Nový šéf Nejvyššího správního soudu Karel Šimka: Jsme mercedes mezi soudy

HN: Hrálo roli ve vašem příklonu ke správnímu právu to, že vás učil Josef Baxa v Plzni?

Určitě. A zásadní. To byla strašně silná osobnost na fakultě. Z našeho ročníku šla potom do justice jeho podstatná část, určitě desítky procent. Západočeská a pražská justice jsou plné tehdejších absolventů plzeňských práv z doby, kdy tam působil Josef Baxa. Sice jsem po škole začal jako civilní soudce, ale když v roce 2004 zavolal Baxa s nabídkou jít na nově založený Nejvyšší správní soud, tak jsem si řekl super, můžu jít cestou toho veřejného práva.

Rozhovor

Počkejte pět let, pak mě suďte. Nebudu se ptát prezidenta, proč mě jmenoval, říká nový předseda Nejvyššího soudu

5. 6. 2020 ▪ 22 min. čtení

HN: Jak je možné, že za pět let se rozhodování vašeho soudu zpomalilo na polovinu? V roce 2017 jste jeden případ rozhodli v průměru za 137 dní, loni už za 277 dnů.

Protože narostly počty těch případů. V roce 2011 bylo 2200 kasačních stížností na 27 soudců, dnes máme 4300 případů na 30 soudců. Tak si to vydělte. Nemůžeme to stíhat.

HN: Jak velkou roli v tom hraje covid a stovky žalob na protiepidemická opatření, které musíte řešit?

Krátkodobě velkou, ale dlouhodobě celkem zanedbatelnou. Dostali jsme přes tři sta covidových věcí, dvě třetiny jsme už rozhodli. Je to desetina ročního nápadu. Je ale problém, že to musí být relativně rychle a jsou to dlouhé rozsudky, často 25 stránek a víc. Krátkodobě nás to zbrzdí a proti normálnímu běhu věcí nám to prodlouží dobu rozhodování normálních věcí zhruba o půl roku. A to budeme muset časem dohánět, až to opadne.

HN: Co se dá dělat, aby váš soud rozhodoval relativně rychle jako před pěti lety?

Jsou tři věci, které se dají udělat. První: už od loňska, je, že můžeme pro nepřijatelnost odmítat jednodušší případy, kdy v prvním stupni rozhodoval samosoudce. Dosud to platilo pro azylová řízení, nyní je to i na přestupky a důchody. Uvidíme, jak se to osvědčí. Nečekejme od toho ale zázraky, pomůže nám to třeba v desetině věcí. A stejně to musíte načíst a stručně odůvodnit, proč je nepřijatelná.

Druhá věc je, že posilujeme asistenty, to ještě na ministerstvu dohodl můj předchůdce. Nyní má každý soudce dva, postupně bude mít tři. Má to ale svá negativa. Pokud budete mít tři asistenty na soudce, tak ten soudce už sám nepíše, ale víceméně jen čte, rediguje, doplňuje.

HN: Ale musí přece sám rozhodovat, to za něj asistent neudělá.

Ano, ale asistenti se už podílejí na přípravě rozsudků. A pak je krok, který chci já, i když je taky kontroverzní. A to je zvýšit počet soudců. Nyní jich máme třicet, tedy deset tříčlenných senátů. Moje představa je 36 soudců, tedy 12 senátů. Všude říkám, že základ je, aby soudce dělal 100 až 110 případů ročně. To je dlouhodobě schopen zvládnout, že ho to baví, dělá to dobře. Když tohle nebude, ti soudci začnou být protivní, vidím to na svých kolezích už dneska. Někteří jsou otrávení, unavení a mohou začít svoji práci dělat s nechutí.

HN: A dostanete na další soudce peníze?

To je otázka. Budu muset na ministerstvo financí a říct: Je problém. Když nedostaneme nikoho, tak dál bude narůstat délka řízení, a to i na několik let.

HN: Už máte vyhlédnuté posily?

