Česko potřebuje svého Tonyho Blaira. Úřady tu mají být pro lidi, ne obráceně, říká ten, který přišel, když jiní nepřišli

Pavel Řehák není jen spolumajitelem a ředitelem Direct pojišťovny. Podle premiéra Andreje Babiše (ANO) je také „mužem, který přišel, zatímco ti, co měli přijít, nepřišli“. Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) o něm řekl, že zachránil Česko, když loni v březnu přinesl vládě vlastní excelový model vývoje koronavirové pandemie. Ten tehdy kabinet přesvědčil k zavedení lockdownu a přispěl ke zvládnutí první vlny covidu.

Záhy nato Řehák na více než dva měsíce opustil své místo v byznysu a jako neplacený dobrovolník se stal členem neformálního týmu expertů, kteří radili různým ministerstvům a pomáhali státu pandemii zvládat. Spoustu jejich doporučení úředníci a politici nevyslyšeli. Šestačtyřicetiletý finančník ovšem aspoň získal unikátní možnost detailně se seznámit s fungováním českého státu.

Takovou zkušenost se Řehák rozhodl dále zužitkovat. Vedle eurokomisařky Věry Jourové nebo rektorky Mendelovy univerzity Danuše Nerudové proto vystoupí jako jeden z řečníků na on-line konferenci Budoucnost státní správy, která se uskutečnila v úterý. Na akci neziskového Aspen Institutu se probíralo, jak k práci pro stát nalákat nové talenty nebo jak zvýšit akceschopnost státní správy. Právě o takových tématech šéf Directu mluví i v rozhovoru pro HN. 

HN: Co vám loňská zkušenost s pomocí státu dala nebo naopak vzala?

Utvrdil jsem se v tom, že nikdy nevstoupím do politiky. Je to svět, ve kterém je strašně těžké být šťastný. Pro mě existují vhodnější cesty, jak pomáhat dělat Česko lepším. Na druhou stranu jsem měl ale několik pozitivních zážitků. Překvapilo mě, kolik lidí během loňského jara státu se zvládáním pandemie dobrovolně pomáhalo. Dává to důvod věřit, že zvládneme i těžší situace. Je tu plno šikovných lidí, kterým není lhostejné, co se u nás děje.

HN: Jak se vám se státní správou spolupracovalo?

Perfektně fungovala spolupráce s ministerstvem školství nebo armádou. Velmi pozitivně mě taky překvapili úředníci na ministerstvu vnitra, se kterými jsme diskutovali, jestli a jak zpřístupnit data na trasování lidí v rámci chytré karantény. Na jednu stranu jsem viděl jejich zájem tento systém postavit tak, aby mohl v boji s covidem pomoci. Na druhou stranu se ale starali taky o to, aby to nepodrylo důvěru lidí ve stát, aby zkrátka nebyl narušen princip ochrany soukromí. Říkal jsem si, že není úplně špatné mít takové úředníky. Vedle toho jsem měl samozřejmě i negativní zážitky. Velkým tématem je strach panující ve státní správě, což souvisí se současnou podobou její kultury. Viděl jsem plno lidí v situacích, kdy stáli na křižovatce a poměřovali obecné dobro s osobními riziky spojenými s tím, že se mají nějak rozhodnout. To pak zásadně ovlivňovalo akceschopnost.

HN: Mluvíte o kultuře státních institucí. Jak by podle vás měla vypadat?

Napadá mě velký význam pokory a respektu a umění poslouchat se navzájem. Respekt a pokoru jsme loni v létě ztratili, když jsme začali být trochu lehkovážní s tím, jak jsme zvládli první jarní vlnu epidemie. Na podzim se nám to pak vymstilo. Mě osobně celá tahle zkušenost naučila větší trpělivosti. Obecně jsem dost netrpělivý člověk, musel jsem se ale naučit být trpělivější, abych nepůsobil destruktivně. Tenhle prostor spolu sdílíme a můžeme mít různé názory, ale když se nebudeme umět poslouchat a spolupracovat, tak se budeme pořád jen handrkovat a nikam se neposuneme. Takhle by to mělo fungovat ve společnosti a státní správa by to měla odrážet ve své kultuře. Instituce mají být orientované na občany. Úřady tu jsou přece pro lidi, ne že lidi tu jsou pro úřady. Na mnoha úřadech se tak už chovají, a to hlavně na úrovni měst nebo obcí. Ale jinde takový přístup stále ještě chybí.

HN: Co dalšího ještě českému státu chybí?

Obecně bych řekl, že by státní správa měla ve vztahu k občanům fungovat jednoduše, proklientsky a mentálně digitálně. Čili tak, že nad úřední agendou přemýšlíte v kontextu možností digitálních technologií, a ne tak, že jen složité papírové formuláře umístíte v digitální podobě na internet. Všechna odvětví hospodářství mluví o tom, že dopady digitalizace znamenají, že 30 až 40 procent dnešních jobů za nějakých 15 let nebude existovat a že je nahradí zcela nové profese. Já ale nevím, jestli diskuse nad touhle obrovskou změnou probíhá i v rámci státní správy. Ta by přitom měla reflektovat, jak se společnost vyvíjí. Musíme přemýšlet i nad řešením mnoha dalších výzev, které nás čekají.

HN: Jaké to jsou?

