Polemika: Je české školství rigidní, svazují ho tradiční přístupy? NE

Našemu školství samotné tradiční přístupy neškodí. Našemu školství může škodit jedině konkrétní učitel. A je úplně jedno, jestli škodí tradičními nebo moderními přístupy, které neumí používat.

Kvalita a efektivita školství se totiž odvíjí od kvality a efektivity učitelů a od podmínek, které mají k dispozici (počet a skladba žáků ve třídě, přístupné technologie, prostorové možnosti…). A dále od schopnosti učitele naslouchat žákům, spolupracovat s kolegy i rodiči a samozřejmě také od portfolia výukových metod a strategií, které se učitelům nabízí. Mezi ně ovšem patří i tzv. tradiční záležitosti − frontální výuka, učení zpaměti, trochu zjednodušeně napsáno: dril. Stejně jako domácí úkoly a řady dalších věcí, které jsou dnes zatracovány.

Důvod je jednoduchý. Každé prostředí školy, každý žák a učitel jsou jedineční a vyžadují individuální přístup. Představa, že existují nějaké "zázračné moderní" metody, které fungují vždy, všude a na všechny, je scestná. Při výuce každého žáka funguje vždy něco jiného. Když vybírám z portfolia metod a strategií, tak se neptám, zda jde o tradiční, nebo moderní přístup, ale jestli jde o přístup pro žáka přínosný, zda ho posune a pomůže mu v tom nejdůležitějším − rozvoji jeho lidství a schopnosti učit se.

Domácí úkoly a memorování

Například když pracujeme se slovními úlohami, pak je běžné, že některé slovní úlohy dostanou žáci k vyřešení doma. Ne proto, aby nějak zabili čas nebo abych ověřil schopnosti rodičů, ale proto, aby si sami žáci vyzkoušeli, zda danou látku ovládají.

S příklady, které byly zadány "za domácí úkol", se pak pracuje při další hodině. Žáci kontrolují svá řešení, často nalézají i jiná a doučují se, co doma nevěděli. Jen tak mimochodem se pak učí i systematické přípravě na vyučování a rozvržení si práce tak, aby ji zvládli.

Stejně tak je některé učivo třeba ovládat zpaměti. Toto naučení se zpaměti není samozřejmě vrcholným výsledkem pedagogického snažení, ale je to důležitý stavební kámen pro další práci. Nelze v 7. třídě meditovat nad tím, kolik je osm krát sedm nebo jaká jsou vlastně ta vyjmenovaná slova po b. To je efektivní umět zpaměti. Stejně tak diskuse o tématu, o kterém učitel nic neví, je jen nesmyslné plácání, byť v moderním duchu vedené.

Klasickým příkladem z mé praxe je jedna 4. třída, v níž byla řada talentovaných dětí na matematiku. Logiku měly rozvinutou výborně, ale když jsem po nich chtěl vypočítat devět krát šest, tak to bylo pro mnohé takřka na celodenní projekt. Velmi to zdržovalo práci a výsledky byly často chybné. Po standardním nadrilování malé − i velké − násobilky se efektivita výuky matematiky výrazně zvýšila. A dostavily se i vynikající výsledky v matematických soutěžích. Sami žáci tím byli nadšeni.