Mám, ale jména vám říkat nebudu. Typově by to měli být ze dvou třetin soudci krajských soudů, což jsou dnes převážně lidi kolem čtyřiceti let a často jsou to naši bývalí asistenti. Ze třetiny bych chtěl lidi zvenčí, zejména advokáty.

HN: Jak jste se vlastně dostal do hledáčku prezidenta Miloše Zemana? Ještě nedávno se mluvilo o tom, že vybírá mezi soudcem Filipem Dienstbierem a místopředsedkyní Barborou Pořízkovou.

Myslím, že to bylo primárně přes poslance ODS Marka Bendu. Kdysi jsme si povídali a já řekl, že kdyby ta možnost byla, tak by mě to zajímalo.

HN: Takže jste ambiciózní člověk…

... ambiciózní? Asi trocho ano.

HN: Jak dlouho jste uvažoval, že byste měl zájem o ten post, a přemýšlel jste, kam chcete soud třeba posunout?

Prostě víte, že se věci vyvíjejí a že se to bude za rok či dva řešit. My o těch věcech na soudě mluvíme už několik let a já se do těch debat silně zapojuji. Vždy jsem se zajímal, jak soud funguje a bude fungovat.

HN: Kdy se vám Hrad ozval?

Probíhalo to trochu mimo mě. Ale někdy v prosinci jsem měl telefonát od pana kancléře, že by mě rádi viděli. Bylo několik sondážních rozhovorů a v průběhu ledna jsem se viděl s panem prezidentem. Ale to rozhodnutí se udělalo – pokud vím – v posledních dnech před jmenováním.

HN: Jak jste vnímal, když se před třemi lety hradní kancléř scházel se soudci Ústavního soudu a snažil se bavit o případech, v nichž byl zainteresován on nebo prezident? A mluvil s nimi ve smyslu: prezidentovi by se líbilo, kdybyste rozhodli rychle či kdybyste rozhodli takto….

Já s panem kancléřem mluvil a žádnou kauzu se mnou neřešil. Ale samozřejmě že o kauzách se mluvit nemá.

HN: Setkal jste se vy někdy s něčím podobným, snahou o ovlivnění nějaké kauzy?

Takto přímo v žádném případě. Ale samozřejmě sondáž typu: Jak myslí ten či onen, to se v právnických kruzích debatuje. A na tom mi nepřijde nic špatného. To je normální debata – v Olomouci se soudí takto, v Hradci jinak… Ptáte se i na hodnotové informace, tohle je liberální senát a tohle naopak konzervativní, to je úplně normální.

HN: Jak má vlastně předseda jednoho z nejvyšších soudů vystupovat navenek? Josef Baxa byl komunikativní, celkem společenský, dost vysvětloval. Mazanec byl spíše uzavřený, v ústraní. Vy jste zase extrovert...?

Myslím, že jsem někde mezi Mazancem a Baxou, na půli cesty. Máme být určitým způsobem vidět, na druhou stranu se máme držet svého kopyta a spíš se vyjadřovat k tomu, co děláme. A expandovat někam jinam spíš obezřetně.

HN: Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) vás označil za člověka s hodně společenskými kontakty, což prý může být na škodu…

Když lidi znáte, zhruba tušíte, co se děje v prostředí, ve kterém se pohybujete, a některé věci urychlíte. Když je neznáte, děláte chyby, netušíte, proč se některé věci dějí.

HN: Sám jste v jednom ze svých rozhodnutí jako předseda kárného senátu napsal, že zajít na oběd s někým v řádu stovek korun či tisíců není problém. Ale třeba etický kodex soudcovské unie to nedoporučuje…

Důležité je, jestli je to opětováno a pokud se z toho nevyvine závislost. Poznáte to tak, když něco praktikujete. Když budeme spolu chodit na oběd, tak uvidíte, že jednou platím já a jednou vy. A tak je to v pořádku.

HN: I když jdete na oběd s advokátem jednoho z účastníků sporu, který řešíte?

