roli v růstu cen hraje spekulace. Ale na druhou stranu může také povolenka konečně začít zobrazovat ty externality, které dříve započítávány nebyly.

HN: Ale není to moc rychlé?

Já říkám, že směr, kterým jdeme, je určitě správný. Kalibrace jednotlivých kroků bude vždy výzva. Abychom se nedostali do situace jako loni na podzim v Belgii, kdy tamní regulátor musel omezovat i žehlení a svícení, protože hrozilo, že v síti nebude proud.

HN: Tím si před pár lety prošla i Británie, problémy měla také Francie.

Právě.

HN: Mají se znovu projednávat pravidla nastavení systému povolenek. Myslíte si, že může EU, třeba i jen krátkodobě, zatáhnout za ruční brzdu a růst cen nějak omezit?

Podle mě je nutné sledovat ten vývoj na trhu i vývoj technologií. Musíme mít silnou strategickou rezervu.

HN: Bavili jsme se opakovaně o zpoplatnění externalit. Ty ale dnes formou povolenek platí jen velké firmy. Neměli by se, například formou uhlíkové daně, podílet všichni, včetně třeba domácností, které pálí v lepším případě uhlí, v horším PET lahve?

Jsme znovu u toho, jestli to bude finančně únosné. Musíme dělat postupné kroky. Ale nejsem si jistý, že se něco jako celoevropská uhlíková daň prosadí. Síla věci je v decentralizaci. Každý stát bude mít k té uhlíkové neutralitě vlastní cestu. Němci to zkouší a celkem jim to vychází, v Británii také.

HN: A nefungovala by? Pokud by zdražilo uhlí, motivovalo by to lidi víc pálit pelety nebo přecházet na plyn. Dražší diesel by zvýhodnil elektromobily a tak dále.

Souhlasím. Ale jde toho dosáhnout i jinými prostředky. Osobně si myslím, že například u větších zdrojů od uhlí odejdeme mnohem dřív než v roce 2038, protože to prostě nebude ekonomické. Tu naši debatu za nás vyřeší trh. Je to podobné, jako kdybychom si před dvaceti lety říkali, jestli dnes budeme mít videokazety.

HN: E.ON je v Česku i velkým dodavatelem plynu. Jakou roli v transformaci bude hrát?

Určitě velkou. Nepatřím k lidem, kteří by ho zatracovali. Uhlíkovou stopu sice má, ale pořád poloviční oproti uhelným zdrojům. Střední a dlouhodobá vize je potom vodík. Vyrábět z přebytku zelené elektřiny elektrolýzou vodík. Samozřejmě chvíli potrvá, než se to prosadí. E.ON v Německu už s tím dělá pilotní projekty.

HN: Vy jako firma už téměř nevyrábíte. Proč?

My máme dnes výrobu buď u zákazníků, kterým pomáháme snižovat uhlíkovou stopu například tím, že jim dodáme kogenerační jednotku (vyrábí elektřinu i teplo najednou – pozn. red.) nebo solární panely na střechy. To jsou ale menší věci. Máme také jednu teplárnu v Mydlovarech, kde jedeme ze 75 procent na štěpku a pak tam v kogeneraci spalujeme plyn. Máme také asi 23procentní podíl ve Ško-Energo, která dodává energie pro automobilku. A ta plánuje přejít kompletně na uhlíkovou neutralitu.

HN: To je zajímavý příklad. Je jasné, že německý majitel klade na klima větší důraz. Ale je to také otázka peněz – za spalování štěpky se nemusí platit extrémně drahé emisní povolenky.

Jasně. Ale Škodovka je v té kategorii firem, které se chtějí měnit.

HN: Neplánovali jste někdy vlastní zdroj?

Ne. Zahraniční matka tento byznys opustila a výrobu vyčlenila do separátní společnosti, kterou prodala. A plně se koncentruje na sítě a zákazníka. V Česku máme jen vodní elektrárny, například na Vranovské přehradě. Ty nám totiž zapadají do toho našeho plánu udržitelnosti.

HN: Zajímá lidi vůbec, z čeho je jejich elektřina, kterou doma spotřebují?

Ano, hodně. Co je ale někdy u lidí problém, je to, že elektřina je nehmatatelná, nemohou si na ni sáhnout. A když, tak jen jednou. Ne, vážně. Zákazník se pak ptá: „Když už od vás mám ten zelený certifikát, garantujete mi, že vše, co odeberu, bude zelené?“ A to my samozřejmě nemůžeme. Protože ta elektřina v síti je mix všech zdrojů. Ale čím více lidí bude ty zelené certifikáty chtít, tím více to bude motivovat výrobce k tomu, být zelený.

HN: Když zavzpomínám na některé průzkumy, tak i v době solárního boomu byla drtivá většina lidí pro zelenou energii. Ale naprosté minimum z nich bylo ochotné za to zaplatit.

O tom žádná. Ale mění se to. Stejně ale i to, kolik si vůbec zákazník musí připlácet. Dnes už solární elektrárny často vyrábí levněji, než kolik stojí elektřina na trhu.

HN: A jak dnes vychází vlastní elektrárna na střeše?

S tím, jak vyrostla cena silové elektřiny na trhu, se návratnost významně zkrátila. Dříve to bylo významně nad deset let, dnes to s dotací a ohřevem vody může být i sedm. A ta doba se bude s vývojem technologií a růstem cen elektřiny zkracovat, čímž se bude zvyšovat motivace firem i domácností jít do fotovoltaiky. Ta elektrárna vám funguje minimálně 25 let. Když se vám investice za sedm let vrátí, tak pak co se týče elektřiny, jedete s minimálními náklady.
Dnes je ještě velká část společnosti skeptická k elektromobilům. Ale když už budete mít vlastní elektrárnu, tak vám najednou i elektroauto dává jiný smysl. Samozřejmě jsme na začátku, elektrovozů, které ujedou 500 km, je pořád málo. Ale za dva roky jich bude významně více.

HN: Jak je na tom Česko zatím s nabíječkami? To je další překážka u elektromobility.

Stavíme je samozřejmě také. Do konce tohoto roku bude v síti E.ON Drive 200 dobíjecích stanic a do konce příštího roku 300. Ta síť je pro další rozvoj hodně důležitá. Co se hodně podceňuje, je fakt, že lidé budou nabíjet v práci a doma. Kritika toho, že e-mobilita není trend, mi připomíná císaře Viléma II. Ten ještě v roce 1915 říkal, že věří koni, že auto je dočasný fenomén.

HN: Ještě k vám. Proč vlastně po pěti letech končíte?

Nedělal jsem nikdy nic výrazně déle než pět let. Nejsem manažer operativní, spíše transformační, jak říkáme my v energetice, „transformátor“. Po těch letech vnímám, že jsme udělali významnou změnu. A cítím, že potřebuji novou výzvu. Po 5,5 roku odchází i můj šéf z mateřské firmy. Teď potřebuji pauzu a pak se zaměřit na něco nového.

HN: Kam pojedete?

Do Španělska. Ještě nevím, na jak dlouho. Ale mám jasný cíl, chci si do konce října přečíst román ve španělštině. A samozřejmě mám připravenou tunu dalších knih na přečtení, několik rozvojových kurzů, ale hlavní je ta španělština. Nějaké nabídky na další práci mám, ale všem říkám: Dejte mi ještě čas.