Zpěv mě nejdřív vůbec nebral, říká argentinský tenorista José Cura

Slavných pěvců se v Praze protočí desítky, málokterý se však zdrží tak dlouho jako argentinský tenorista José Cura. Uplynulé tři sezony byl takzvaným rezidenčním umělcem orchestru FOK. Během té doby šestnáctkrát vystoupil a nejenže zpíval, ale také dirigoval a v premiéře uvedl své vlastní kompozice. Někdy vše naráz za jediný večer.

Včera Cura debutoval v další roli − jako režisér, autor scény i světelného designu. A tentokrát už nikoliv u FOK, nýbrž přímo v Opeře Národního divadla v Praze, pro niž připravil inscenaci Verdiho opery Nabucco.

Cura je při osobním setkání okouzlující a na jevišti charismatický, ale umí také dávat ostatním těžké úkoly, dřít je až na samou hranici nebo třeba jinému pěvci pohrozit "budu tvou noční můrou", pokud výkon dotyčného neodpovídá Curovým představám. Sboristy prý zase varuje, že ve sboru sám deset let zpíval, "tak si nemyslete, že mě ošálíte". Nebo to tak Cura jenom říká?

José Cura: Zpěv mě nejdřív vůbec nebral

"Takhle skutečně pracuji. A za jedenáct let, kdy jsem tímto způsobem připravil dvanáct inscenací, mě ten přístup ani jednou nezklamal," vysvětluje při osobním setkání v Praze.

Ani v operním světě není ojedinělé, že interpreti udržují paralelní kariéry − zejména pěvci mívají vlastní představy o tom, jak by měl znít orchestr, jak by se opera měla interpretovat. Někteří se učí režírovat ve chvíli, kdy seznají, že jejich hlas začíná slábnout.

José Cura tvrdí, že k současné kariéře hudebního polyglota směřoval od chvíle, kdy klasickou hudbu začal studovat.

Zprvu měl ambici být skladatelem, dirigentem a k tomu zpívat ve sboru − nikoliv jako sólista v operních domech.

"Musíte to napsat nějak kulantně," varuje autora tohoto textu, "ale já jsem o operní zpěv opravdu neměl zájem. Přišlo to samo až začátkem 80. let v Argentině, kde se dirigováním a skládáním absolutně nešlo uživit. Po nějakém čase mi řekli, že mám potenciál a měl bych na svém hlasu pracovat. Teprve tehdy mě to začalo zajímat," vysvětluje letos pětapadesátiletý Cura, jak začala jeho úspěšná dráha.

Rovněž z ekonomických důvodů se začátkem 90. let přestěhoval do Itálie, kde pokračoval ve studiích a nastoupil do profesionálního sboru.

"Představoval jsem si, že tam budu vést hezký, tichý umělecký život. Ale jako cizince mě ve všech sborech odmítli. Dnes už jsou zákony jiné, ale tehdy jsem opravdu nemohl najít uplatnění. Proto jsem začal ťukat na dveře uměleckých agentur, jestli by pro mě nenašli angažmá jako pro sólistu," říká a hned zodpovídá dotaz, který se nabízí. "Sólisté? Ti právně vzato žádný problém neměli. Mohli být klidně z Měsíce a stejně by v Itálii dostali angažmá."