Každý advokát je někdy advokátem sporu, který někdy soudíte. To znamená, že musíte být nějakým způsobem uvážlivý, a pokud máte případ, ve kterém ten advokát silně vystupuje, tak kontakty na pár měsíců třeba utlumit.

HN: Ale etický kodex soudcovské unie takové styky vůbec nedoporučuje. Říká: chovat se striktně, nepřijímat dary….

Nepřijímat dary je jedna věc, ale druhá věc je nějakým způsobem společensky fungovat. A pokud je to opětované, je to v pořádku.

HN: Jak správní soudy obstály v době pandemie?

V tom evropském srovnání paradoxně velmi slušně, protože jsme se na rozdíl od mnoha jiných států zabývali spoustou případů a řešili je docela důkladně. Je to vidět i na tom, že naše judikatura je mezinárodně používána jinými státy jako inspirace. Hodně citují a používají naše rozsudky.

HN: Váš soud shodil desítky proticovidových opatření ministerstva zdravotnictví. Čím to je? Úředníci jsou neschopní, je to moc složité, je špatný pandemický zákon…

Kdy jsme měli naposledy pandemii? Před sto lety. Tohle je největší katastrofa, kterou jsme zažili, největší drama v našem životě byly asi povodně v roce 2002, po nichž skoro rok nejezdilo metro. Toto je celosvětové, globální, nikdo pořádně neví, co s tím. Dostali jsme se do situace, kdy se buď bráníte tak, že zavřete celou společnost, nebo hledáte kompromisy a soužití s tím virem. Navíc je to v reálném čase, trvá to už dva roky a klesá ochota lidí nějak se omezovat. Tím pádem i ta politika neví, jak na to má reagovat. Prostě jsme se všichni za pochodu učili řešit pandemii. Politici, my na soudu, lidi, kteří měli dodržovat opatření.

HN: Ano, i vy jste v těch vašich rozhodnutích, kterými jste je rušili, říkali: Ta protipandemická opatření mají tyto nedostatky… A oni to neposlechli a ty chyby opakovali…

Tady mohu jenom spekulovat, do jaké míry vnitřně akceptovali to, co se jim říká. A proč to tak udělali znovu. Když si naše rozhodnutí přečtete, jsou důkladně a přesvědčivě odůvodněná. Ty rozsudky jsou kvalitní.

HN: Ale i na základě těch vašich rozhodnutí, kterými jste velkou část opatření zrušili, už nikdo nic nedodržuje, ani lidé pořádně nevědí, co platí.

Na základě našich rozhodnutí v kombinaci s činností vlády, na základě toho, jak se celkově atmosféra společnosti vyvinula. Prostě my jsme tam jen velmi menšinový aktér.

HN: Ale obyčejný člověk si řekne, zase soud už něco shodil, už nevíme, co dodržovat, kašleme na všechno. A po vašem posledním rozhodnutí o otevření restaurací pro neočkované z minulého týdne už rezignovala víceméně i vláda a uvolnila i většinu zbylých omezení, která ještě platila. Dodržují se snad už jen respirátory v MHD.

Co s tím máme dělat? To je společenská realita. Když se podíváte po světě, je to podobné. Samozřejmě každá podobná pandemie vede nakonec k jistému rozkladu řádu.

HN: Senát, ve kterém jste působil, označujete za liberální, ale lidé v justici vás berou jako konzervativce. Co tedy jste?

Jsem ekonomický liberál, hodnotově mírný společenský konzervativec. Nejsem pokrokář, myslím, že nemáme urychlovat pokrok ve věcech jako LGBT. Prostě ten pokrok se děje, společnost se posouvá a má se dál posouvat po krůčkách, přirozeně. Nemá se to nikam tlačit.

HN: Jaký vás čeká hlavní úkol v čele Nejvyššího správního soudu? Tedy kromě jeho zrychlení?

Udržet standard. Nejvyšší správní soud je mercedes mezi českými soudy a je strašně těžké udržet, aby to bylo i nadále. Proto nemám ambici se zapsat jako výjimečný předseda, jako byli Josef Baxa, který soud založil, a Michal Mazanec, který tady po roce 1989 znovuobnovil správní soudnictví. Mám ambici být slušný správce toho, co tady zanechali.

