Tahle země není pro děti, napadne člověka, když sleduje debatu na téma rodičovská či nedostatek školek a jeslí. Tahle země ovšem není ani pro staré, jak ukazuje debata o financování sociálních služeb, kterým ministerstvo práce kvůli neochotě ministerstva financí odmítá navýšit příspěvky z rozpočtu.
Naštěstí se zdá, že tahle země je alespoň pro ty, kteří nespadají ani do jedné z výše zmíněných kategorií, takže by bylo načase s tím něco dělat. Čímž není myšlena další analýza současného nevyhovujícího stavu, ale restart, který by neznamenal výrazné zdražení.
Pokud například studie (zahraniční) ukazují, že vyšší výdělky žen, ale také vyšší porodnost přímo závisejí na tom, jaké služby stát nabízí rodičům malých dětí (například právě jesle), potom je tlak na navyšování rodičovské a na ponechání její v zahraničním srovnání skoro neuvěřitelné délky vysloveně kontraproduktivní.
Obdobné je to i u sociálních služeb, jejichž financování připomíná černou díru. Dotace na sociální služby se za poslední čtyři roky zdvojnásobily, o 20 procent stouply výdaje na příspěvek na péči. Výsledek? Sociální služby jsou ve většině krajů těžko dostupné.
Nekonečnou čekací dobou proslul i příspěvek na péči, kterého se ti nejpotřebnější mnohdy nedožijí. Bez ohledu na rostoucí výdaje hlavní záchrannou "sociální" síť nakonec poskytují nemocnice. Ty jsou ovšem placené jiným resortem, takže se sociálnem oficiálně nemají nic společného. Což samozřejmě není pravda.
Ti, kteří sledují demografii, vidí, že počet lidí nad 65 let věku prudce roste: z 12,2 procenta v roce 1987 na současnou jednu pětinu z celkové populace. A bude hůř. Namísto diskusí na téma, komu a kde přidat a co všechno zalátá rozpočet, vyžaduje sociální systém změnu. Takovou, jež pomůže cíleně těm, kteří sociální služby skutečně potřebují. A i když se bezpochyby nebude líbit všem a bude se politicky těžko prodávat (na rozdíl od sloganu "přidáme všem"), v zájmu přežití mladých i starých je nezbytná.
