Kupujeme si předražené kafe, protože na nic jiného po zaplacení nájmu nemáme. Jaké je pro mladé hledat si bydlení?

Nejjednodušší variantou by se zdály být koleje. Pokud jste ale jako velká část studentů propásli možnost přihlásit se na ně – podávání přihlášek začíná zpravidla v červnu, byli odmítnuti z důvodu nedostatečných kapacit – při posuzování přihlášek hraje roli i datum jejich podání, nebo se vám zkrátka na koleje nechce kvůli jejich pověsti nebo poloze, nezbývá vám nic jiného než se vrhnout do přehrabování se inzeráty.

Startovací pozice je totiž v nekonečném scrollování po facebookových stránkách s bydlením a spolubydlením a webových serverech nabízejících bydlení bez využití služeb realitních kanceláří. V ten moment se vám obličej zkřiví poprvé. V Praze totiž za poslední čtyři roky stouplo nájemné o více než polovinu a oproti loňsku si studenti připlatí za referenční, tedy co nejprůměrnější byt v širším centru o 16 procent – tedy o 4750 korun navíc. Vychází to z dat serveru Bezrealitky.cz, podle kterých je průměrné nájemné bytu o 70 metrech čtverečních 33 393 korun.

Podle facebookových inzerátů se cena samostatného pokoje pohybuje od 9000 po 17 000. Pokoj o rozloze 12 metrů čtverečních na Žižkově měsíčně vychází na 9794 korun, druhý o 2,5 metru větší ve stejném bytě na 11 233 korun. Rozlohou o osm metrů větší pokoj na stanici metra Budějovická stojí 15 tisíc a za 1+kk ve stejném místě je to pak 19 500. Stejně stojí garsonka v Karlíně s vlastní kuchyní, ale sdílenou koupelnou a toaletou.

Grafika uvnitř

Praha dohání v nedostupnosti bydlení Amsterdam a je třetí nejdražší ze 75 velkých evropských měst, uvádí studie Deloitte

27. 8. 2025 ▪ 4 min. čtení

Odlehlejší části Prahy jsou cenově níž, například pokoj v Řepích vyjde měsíčně o 10 tisíc levněji. Za sdílené bydlení ve třech tak případně nájemce zaplatí 9500. Jenže z těch nejodlehlejších zón může cesta do centra trvat i hodinu. I proto čím dál tím víc studentů volí dojíždění a pronajímání bytů ve Středočeském kraji nebo například v Pardubicích, kde je průměrná cena až o 9000 nižší, vlakové spoje jezdí každou hodinu a až do půlnoci – téměř nepřetržitě.

Mezi inzeráty se člověk navíc probírá i těmi od realitních makléřů – nabízejí byty, u kterých ale požadují od nových nájemců – studentů – zaplacení provize většinou ve výši jednoho nájmu, a pokud si částku nemohou dovolit zaplatit, někdo jiný zkrátka ano.

Pokračuje se tak ustavičným odepisováním na nabídky, přičemž nelze používat pořád tu samou odpověď, protože pro zvýšení šancí je potřeba přizpůsobit se „energii“ daného příspěvku. Někteří hledají klidného člověka, který pracuje a nemá žádné mazlíčky, jiní zase hledají energického člověka, který rád popíjí, je aktivní, má rád kočky a přidá se do pravidelných seancí ve společných prostorech.

Na většinu zpráv zájemců o bydlení kvůli příliš velkému zájmu stejně nikdy nepřijde odpověď. Například pokud zájemce na příspěvek zareaguje po více než 30 minutách, co je zveřejněný na sítích, dá se říct, že je téměř bez šance.

Sama jsem před svým odjezdem na zahraniční pobyt v lednu nabídla svůj průchozí pokoj ve spolubydlení v Karlíně za 6500 měsíčně. Do 20 minut jsem měla vyřešeno a po těch pár minutách jsem vybírala z 30 mladých žen, které všechny zoufale hledaly bydlení. Do druhého dne jsem obdržela trojnásobek zpráv a následující den několik desítek dalších. Všichni studující/pracující hledající aspoň trochu finančně přijatelnou variantu bydlení.

To jsem ale ještě netušila, že se za půl roku ocitnu mezi nimi – žebrající o spolubydlení. Po návratu z Erasmu jsem se totiž do bytu už vrátit nemohla, protože jsem nebyla chráněná smlouvou, jelikož jsem nikdy žádnou neviděla. Podle šéfa realitní skupiny EHS Hendrika Meyera se s podobnými situacemi studenti potkávají dlouhé roky. „Studenti podepisují smlouvy, které jsou buď zcela nevhodně koncipované, nebo rizikové pro jednu nebo druhou stranu. Vždy je potřeba počítat s variantou, že někdo z bytu odejde neočekávaně dříve nebo se bude chtít přistěhovat. Nebo že nebude jasné, jak vlastně vyúčtovat energie,“ upozorňuje Meyer.

I na tohle je při výběru bydlení potřeba myslet a předem si s případnými spolubydlícími navzájem sdělit svá očekávání a určit pravidla. Zní to jednoduše, ale když jsem se do bytu nastěhovala, původní sestava byla jiná a vycházely jsme si vzájemně vstříc. Původní spolubydlící za sebe pak ale vybraly náhradu – a z jedné prohlídky těžko odhadnout, jak budeme vycházet.

Tady by ale mohl zafungovat nizozemský model. Ve městech jako Utrecht nebo Amsterdam, které v nedostupnosti bydlení doháníme, zájemci o spolubydlení vyplňují dotazníky. Poté jsou buď odmítnuti, nebo společně se všemi dalšími pozváni na prohlídku. Současní nájemníci s nimi pak hodiny popíjí a proklepávají si je a vybírají si, s kým si nejvíce sedí – představuju si to jako noční můru pro introverty.

V Česku jsem zatím Google formulář zahlédla jen jednou u pokoje v bytě pro tři na Vyšehradě, jehož cena byla přes 13 tisíc korun.

Co dělat, když dojde naděje?

Minulý rok jsem psala článek o cenách kolejného v různých městech – o dostupnosti kolejí a podmínkách pro studenty. Tehdy ještě vesele ve svém průchozím pokoji za 6500 – průměrná cena kolejného většiny univerzit za sdílené pokoje byla podobná.

Tehdy jsem popisovala i to, jak se strahovské koleje patřící ČVUT vyhýbají zdražování a mají dost kapacit. Akorát se pravidelně potýkají s výskytem štěnic, naštěstí jsou ale vybavení a připravení – ve spodních patrech mají obrovské mrazáky na matrace a také dezinsekční firmu.

Nakonec díky tomu, že partner studoval na ČVUT, budeme mít možnost společně bydlet zhruba za 4000 korun měsíčně na jednoho právě na kolejích na petřínském kopci.

Stejné řešení mohou později – po odhlášení některých studentů z momentálně plných kolejí – vyzkoušet i zoufalí studenti, kteří už si nevědí rady nebo nechtějí platit 15 tisíc měsíčně za nájem.

Není to totiž vůbec špatná varianta. Velkou výhodou jsou i dnes už téměř legendární strahovské bary, kde cena piva zůstává stále přívětivá.