Mezi školou a státem není nikdo, kdo by dohlížel na to, jak se škole daří. Pokud ji nevede osvícený ředitel, je to problém

Na mnoha školách se dnes děti učí matematiku podle alternativní metody profesora Milana Hejného. Nebo nedostávají známky, učitelé je místo toho hodnotí slovně. O stylu výuky nebo jejím hodnocení rozhodují sami ředitelé po dohodě s učiteli. České školy v mnohém fungují velmi samostatně. Dokonce natolik, že mají největší míru autonomie v rámci zemí OECD.

Úřady do chodu škol zasahují jen minimálně. Nejblíže k nim má zřizovatel, tedy v případě základních škol obec a v případě středních kraj. Ten však odpovídá především za správní a finanční věci. Škole posílá peníze na provoz, platí za rekonstrukce budov, jmenuje ředitele a kontroluje, jak s penězi hospodaří. Vizi škole ale vymýšlí ředitel. Stanovuje metody výuky, vybírá učitele a sestavuje skladbu předmětů.

Na nebývale vysokou míru samostatnosti škol v Česku poukázala Analýza výzev vzdělávání v ČR, kterou letos připravili sociologové Tomáš Dvořák a Daniel Prokop pro Nadační fond Eduzměna. Značná samostatnost škol je mimo jiné důsledkem zániku okresních školských úřadů, vzniku krajů před 19 lety a následného přechodu škol k vlastní právní subjektivitě v roce 2003. Tehdy přešly všechny kompetence v základním školství na obce.

Dobrý ředitel je základ

Osamostatnění škol má i stinné stránky.

"V celém systému není nikdo, kdo by garantoval kvalitu vzdělávání za větší územní celky. Tím, že nikdo nekontroluje kvalitu škol, může docházet ke koncentraci problémů třeba na místech, kde se akumulují žáci s horším prospěchem nebo s horším rodinným zázemím," upozorňuje sociolog Tomáš Dvořák. V důsledku toho se prohlubují rozdíly mezi jednotlivými regiony a školami.

Pokračování textu na stránkách projektu Chytré Česko