O raketách s Ruskem, ale nově hlavně i s Čínou

K pochopení nynější debaty o konci smlouvy o jaderných raketách středního doletu je třeba se nejprve vrátit zpět a potom se podívat, jak se svět za minulá desetiletí proměnil. Byla to totiž tehdy velká sláva a ještě větší úleva, když se dvě jaderné supervelmoci dohodly, že zastaví destabilizující závody ve zbrojení, a dokonce že velkou část svých existujících ničivých arzenálů − přes dva a půl tisíce raket − zlikvidují.

V roce 1988 tak americký prezident Ronald Reagan a sovětský vůdce Michail Gorbačov uzavřeli dekádu, během níž na nově rozmístěné rakety označované SS-20 reagoval Západ instalací raket Pershing 2 a střel s plochou dráhou letu. Vyhrocené napětí zvyšovalo riziko, že třeba i drobný, neúmyslný incident vyústí v jadernou válku.

Přístup Západu, který formuloval tehdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt, byl jednoduchý a účinný. Buď Moskva své nové rakety stáhne, anebo ji čekají nákladné závody ve zbrojení. Kolabující sovětský režim, jenž musel ze Spojených států dovážet obilí, které sám nedokázal vyprodukovat pro domácí potřebu, nebyl v takové soutěži schopen konkurovat a až reformátor Gorbačov nabídl Západu jednání. Byla složitá, protože bylo nutné překonávat vzájemnou hlubokou nedůvěru i třeba srovnat odlišnou terminologii. O to silnější byl pocit úlevy při podpisu. Svět se zdál bezpečnějším místem.