Jak je to doopravdy s tím rekordním růstem mezd? Stojí za ním i propouštění těch, kteří berou nejméně

Mzdy v Česku i přes všechna pandemická omezení loni nominálně v průměru vzrostly o 3,1 procenta, ale tento růst byl celý pohlcen zrychlující inflací v průměrné výši 3,2 procenta, takže celkově si čeští zaměstnanci reálně nepolepšili. Růst mezd trvá i v roce letošním, v druhém čtvrtletí dokonce meziročně nominálně o vysokých 11,3 procenta.

Poměrně slušný růst mezd loni i vysoký růst letos jsou paradoxně také výsledkem toho, že řada zaměstnanců o svou práci přišla. Dalším byl zkrácen úvazek a klesala skutečně odpracovaná týdenní pracovní doba. Výše uvedená data se totiž vztahují k „přepočteným počtům“ zaměstnanců a odpovídají plným úvazkům. Mzdový růst vyjádřený na fyzické osoby, tedy nezávisle na výši úvazku, byl slabší (2,7 procenta). Zkracování úvazků zároveň umožnilo, aby si lidé svou práci udrželi a nedošlo k masivnějšímu propouštění.

Zaměstnanost klesala už od nástupu pandemie a nejvíce se propadala u lidí mladších 45 let, zejména žen. Nejde tedy pouze o předčasné odchody do důchodu, ale o lidi na vrcholu svých pracovních sil. Nejčastěji o svou práci přicházeli ti nejméně placení, lidé v méně kvalifikovaných povoláních a s nižším dosaženým vzděláním. O tom svědčí i to, že nejrychleji rostly mzdy desetiny nejhůře placených zaměstnanců.

Tím, že vypadnou ze statistiky mezd ti nejméně placení lidé, se automaticky zvedne mzdový průměr, aniž by se muselo stát cokoli dalšího. Vedle toho ale některá odvětví, jako jsou IT a komunikace či veřejná správa, rostla a zaměstnanost i mzdy se zde zvyšovaly, takže výsledný růst mezd za celou ekonomiku je slušný. Je ale úsměvné přisvojovat si to jako zásluhu sociální demokracie a zároveň mlčet o tom, že je to právě ztráta zaměstnání těch nejohroženějších skupin, která kosmeticky nafukuje čísla mzdového růstu.

Označit dopady pandemie na trhu práce jako „komplikace“ je velmi mírné hodnocení. Zásah pandemie byl obrovský a vysoce nerovnoměrný: pro mnoho odvětví a profesí byl velice těžký a v některých oborech, jako je ubytování a stravování či kultura, navíc trvá dodnes. A to i přesto, že se česká míra nezaměstnanosti stále drží až nečekaně nízko. Lidé ze zaměstnání totiž často odcházeli nikoli do nezaměstnanosti, ale i mimo oficiální trh práce: počet ekonomicky neaktivních obyvatel v průběhu celé covidové krize rostl. Zvedla se také dlouhodobá nezaměstnanost delší než jeden rok.

Je to právě absence pracovního příjmu, která s sebou nese zvýšené riziko propadu do dlouhodobé chudoby. Státní politiky by proto měly být namířeny právě do podpory těch nejvíce ohrožených skupin obyvatel, nikoli do dalšího zvedání platu těch, kteří mají svou relativně dobře placenou práci ve státním sektoru poměrně jistou, nebo do zvyšování minimální mzdy, jejíž výrazný růst v těžké době nakonec může dále snížit zaměstnanost těch nejzranitelnějších nízkopříjmových pracovníků.