Má vlast přežila všechny režimy, pro novou generaci ji očistili Kubelík s Havlem

Když dirigent Paavo Järvi mluví o Smetanově Mé vlasti, jejímž dnešním provedením zahájí festival Pražské jaro, rozlišuje mezi její "historickou, národní a hudební logikou", jak včera řekl.

Pohled předního dirigenta na druhou nejznámější českou skladbu − hned po Dvořákově Novosvětské − stojí za zvážení. Třiapadesátiletý Estonec, jenž Mou vlast letos dirigoval v Šanghaji a Estonsku a nyní v Praze povede Českou filharmonii, si během příprav dokonce načítal slovanskou mytologii, jmenovitě pověst o Šárce, aby porozuměl "národní logice" skladby.

Také Järvi si patrně uvědomuje, že letos je to 137 let od chvíle, kdy Bedřich Smetana − již zcela hluchý − dokončil svůj cyklus symfonických básní jako dílo pozdního národního obrození a "programní hudby", takové, které vypráví mimohudební děj. Jistě i estonský dirigent cítí, že současní Češi nemají k harfám dávnověkých věštců, jimiž skladba začíná, ani k vojsku skrývajícímu se v hoře Blaník, kterým vrcholí, o nic bližší vztah než on sám.

Jenže Má vlast "žije" nikoliv díky své národní, nýbrž "historické logice". Hrávala se za první republiky, kdy ji Česká filharmonie roku 1929 natočila na svoji první gramofonovou desku. Nahrávky Mé vlasti pod taktovkou Václava Talicha či Karla Ančerla z 50. a 60. let se pak svého času dostaly až do estonského Tallinnu, kde je v hudební rodině poslouchal i dirigent dnešního koncertu, tehdy ještě dítě Paavo Järvi.

Ovšem "historický život" Mé vlasti ve stejné dekádě pamatuje tendenční výklad komunistického ideologa Zdeňka Nejedlého, jenž ve Smetanovi spatřoval "budovatele" národa. Má vlast v 50. letech zněla na komunistických sjezdech, v továrních halách i pod širým nebem. Tradice začínat Pražské jaro provedením Mé vlasti pochází z roku 1953, kdy byl Nejedlý ministrem školství a festival se nacházel pod největším ideologickým tlakem v historii.

Kde je psáno, že tradice z 50. let musela přežít sametovou revoluci? Má vlast, "zanesená" ideologickým výkladem, mohla pro příští generace upadnout do zapomnění třeba jako díla Aloise Jiráska.

Smetanovu skladbu ale svým návratem do Prahy v květnu 1990 "očistil" exilový dirigent Rafael Kubelík. Její části poprvé dirigoval už roku 1937 ve Velké Británii, pořídil zásadní nahrávky Mé vlasti v 50. letech s Chicagským symfonickým orchestrem a v 70. letech s Bostonskými filharmoniky, aby pak jejím provedením v roce 1990 mimoděk stvrdil pád komunistického režimu.

Navždy se tehdy do "historické paměti" Mé vlasti obtiskly záběry Kubelíka, jenž pět let po ukončení kariéry bere taktovku a s odznakem Občanského fóra na klopě diriguje úvodní fanfáry z Libuše, zatímco na balkon Smetanovy síně Obecního domu přichází Václav Havel, tehdy čerstvě zvolený československý prezident.

Zpětně viděno se Má vlast stala součástí příběhu o tuzemské revoluci. Také dirigent Järvi, který svou profesi "zdědil", včera hovořil o tom, že když jeho otec v 90. letech přijel dirigovat Mou vlast do Prahy, ze všeho největší dojem na něj udělala přítomnost Václava Havla na koncertě.

Pochopitelně že se skladbou samotnou, s její hudební náplní, to nesouvisí. Ale Kubelík s Havlem se vahou svých osobností "otiskli" do historické paměti Mé vlasti silněji, než jak se to za desítky let podařilo Zdeňku Nejedlému. Ideologický nános zmizel.

Má vlast, jež vznikla za Rakouska-Uherska, přežila první republiku, protektorát i komunistický režim, v demokratickém Česku chytila druhý dech. Zůstala "výkladní skříní" české hudby, žádanou od pořadatelů zahraničních koncertů České filharmonie a každoročně připomínanou zahajovacím koncertem Pražského jara.

A dnes, šestadvacet let "po Kubelíkovi"? Ten koncert je ze všeho nejvíc "rituálem", oficiální akcí, při níž dirigent jako Järvi sice usiluje o zdůraznění hudební stránky Mé vlasti, ale značná část posluchačů silněji vnímá stránku historickou a národní.

Jestli něco, možná přibyla logika "srovnávací". Poslední roky se hovoří zejména o tom, jestli Mou vlast dovede hostující dirigent z Japonska či USA interpretovat stejně "procítěně" jako Čech − zda našel, pateticky řečeno, pomyslnou bránu do české duše. "Kdybych ji dirigoval v Berlíně nebo v Paříži, byla by to skladba jako každá druhá," pravil včera Järvi. "V Praze ale cítím, že je spojená s českou národní hrdostí."