Co je víc – rozkaz, nebo počasí? Soud se zastal vojáka, který havaroval po pokynu nadřízeného

Lumír M. totiž svého nadřízeného na velmi špatné počasí upozorňoval – vyjel až poté, co mu představený pohrozil kázeňským trestem za neuposlechnutí rozkazu. Při sjezdu z malého kopce ale dostal smyk a s vozem Land Rover Defender, na kterém byla namontovaná armádní rušička, skončil v příkopu.

Nadřízení měli brzy jasno: Viníkem je on sám, protože nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky a svým schopnostem. A vojenský služební orgán vydal pravomocné rozhodnutí, že se dopustil přestupku. Vzápětí zahájila armáda i škodní řízení. A přikázala mu uhradit i způsobenou škodu do zákonné výše 4,5násobku měsíčního platu – v jeho případě 149 tisíc korun.

Lumír M. marně žádal, aby škodní komise provedla důkazy a vyslechla svědky, kteří by potvrdili, že velitele upozorňoval nejen na špatné počasí, ale i na technický stav svěřeného vozidla, kterému několik měsíců poté končila životnost. Komise to označila za nadbytečné – je prý vázaná dřívějším pravomocným rozhodnutím, které konstatovalo jeho vinu. A její výklad potvrdil v odvolání i velitel pozemních sil v Olomouci.

Lumír M. se proto obrátil na soud, který rozhodnutí o náhradě škody zrušil. Škodní komise podle soudu pochybila, když mu neumožnila hájit se a přednést své důkazy. Ta tak musí rozhodnout znovu a k předkládaným důkazům přihlédnout. „V řízení o odpovědnosti za škodu musí služební orgán také posoudit otázku spoluzavinění škody jinou osobou, například nadřízeným,“ poukázal Krajský soud v Ostravě.

Armáda podala proti vrácení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

V ní argumentovala, že Lumír M. byl cvičený k tomu, aby byl vozidlo schopný ovládat za každé situace. Navíc měl patnáctiletou praxi armádního řidiče včetně zkušenosti s uvedeným typem vozidla.

„Pokud by každý voják odmítl vyjet za nepříznivých podmínek, vojenský výcvik by ztratil svůj význam a opodstatnění, spočívající ve snaze přiblížit se podmínkám skutečného bojového nasazení,“ napsala v kasační stížnosti armáda.

Nejvyšší správní soud ale vrácení případu k novému projednání potvrdil. Senát vedený Veronikou Juřičkovou sice uznal důležitost vojenského výcviku a snahy se v něm přiblížit bojovým podmínkám, ale i v takových případech je prý potřeba dbát péče řádného hospodáře. „Pokud splnění rozkazu vedlo ke vzniku škody na služebním vozidle, je na místě si klást otázku, zda za konkrétních skutkových okolností je na vině výlučně žalobce (Lumír M.),“ napsala Juřičková.

Armáda se ke škodnímu řízení nechce vyjadřovat a nechce ani sdělit, proč nevymáhala či zda bude vymáhat náhradu škody i po nadřízeném, který Lumírovi M. přikázal v nevyhovujících podmínkách vyjet. „Správní řízení ve věci je stále vedeno a ze zákona je neveřejné,“ uvedla mluvčí armády Magdalena Dvořáková.

Příliš komentovat případ zatím nechce ani Lumír M. a jeho advokátka Danuška Grygarová. „Počkáme si, až to bude ukončeno, dřív by to bylo kontraproduktivní,“ uvedla s tím, že pokud nové rozhodnutí bude v neprospěch jejího klienta, znovu se obrátí na soud. Podle ní by se navíc škodní komise měla zabývat technickým stavem vozidla, které bylo na hranici své životnosti. I na to Lumír M. velitele upozorňoval.

I kdyby nicméně škodní komise konstatovala, že nadřízený Lumíra M. má na nehodě svým nevhodným rozkazem podíl, jen těžko jej bude moci potrestat a chtít náhradu škody. „Promlčecí doba je při vymáhání způsobené škody tři roky od doby, kdy se o ní dozvím. Ta již proto dávno uplynula,“ upozorňuje advokát Tomáš Nahodil.