Máme výborné soudce a klíčové bude to vše příštích deset let udržet. Jsme ve stabilizovaném kapitalismu a žádné větší revoluce nečekám. Pokud mi na to dají peníze, tak rozšířit soud o dva senáty a dbát o to, abychom rozhodovali kvalitně a v přiměřeném čase.

HN: Jaký váš rozsudek považujete za ten nejzásadnější? Je to případ „Kordárna“, kdy jste v případě zadržovaných – a později vrácených – peněz řekli, že finanční správa si nemůže bezúročně půjčovat peníze od lidí a firem?

Určitě je to jeden z těch důležitých. Ale nemůžu říct jediný zásadní rozsudek, kde bych viděl svoji epochální roli. Myslím ale, že můj senát dělal dobrou práci v daňové judikatuře a že jsem se snažil vždy dosáhnout toho, aby lidi mohli k soudu přijít a ten jejich případ věcně projednal.

A daleko důležitější než Kordárna byla série rozhodnutí a rušení zajišťovacích příkazů a určení podmínek, za kterých mohou být vydány. Na to zareagovala společnost, politika i daňová praxe a dostalo se to do normálu. Obě strany se naučily dělat vše na vyšší, lepší úrovni. Daňová správa se naučila zajišťovací příkazy vydávat častěji tam, kde jsou namístě, a daňové subjekty se naučily argumentovat tou judikaturou trochu líp.

HN: Nyní hrozí finanční správě, že za ně bude muset platit vysoké odškodné. Budou zajišťovací příkazy pro finanční úřady dál časovaná bomba?

Ano, bude tam nejspíš nějaká odpovědnost za škodu, to ale nemohu posoudit, to není naše agenda. My je rušíme, ale ty škody rozhodují civilní soudy.

HN: Je dobře nastaven systém správního soudnictví v Česku?

V zásadě ano. Jsme středně velká země, máme mít dvě instance a v takovém případě bude ten Nejvyšší správní soud dělat relativně dost případů. Jedenáct tisíc případů ročně dělají kraje a zhruba 4500 my. Němci mají 55 soudců Nejvyššího správního soud a dělají 1100 případů ročně. To je úplně jiný poměr. Ale mají tři instance.

HN: Skoro polovina všech správních věcí v zemi jde přes správní úsek Městského soudu v Praze. Ten je tak zahlcen a na rozsudek se čeká několik let. Jiné soudy mají desetinu věcí a rozhodují během málo měsíců. Co s tím?

Praha už není tak šílený problém jako v minulosti, kdy se čekalo i pět let. Jeho správní úsek posílil a Praha je na dobré cestě.

HN: Zmiňujete, že by bylo ideální, kdyby byly v republice místo osmi prvoinstančních správních soudů jen tři. Proč?

Z mého pohledu je ideální správní soud, který má třicet až čtyřicet soudců. Tedy kolik má nyní Praha. Protože tam máte možnost odborné specializace, což vede k vyšší kvalitě. Na malém správním úseku, kde je pět lidí, musí každý dělat všechno.

U většího soudu máte také zastupitelnost – když vypadne jeden z třiceti, je to jiný problém, než když vypadne jeden z pěti. Bylo by ideální mít tři větší krajské soudy – jeden pro Prahu, druhý v Praze pro zbytek Čech a třetí v Brně pro Moravu. Bylo by to ideální i z toho pohledu, že ve větších městech máte právnické fakulty a hlavně tam ti lidi rádi žijí, takže dobře rekrutujete nové soudce.

HN: Je čas na to oslovit zákonodárce, aby zvážili tuto změnu?

Problém je, že když mě pan prezident jmenoval, tak říkal, že se soudci nemají pouštět do politiky. Chodit za zákonodárci a povídat si s nimi o tom, jak má fungovat systém správního soudnictví, je určitě správně. Ale určitě nemám někde lobbovat za to, že se prosadí nějaký konkrétní model.