Jak se z brexitu stal brexodus a co s tím má společného Churchill

Příběh, který nyní sledujeme na britských ostrovech, se ze všeho nejvíce podobá produkci proslulého Kinoautomatu, který slavil úspěchy v československém pavilonu na Expo 67 v kanadském Montrealu. Diváci tehdy měli možnost rozhodovat, jak se bude děj dál vyvíjet, leč netušili, že scénář se všemi alternativami je sepsán tak dovedně, že film nakonec dopadne vždy stejně. Nutno jen dodat, že s britským přístupem k evropské integraci taková zábava, jako nabídli Češi na Expu, není. I když… Ale popořadě.

Jakým směrem se bude ubírat britský příběh již krátce po druhé světové válce, předznamenal projev, který pronesl Churchill v roce 1946 v Curychu. V něm vyzval ke vzniku spojených států evropských. Na pozdější evropskou integraci odkazovala myšlenka zapojit teprve nedávno poražené hitlerovské Německo. Legendární sir Winston však nepočítal s tím, že by na jím navrhovaném projektu měla Británie nějaký podíl, a ani vlastně veřejně nevysvětlil, proč má stát stranou.

Od těch časů pokračuje řetězec epizod britského přístupu k evropské politice pendlujícího mezi odmítáním a hledáním vzájemně přijatelného modu vivendi. I s podáním přihlášky do tehdejších Evropských společenství Británie váhala, nejmarkantněji to ale bylo vždy vidět na tom, jak k evropskému projektu přistupovala Konzervativní strana. Ne že by neměl Londýn tu a tam pravdu. Občas to ale připomínalo filmovou grotesku. Třeba při vystoupení Margaret Thatcherové, když se snažila podpořit svůj požadavek snížit britský příspěvek do společné pokladny bušením kabelkou do stolu a jednoznačným "Chci své peníze zpátky!". Někdy tehdy se zrodil sarkasmus francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, že premiérka Thatcherová má "ústa Marilyn Monroe a oči Caliguly". Ale dohoda, kdo a jak bude přispívat na "britskou slevu", se nakonec našla.