Směnitelná koruna a past fixního kurzu

Konvertibilita české koruny otevírá dveře k markám, dolarům či frankům, o čemž se několika generacím ani nesnilo. Jde o zlomový bod, jehož význam a dopady těžko kdo odhadne, napsaly Hospodářské noviny před 25 lety. Tehdy vstoupila v platnost novela devizového zákona zakotvující vnější směnitelnost koruny. Zahraniční banky jako rakouská Creditanstalt oznamovaly, že české platidlo zařadí do svých kurzovních lístků, velcí londýnští hráči obchodující se světovými měnami se nechali slyšet, že svým klientům rádi nabídnou i tu se zkratkou CZK. Ve společnosti vyvolával další transformační krok nadšení a vzpomínky na sílu koruny za první republiky. O důsledcích změny se příliš nedebatovalo. Doba ponižujících žádostí o devizové přísliby a éra veksláků, kteří byli pro neprivilegované Čechy v dobách vlády KSČ jediným zdrojem zahraniční měny, byla ještě příliš blízko na to, aby se do hloubky rozebírala rizika. V danou chvíli bylo nejdůležitější, že pro občany (podniky si vnitřní směnitelnost užívaly od roku 1991) padají všechna omezení na výměnu korun za zahraniční měny. S valutami či devizami pak mohli Češi naložit podle libosti − užívat si i investovat nebo podnikat. A třeba i nakupovat nemovitosti, znělo médii, i když při tehdejších platech a kurzu platném v první den směnitelnosti (1. 10. 1995 stála německá marka 17,99 koruny, a budoucí euro by tudíž bylo za 35 Kč) měl na pořízení zahraničního bydlení jen málokdo.

Koruna do nového světa vstoupila v režimu fakticky pevného kurzu, povolená výchylka byla jen drobná. Pevný kurz byl mantra, "kotva", o jejímž uvolnění se neuvažovalo. Premiér Václav Klaus sice připustil, že směnitelnost "naši ekonomiku oproti minulosti trochu obnaží", byl ale schopen i nečekaně naivních prohlášení. "Bankovní kruhy říkají, že proti české měně nebudou spekulovat," podělil se Klaus po návratu z Londýna o informace z City bezprostředně před tím, než směnitelnost začala platit. Realističtější pohled měl tehdejší šéf České národní banky Josef Tošovský, který řekl, že pevný kurz české koruny není dlouhodobě udržitelný. Pokud by nastal významný odliv kapitálu, předvídal devalvaci a zvednutí úrokových sazeb. Dokonce zmínil, že v případě "krize psychologického charakteru", tedy při ztrátě důvěry, by se "musely úrokové sazby zvýšit o desítky procent a eventuální devalvace by pro uklidnění situace musela být větší, než by bylo potřeba." Jasné varování.

Co na podzim 1995 znělo jako sýčkování, to už byla jen o rok a půl později reálná medicína národní banky na měnovou krizi. Česku se totiž vymstil pokus o ekonomickou variantu kvadratury kruhu, o takzvanou nemožnou trojici. Tedy o liberalizaci kapitálových toků v situaci, kdy má pevný kurz a chce měnovou politiku přizpůsobovat domácím podmínkám. Je pozoruhodné, že Klausova vláda, v které se tolik dalo na ekonomickou erudici, pro přechod na stabilnější režim udělala tak málo. Času přitom bylo poměrně dost. Vždyť o směnitelnosti koruny rada ekonomických ministrů, dobové těleso s velkým vlivem, de facto rozhodla už v únoru roku 1995.