Proč být dobrým ekonomem znamená umět být také nepopulárním ekonomem?

Brilantní myslitel F. A. Hayek tvrdil, že „rozvoj přírodních věd často vede k bezmezné důvěře v budoucí vyhlídky lidstva a poskytuje přírodovědci jistotu, že každý významný příspěvek k poznání, který učiní, bude využit ke zlepšení lidského údělu“. Ekonom si naproti tomu nemůže být jist tím, že tok nových znalostí v jeho oboru díky jejich praktické aplikaci vyústí ve spokojenější život jedinců. V historii jsme schopni nalézt několik příkladů, kdy „pokrok“ v ekonomickém myšlení následně přivedl lidstvo na scestí, či jinak řečeno, měl za následek dlouhodobější zhoršení životních podmínek.

Hayek dále poukazuje na to, že „v našem oboru (tj. v ekonomii) nelze žádné poznatky považovat za jednou provždy prokázané a že ve skutečnosti poznatky jednou získané a rozšířené často nebývají vyvráceny, ale prostě jen ztraceny a pozapomenuty“. A je tu také otázka specializace. Zatímco můžete být vynikajícím fyzikem či chemikem a neznat jiné příbuzné obory, být skvělým ekonomem si žádá daleko více než jen porozumění ekonomii. Jak to neotřele vyjádřil Hayek: „Pokud budete ovládat pouze ekonomii a nic jiného, budete pro lidstvo jen postrachem, leda dobrým pro psaní článků, jež budou číst jiní ekonomové, ale k ničemu jinému.“

Ekonomie se ze své podstaty zabývá vysoce abstraktními jevy povstávajícími ze složité mezilidské interakce. Klíčové struktury, jako je například tržní řád, se našim smyslům samy nenabízejí, a proto je tak těžké si plně uvědomit jejich význam a natolik svůdné jejich užitečnost bagatelizovat.

Význam a moc ekonomů

Ekonomové, ač si to možná dost dobře neuvědomují, třímají ve svých rukou obrovskou moc. Jak si již všiml otec moderní makroekonomie a jeden z Hayekových největších ideových protivníků John Maynard Keynes, „myšlenky ekonomů a politických filozofů – ať už mají pravdu, nebo se mýlí – jsou mocnější, než se běžně předpokládá; ve skutečnosti světem hýbe jen máloco jiného“.

Lze zcela správně namítat, že ekonomové a političtí filozofové přece nejsou těmi, kdo ekonomickou teorii v praxi uplatňují, neboť jimi jsou dominantně ekonomií vůbec nepolíbení laici. Skutečností však zůstává, že to jsou jejich abstraktní úvahy, jež dávají dohromady některé principy, jimiž se poté politici při svém rozhodování řídí. A jak údajně prohlásil italský nacionalista Giuseppe Mazzini: „Ideje vládnou světem a jeho událostem; revoluce je přechodem ideje z teorie do praxe.“

To však může mít jak příznivé, tak i naprosto zhoubné následky. Na jednu stranu platí, že správné nastavení pravidel a aspektů fungování institucí, podložené propracovanou ekonomickou teorií, může zlepšit životy nespočtu lidí. A ostatně to bylo právě pochopení ekonomických zákonitostí a porozumění principům volného obchodu, dobrovolné směny, soukromého vlastnictví, výhod vzájemné lidské spolupráce, dělby práce, specializace a spontánního řádu společnosti – souhrnně řečeno, tržního řádu –, co v historicky největší míře zvýšilo celosvětovou životní úroveň.

Ekonom Mojmír Hampl trefně konstatuje, že rozpoznání a formulace pravidel fungování trhu dost možná zachránily více životů než objev penicilinu sirem Alexandrem Flemingem. Důvodem, proč toto tvrzení může ve čtenáři vyvolat pocit zaražení či pochybnosti, je fakt, že volba společenského řádu je abstraktní záležitostí, kdežto penicilin je zcela konkrétním objevem, jenž má na blahobyt lidstva snadno vysledovatelný dopad.

Analýza

Bylo oslabování koruny největší chybou ČNB? Aneb jak to bylo s kurzovým závazkem

15. 8. 2024 ▪ 11 min. čtení

Na stranu druhou, jediný omyl, kterého by se ekonom ve svém oboru dopustil, má moc napáchat více škody než pochybení v takřka všech jiných vědních disciplínách dohromady a neblahou schopnost významně poznamenat kvalitu života celých generací. Byl to právě kolosální „vědecký“ omyl, jenž spáchali sociální inženýři a konstruktivisté vedení učením Augusta Comta, Henriho de Saint-Simona a Karla Marxe, který vdechl život socialismu a s ním jej vzal milionům nebohých lidí. Žádná jiná ideologie (snad jen s výjimkou některých náboženství) nezavinila smrt tolika nevinných jedinců a nedala za vznik tak hlubokému lidskému utrpení jako právě socialismus, který si přímo žádal o pošlapání svobody, jež je pro jeho plné uskutečnění překážkou, a který byl ve svých počátečních formulacích otevřeně popisován jako autoritářský systém. Jak zkrátka napsal von Mises, „nebezpečnější než bajonety a děla jsou zbraně ducha“.

