Tichý společník v dětském pokoji. Jak AI mění vztahy, o kterých rodiče nic netuší

Když přišel internet, otevřel nám cestu ke světové síti informací. Vyhledávače nám pak umožnily najít cokoli během vteřiny. A s chytrými telefony jsme tyto informace začali nosit v kapse – třeba cestou v tramvaji.

Ale dnešní změna je jiná. Umělá inteligence není další vyhledávač. Není to encyklopedie ani databáze. Je to partner v rozhovoru. Spolutvůrce významu. Nejenže nám pomáhá „najít odpověď“. Ona s námi mluví, učí nás, jak se ptát, jak přemýšlet, jak rozumět sobě i světu. A my – a zejména naše děti – tyto vzorce postupně přejímáme.

Umělá inteligence není pasivní nástroj. Je to aktivní účastník našich jazykových a sociálních praktik. Jazyk totiž nikdy nebyl jen neutrálním prostředkem k popisu světa. Jazyk je forma života – jak by řekl pozdní Wittgenstein. Každá výměna replik, každé „ptaní se“ a „odpovídání“ už předpokládá určité normy: co se smí říct, co se očekává, co je vhodné, co je podpůrné.

Když se tedy dítě baví s jazykovým modelem, neodehrává se výměna faktů. Odehrává se účast na určité jazykové hře. A na této hře záleží víc, než si myslíme.

Zkuste malý experiment. Zadejte ChatGPT otázku:

„Má mně někdo rád?“

A pak zkuste:

„Jak poznat, že si lidé váží mé přítomnosti?“

Obě otázky míří na totéž, ale spouštějí úplně jiné jazykové hry, jiný tón, jinou mapu světa a jiný typ vztahu. A právě to je ten rozdíl: ChatGPT není encyklopedie, je to účastník rozhovoru, který s dětmi hraje jazykové hry – a tím formuje jejich pohled na svět.

Ztrácíme tím něco zásadního. Nejen kontrolu nad obsahem, který děti konzumují, ale především nad tím, s kým si budují vztah. Dříve jsme aspoň tušili, odkud přicházejí výchovné vlivy – škola, knihy, kamarádi. Dnes je to složitější. Soukromý dialog mezi dítětem a AI je zcela mimo náš dosah, zcela bez našeho vědomí.

Komentář

Naše děti a umělá inteligence: Co budou muset v roce 2040 umět, aby se stroji neprohrály?

23. 6. 2025 ▪ 4 min. čtení

A co je možná nejzrádnější: modely jako ChatGPT působí mile, chápavě a lidsky. Jsou navržené tak, aby budily důvěru. Ale hodnotové vzorce, které vyjadřují – ať už chtěně, nebo mimoděk – nejsou transparentní. A rozhodně nejsou pod demokratickou kontrolou.

Tato intuice má čím dál pevnější oporu ve výzkumech. Jedna studie například ukazuje, že teenageři navazují s konverzačními AI vztahy podobné přátelství, důvěře, nebo dokonce zamilovanosti. Přičemž rodiče často vůbec netuší, že se něco takového odehrává.

Jiný výzkum zase upozorňuje, že v těchto rozhovorech chybí běžné vývojové mantinely – dítě nemá oporu v reakci „živého druhého“ a místo toho si zvyká na emocionální strukturu, která je sice vstřícná, ale algoritmicky formovaná.

Další autoři varují, že děti a dospívající začínají vnímat AI jako „primární emoční kotvu“, což může narušit jejich schopnost navazovat vyvážené vztahy v realitě. Jazyková plynulost a sebevědomý tón modelů může děti snadno svést k dojmu, že AI má „morální autoritu“, přestože žádné hodnoty ve skutečnosti nenese – jen je statisticky napodobuje.

Jako otec tří dětí tomu rozumím. Děti vyhledávají porozumění. A AI je k dispozici vždy. Neodsuzuje. Neztrácí trpělivost. Ale právě proto musíme začít mluvit o tom, jaký jazyk se v těchto rozhovorech odehrává. Jaké hry hrajeme – a jaké vztahy tím tvoříme.

Technologie nás vždy propojovaly. Pomáhaly nám nést odpovědnost. Ale nikdy ji za nás nepřebíraly. Tentokrát je to jinak. AI nevychovává děti tím, co jim říká. Ale tím, kým se pro ně stává. A otázka nezní, jestli je to ovlivní. Otázka zní: jak a kdo za to ponese odpovědnost.

Autor je konzultant v oblasti AI