Jak se z Česka stal drahý ostrůvek uprostřed Evropy aneb Pravdivé lži o inflaci

Tradice, které se nemůžeme zbavit už třetí desetiletí. Stačí jakýkoliv výjezd do zahraničí, abychom si potvrdili, co vše je v Česku dražší. Jistě, záleží na aktuálním kurzu koruny. Dlouhodobě to byla elektronika, ve srovnání s mnoha podstatně bohatšími státy západní Evropy je to dodnes například oblečení, obuv či vybavení domácnosti. Cena telekomunikačních služeb je pak v Česku statisticky srovnatelná s Německem, kde je ovšem výrazně vyšší průměrný příjem.

Poslední covidový rok pak přinesl citelné zdražení návštěvy tuzemských restaurací. Když český turista odloží domácí řízek a dovezenou plechovku piva, může se mu lehce stát, že nejen na levném východě, ale i v tradičních dovolenkových destinacích, jako jsou Řecko, Itálie či Španělsko, pořídí v restauraci levněji nejen jídlo, ale i pití včetně alkoholických nápojů. Podobnou cenu navíc doprovází radikálně vyšší kvalita potravin.

Obdobný pocit turista získá při srovnávání úrovně podle HDP na hlavu. Ač je na tom v tomto ukazateli Česko lépe než třeba Portugalsko či Polsko a ne o moc hůř než Španělsko, úroveň tuzemské silniční sítě odpovídá stavu v Bejrútu po posledním výbuchu. Člověk po zkušenosti s jízdou na hlavní dopravní tepně v ČR prostě nedokáže uvěřit tomu, že i mezi dvěma relativně malými městy může nejen vést čtyřproudá silnice, ale navíc existovat bez jediné uzavírky.

Česko se postupem času stalo ostrůvkem uprostřed Evropy, kde je množství zboží i služeb drahé nejen absolutně, ale i ve srovnání s průměrným příjmem, navíc kvalitativně často nesrovnatelné. Bohužel data o vývoji inflace zveřejňovaná každý měsíc nenaznačují, že by se měl tento stav změnit k lepšímu. Kvalitu statistici naštěstí – pro náš dobrý pocit – měřit neumí.