Tento princip se ve školách učí jako jeden z nejstarších ekonomických objevů, na který narazil již Aristoteles (byť ho teprve v roce 1968 pojmenoval ekonom Hardin): když se každý stará o své (pastviny), dotyčný majetek vzkvétá − pastvina je dostatečně hnojena a není nadužívána. Naopak když je něco v obecním (erárním) vlastnictví, uživatelé se k tomu chovají macešsky. Mají tendenci pole nadužívat, špatně hnojit a obecně málo se o něj starat. Z toho plyne poučka, že je lépe, když existuje jasně definovaná vlastnická struktura, jakož i struktura odpovědnosti.

Zpráva z chodby činžáku

Už zmíněný Aristoteles si všímá, "oč nezměrně větší je radost člověka, když dotyčnou věc může považovat za vlastní". A pokračuje, že "čím větším počtem lidí je věc vlastněna, tím menší se jí dostává péče", protože "člověk se zejména věnuje tomu, co považuje za vlastní, a už jen samotný pocit, že se o věc má starat také někdo jiný, vede člověka k větší nečinnosti".

Hezky je to vidět u panelových či činžovních domů − uvnitř má člověk naklizeno a na chodbě před dveřmi to často vypadá, slušně řečeno, všelijak. "O co jde, to už není moje, tak co bych se o to staral," myslí si kdekdo.

Zbývá vám ještě 70 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 179 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se