Může Praha následovat Paříž? Olympiáda jako sen, který dusí byrokracie a nedostatek odvahy

Pojďme si to – při plném vědomí toho, že jsme touhle myšlenkou reálně žili už před 20 lety – s odstupem zkusit namodelovat. Proč ne? Vždyť olympijské hry se od doby Prahy olympijské 2016 hodně změnily. Z megalomanské akce, která pomohla zruinovat řeckou ekonomiku a zanechala po sobě chátrající sportovní areály, se stala o něco menší megalomanská akce, která už umí pracovat s řadou dočasných sportovišť. Mezinárodní olympijský výbor ve snaze neopakovat přefouknutý Peking 2008 schválil dokument Agenda 2020+5. Ten dbá na udržitelnost ekonomickou i ekologickou a vůbec rozumná měřítka největší sportovní akce světa. Pařížské hry byly první, které jely podle tohoto dokumentu.

Praha olympijská zkusila v bémovské éře kandidovat na pořádání her v roce 2016 a byla vyřazena už v prvním kole. Stálo nás to pár desítek nebo stovek milionů korun – záleží, koho se ptáte – na přípravách. Ale přinejmenším jedna věc nám z té doby zbyla: prostorové rezervy v územním plánu.

Brownfieldy na Maninách, Rohanském ostrově a Letňanech jsou dodnes… brownfieldy. Což je přiléhavě české: ode zdi ke zdi. Na jedné straně (tehdy) příliš ambiciózní kandidatura, na druhé absence vize. Mohli jsme mít spoustu nových velkých sportovišť, ale nemáme žádná. Česko je s nimi vůbec na štíru. Když pomineme vodní kanál v Račicích, jediná O2 arena a možná fotbalový stadion v Edenu snesou světová měřítka – a postavil je soukromý kapitál.

Jak se ukázalo v Paříži, dnes už není potřeba stavět obří stadiony, které po hrách těžko najdou využití. Z lešenářských trubek a moderních modulových buněk (například těch z vizovické Komy) se dají na atraktivních místech v centru města vybudovat pěkná sportoviště.

Olympijská reflexe: biomechanikou to nekončí a atletika není, čím se zdá

14. 8. 2024 ▪ 8 min. čtení

Jak by to mohlo vypadat v Praze? Beachvolejbal na Staroměstském náměstí, šerm v Průmyslovém paláci na Výstavišti, triatlon ve Vltavě, trojkový basketbal na Václavském náměstí, BMX z Vyšehradu dolů, lezecké závody na Letenské pláni a medailové ceremoniály na Hradě. Možná i to zahájení by se dalo opět udělat na řece. To by v tom byl čert, aby z toho nebyly podobně krásné obrázky jako z Paříže.

A že by se někde na tribuny nevešlo tolik lidí jako v Paříži? Nevadí, Mezinárodní olympijský výbor limity na diváckou kapacitu nemá. Některá dočasná sportoviště by se ideálně mohla přerodit na trvalá. Vždyť Praha trpí těžkým deficitem kvalitních sportovních staveb, a to i ve srovnání s podobnými metropolemi typu Budapešť. Ta má mimochodem krásný národní stadion a zřejmě se bude ucházet (za slovenského a rakouského přispění) o hry v roce 2036.

Samozřejmě by v Praze bylo potřeba dostavět vnější i vnitřní okruh, vlak na letiště, posílit MHD, postavit ubytovací kapacity a na spoustě míst vyřešit parkování. Takže všechno, co by Praha tak jako tak potřebovala. Olympiáda by mohla být jen příležitostí, jak rozhýbat současnou zatuchlost.

Nejde o to, že by Česko neumělo hry uspořádat nebo že by je nedokázalo udělat podle udržitelných notiček. Jde o to, že na takové věci u nás není nálada. Chybí odvaha myslet ve velkém, v delším horizontu a upřednostnit dlouhodobé benefity před krátkodobým diskomfortem. Pařížané, proslulí svou nevrlostí, vzali olympiádu za svou a byli hrdí, že ji tam mají. Na hosty z celého světa byli podle očitých svědků příjemní a nic si nedělali z komplikací v dopravě a dalších olympijských okolností. Dokázali by něco takového Češi?

Jak říká šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval: Sportoviště nejsou problém, největší limit je přístup Čechů k velkým věcem. Co tím myslí? Že bychom olympiádu zvládli, kdybychom ji chtěli.

Ovšem je tu ještě jeden problém. I kdybychom odvahu měli, pravděpodobně by ji brzy zadusila byrokratická licoměrnost. Naplňování vizí by se v praxi pravděpodobně zaseklo na libovůli jednoho z mnoha úředníků, jehož rukama by některý z olympijských projektů musel projít. Kdo nevěří, ať se podívá třeba na projekt lanovky na Podbabu.

Když jsem o potenciální olympiádě v Praze mluvil s lidmi z Institutu plánování a rozvoje Prahy, upozornili mě, že i kdybychom teď dostali pořadatelství her 2036, v tuzemské legislativní zatuhlosti bychom je stejně nestačili připravit: „I kdyby to všichni chtěli, stejně by se zjistilo, že to nejde.“ Množství pastí, které jsme si sami na sebe do zákonů, stavebních limitů či územních plánů nastražili, je ochromující a z jakékoli větší akce nás dopředu diskvalifikují. Je to taková neviditelná obrana proti velkým rizikům – i velkému zisku.

Že Česko brzdí a zpomaluje, nemusíte číst jen z hospodářských čísel, ale i z absence vizí, velkých staveb a projektů. Olympiáda by nás mohla probudit z letargie nebo nám přinést ekonomickou zkázu. Každý ať si dosadí podle libosti.