Situaci navíc komplikuje ta skutečnost, že ekonomové do velké míry přicházejí ke studiu svého oboru s již a priori vyhraněnými názory na záležitosti, jimž v tu chvíli ani nemohou dostatečně rozumět. Je pak zkouškou jejich intelektuální poctivosti, nakolik jsou ochotní změnit svá přesvědčení vis-à-vis novým faktickým informacím, které se dozvědí při svém studiu a jež jsou v rozporu s příběhem, který vykreslovala jejich obrazotvornost. A jak prohlásil Hayek, „nic není pro intelektuální poctivost zhoubnější než pýcha na to, že člověk nezměnil své názory“.

V této souvislosti je třeba se zmínit ještě o jedné problematice, která názorně demonstruje fakt, že v rámci toho, co otec ekonomie Adam Smith nazval velkou společností a co filozof sir Karl Popper obdobně označil otevřenou společností, nemůže platit zásada o tom, že účel světí prostředky k jeho dosažení použité. Zdrojem těch nejnebezpečnějších a nejzhoubnějších vlivů na tomto světě totiž často nebývají zlovolní jedinci, nýbrž naopak veskrze šlechetní idealisté. Dle Hayeka to byli právě ctihodní učenci blahovolného smýšlení, kteří položili základy totalitních režimů, neuvědomujíce si, jaké potomstvo tím zplodili. Jak proto psal skotský antropolog James Frazer: „Pro svět je zajisté lepší, když lidé jednají správně ze špatných motivů, než když činí zlo s těmi nejlepšími záměry.“ A sotva si lze představit žalostnější neštěstí než snahou uvědoměle utvářet budoucnost lidstva v souladu s úctyhodnými záměry bezděky produkovat přesný opak vlastního úsilí.

Ekonomové a (ne)popularita

Dalším strastiplným úkolem ekonoma, který je důsledně oddán svému předmětu, je odolávat a nikdy nepodlehnout svodům popularity a uznání veřejnosti. Není nic lákavějšího než ono communis opinio, reflektující především přání jednotlivců, dogmaticky přijmout a řídit se jím, ať už při formulaci ekonomických teorií, nebo při jejich praktickém uplatňování v hospodářské politice. Ekonom je tu však od toho, aby neustále upozorňoval na trpké důsledky zdánlivě prospěšných opatření, činil přítrž přitažlivým, leč iluzorním představám o společnosti, a vyvracel věčné mýty, jimiž veřejné mínění překypuje. Jak totiž deklaruje věhlasný ekonomický novinář Henry Hazlitt, „ekonomie je prostoupena více bludy a omyly než jakákoli jiná člověku známá věda“.

Pro ekonoma by vždy mělo být přinejmenším výstrahou, když sezná, že se jeho názory těší oblibě. Jak tvrdí vrcholný představitel anglické politické ekonomie Alfred Marshall, „studenti společenských věd se musí obávat uznání veřejnosti; zlé je pro ně, když o nich všichni lidé mluví dobře“. Pokušení přijmout postoje veřejnosti a tím si i získat široké uznání je nesporně obrovské. Ekonomové tu však nejsou od toho, aby uspokojovali poptávku veřejnosti po takových názorech, které lichotí jejich přáním, a nesmějí oportunisticky přijímat úsudky, jež neobstojí při seriózním zkoumání. Nezachová-li si ekonom takovouto intelektuální nezávislost, sotva může být pro společnost přínosem.

Ostatně to je důvod, proč práce opravdového ekonoma není slučitelná s činností politika – zatímco úspěšný politik musí být vůdcem bez originálních myšlenek na společenské záležitosti a jen přesvědčivě vyjadřujícím to, co cítí většina, ekonom je nucen si zachovat svoji svébytnost spočívající též v povinnosti se ve svých úsudcích neřídit přáními, sny či míněním veřejnosti, nýbrž chladným racionálním uvažováním. Tím ekonom samozřejmě přichází o mnoho příjemných a lákavých výhod, když jej jeho čest nutí se zříci řady lukrativních pracovních příležitostí. Ale nic jiného svědomitému ekonomovi nakonec nezbývá, neboť jak prohlásil Hayek, „všechny ekonomy, kteří pracují pro vládu, tato práce zkazí“.

Autor je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a člen spolku ECONET