Poté co vypukla pandemie, vyzvala Austrálie k vyšetření toho, jestli Čína, z níž se virus rozšířil, něco nezanedbala. Australané tak reagovali na informace, že se čínské úřady nějakou dobu snažily šíření nemoci covid-19 ututlat. Čínská odpověď přišla prakticky okamžitě – Peking začal, mimo jiné, bojkotovat dovoz australského uhlí či vína. Australanům tak vznikly škody za desítky miliard dolarů.

Tento ostrý postoj je v poslední době pro Čínu příznačný. Zřejmě i pod jeho vlivem podepsala Austrálie minulý měsíc dohodu o dodávce 12 ponorek na jaderný pohon od Spojených států. „Čína se v oblasti Jihočínského moře v posledních letech chová podstatně ostřeji, nebo chcete-li agresivněji. Takže Austrálie má dobré důvody pro to, aby byla vůči Číně mnohem opatrnější,“ říká v rozhovoru s HN profesor Patrick Köllner, ředitel GIGA Institutu pro asijská studia, výzkumné organizace sídlící v německém Hamburku.

Podle Köllnera se Čína otevřeně vměšuje do dění v Austrálii. „Snaží se získat vliv na australské politické strany prostřednictvím jejich skrytého financování. Snaží se také ovlivňovat média a to, jak o Číně píšou. A čínské podniky chtěly ovládnout kriticky důležitou infrastrukturu, jako je zásobování elektřinou nebo vodou. Jde samozřejmě také o špionáž a činnost hackerů,“ vysvětluje Köllner, který se v Praze tento měsíc zúčastnil konference o zahraniční politice pořádané pražským Ústavem mezinárodních vztahů.

Číně jde podle Köllnera o to, aby se v obrovské oblasti zhruba mezi Japonskem a Austrálií stala jednoznačně nejsilnější mocností. „Nejde jí o vývoz své ideologie do světa. Chce prostě dosáhnout toho, aby ji ostatní země uznávaly jakožto nejdůležitějšího aktéra v regionu,“ vysvětluje Köllner.

Do této logiky zapadá například také neustálé narušování vzdušného prostoru Tchaj-wanu čínskými vojenskými letadly nebo budování umělých ostrovů v Jihočínském moři. V oblasti mají své základny také Spojené státy či Francie, které zde patří některá teritoria. Američané jsou blízkými spojenci nejen Austrálie, ale také například Japonska.  

Washington má podle smlouvy dodat Austrálii 12 ponorek na jaderný pohon až za 20 let. Bezprostřední vojenský význam smlouvy je tedy velmi omezený. Pro Australany je ale klíčové, že dohodou posílili své spojenectví s USA. „Jde o významný vzkaz Číně, že její chování tyto země považují za ohrožení mezinárodní bezpečnosti, nebudou ho tolerovat a jsou připraveny se proti němu postavit,“ říká profesor Köllner.

A připomíná, že ponorky sice mají mít pouze jaderný pohon, nikoliv výzbroj, to je ale možné během doby, než je Austrálie skutečně dostane, změnit. Pak by mohly hrát významnou roli ve snaze čelit Číně i jinde než při případné obraně Austrálie, například při možných operacích v Jihočínském moři nebo Tchajwanském průlivu.

Austrálie původně podepsala smlouvu na dodání ponorek s Francií. Mělo jít o stroje na dieselový pohon – jaderné ponorky Francie vyrábí také, Australané je ale v době uzavření kontraktu nechtěli. Minulý měsíc ovšem od smlouvy s Paříží z ničeho nic odstoupili, aniž by o tom Francouze informovali předem. A oznámili dohodu s Američany.

Francie na to reagovala ostrým diplomatickým protestem jak vůči Australanům, tak vůči Američanům. „Ze strany Washingtonu nešlo o to, schválně Francouze naštvat. Prostě to zpackali, komunikačně to nezvládli,“ řekl HN vysoce postavený zdroj z české diplomacie, který se tématem zabývá.

Americký prezident Joe Biden se následně v rozhovoru se svým francouzským protějškem Emmanuelem Macronem fakticky omluvil a slíbil navýšení pomoci, kterou Washington poskytuje Francouzům při jejich protiteroristické operaci v africkém Sahelu. Na ní se spolu s Francií podílí i česká armáda.

Podle kritiků sice Biden vůči evropským spojencům změnil rétoriku, ale fakticky se dál chová jako jeho předchůdce Donald Trump, který se od Evropy v řadě věcí odvrátil. Patrick Köllner s tím nesouhlasí. „Bidenova vláda se velmi intenzivně snaží jednat s partnery ve světě, včetně Evropské unie. A posilovat spojenectví. Ale platí, že tím nejdůležitějším jsou pro ni americké zájmy.“

Köllner podporuje francouzské snahy přesvědčit státy Evropské unie, aby se daly cestou budování takzvané strategické autonomie. To znamená, že by měly zachovat spojenectví s USA v rámci NATO, ale zároveň mít kapacitu i ochotu zasáhnout v případě potřeby samy. „Na USA se musíme spoléhat, protože sami vůbec nedisponujeme potřebnými vojenskými schopnostmi. Sami se nejsme schopni potenciálním hrozbám bránit. To ale zároveň znamená, že na úrovni EU bychom měli dělat mnohem víc pro rozvoj těchto schopností. A to i pro případ, že bychom se někdy museli bránit sami bez Spojených států,“ vyzývá Köllner.

Česko patří mezi země, které jsou k francouzským snahám opatrné. Obávají se, aby jejich výsledkem nebylo narušení spojenectví v rámci NATO. Podobně se pro HN vyjádřil také švédský státní tajemník pro evropské záležitosti Hans Dahlgren. „Nemyslíme si, že bychom se měli stát nezávislými na našich partnerech. Raději bychom se měli zaměřit na hledání způsobu, jak společně s nimi zajistit bezpečnost pro nás pro všechny,“ řekl Dahlgren během své zářijové návštěvy Prahy. Švédsko sice není členemem NATO, avšak velmi úzce s ním spolupracuje.