Když se budeme bavit o covidu, tak můžou zítra nebo třeba za 10 let přijít jeho nové škodlivé mutace. A na ty se musíme jako stát přichystat. Je třeba, abychom byli taky připravení na rostoucí geopolitické napětí. Já bych si před 20 lety nepředstavil, že za náš život uvidíme to, co se stalo na Ukrajině. Kdo nám dnes zaručí, že se něco podobného nebude dít i ve střední Evropě? Čekají nás i velké výzvy spojené se změnami klimatu. S tím souvisí i otázka migrační krize, která může být velmi pravděpodobně znovu vyvolána právě klimatickými změnami. Lidi nebudou schopní se uživit tam, kde dnes žijí, a dají se jich do pohybu miliony. Do toho máme v EU program Green Deal, v rámci kterého jsme se zavázali, že budeme dekarbonizovat a budovat ekologicky udržitelnou ekonomiku. To znamená, že musíme provést zásadní transformaci hospodářství. Já přitom nevím, zda jsme na to v Česku připravení. A hlavně jestli jsme země, která v této oblasti v Evropě udává trendy. Tohle všechno jsou otázky, pro jejichž řešení potřebujeme dobře fungující stát. Bez něj se nikam příliš nepohneme.

HN: Myslíte si, že tyhle výzvy dokáže tuzemská státní správa zvládnout?

Nyní máme finanční prostředky, abychom se do velkých transformačních projektů pustili. Peníze lítají zleva zprava, tisknou se jako šílené. Jen v rámci Národního plánu obnovy je tu 200 miliard korun z evropských fondů. My tuhle obrovskou sumu můžeme buď vyhodit z okna za zbytečnosti, nebo ji využít k tomu, aby se tato země strukturálně posunula mnohem dál. Můžeme budovat infrastrukturu pro digitalizaci, investovat více do školství a zdravotnictví a do spousty dalších důležitých oblastí. Podle mě má efektivní státní správa tři základní vlastnosti: umí zvládat krize, jako byla ta covidová, dodává občanům špičkové služby a je schopná realizovat klíčové strukturální projekty. K tomu je třeba opírat se o kulturu spolupráce, rozhodovat se na základě faktů, a ne pocitů a domněnek, a taky k práci pro stát lákat vhodné talenty. Provést všechny potřebné změny je dlouhodobá práce, což je složité provádět v kontextu čtyřletých volebních období. Já ale věřím, že když se tohohle tématu ujme někdo z významných politiků, jako třeba premiér, tak můžeme mít fantastickou státní správu.

HN: V říjnu budou volby. Je podle vás reforma státní správy dostatečně sexy tématem, s kterým se dají vyhrát? Může takový krok za čtyřleté volební období vůbec přinést nějaké viditelné výsledky, když jde o dlouhodobé úsilí?

Nevím, jestli je efektivita státní správy tématem, kterým by se měly vyhrávat volby. Je to ale nutná podmínka správného fungování státu a jeho dalšího rozvoje. Myslím si, že tohle je téma pro státníky, jako byl ve Velké Británii třeba Tony Blair, kteří si uvědomí, jak důležité je takovou reformu provést. Na to, aby lidé pozitivní změny ve fungování státu pocítili už v prvních čtyřech letech vládnutí, je podle mě příležitostí dost. Když třeba vytvoříte tým lidí, který dohlédne na kvalitní naplánování a provedení 10 hlavních veřejných projektů, tak to posílí image státu ve společnosti a život lidí zkvalitní. Důležitý je také důraz na zlepšení služeb pro občany. V rámci přípravy na konferenci Aspenu jsem koukal na různé příklady fungování státní správy ve světě. Velmi radikální přístup razí třeba Austrálie. Ta má program Services Australia, v rámci něhož se všechny veřejné služby přesouvají do jedné organizace, která je silně proklientsky orientovaná. Když se vám taková reforma podaří, tak se můžete relativně rychle zbavit toho, že společnost státní správu vnímá jako příliš složitou a byrokratickou.

HN: Jsou nějaké další přístupy, které vás ve světě zaujaly?

Mám osobní zkušenost s britskou státní správou z doby před 15 lety, což bylo těsně po tom, co jako premiér skončil už zmíněný Tony Blair. Právě on provedl reformu státní správy, které věnoval obrovskou pozornost. Říká se, že si na tenhle projekt vyhradil jeden den v týdnu. Dvacet procent svého pracovního času Blair věnoval tomu, aby se britská státní správa přetvořila do klientsky orientované organizace, což je pro premiéra opravdu hodně. Já jsem tehdy pracoval na jednom projektu pro českou státní správu, při kterém jsme se potkávali s úředníky z různých zemí včetně Británie. Právě na Britech bylo vidět, jak moc jsou oproti kolegům z dalších zemí výkonní. V Británii skvěle zvládají třeba PPP projekty, při nichž spolupracuje veřejný sektor s tím soukromým. U nás se s myšlenkou na PPP projekty přišlo někdy před 15 lety, až nyní přitom startuje první z nich, který se týká výstavby dálnice D4. Vedle Velké Británie se můžeme inspirovat taky často vzpomínaným Estonskem, které kontakt občanů se státem ve velkém digitalizovalo a zjednodušilo. Dílčích příkladů bychom určitě našli více, nemusíme nutně replikovat celou zkušenost vybraných států. Stačilo by, kdybychom si třeba vyzobali podařené projekty z několika zemí najednou.

HN: Už jste zmínil otázku lákání talentů do státní správy. Proč stát není pro kvalitní lidi atraktivním zaměstnavatelem? Je problémem, že je nedokáže dobře zaplatit, nebo prostě jen v tom, že státní správa nemá dobrou image?

S Aspenem jsme před chystanou konferencí provedli výzkum, který mapoval, jak lidé v Česku vnímají státní správu. Když zazněl dotaz na práci pro stát, tak k mému překvapení lidé neříkali, že by byly platy ve veřejném sektoru špatné. Hodně často ale zmiňovali, že pro ně má státní správa zkrátka špatnou image, protože je pomalá a složitá. Problém je taky to, že profese státního úředníka nemá dobrou pověst. Často se uvádějí případy, kdy nějaký úředník něco zpronevěří nebo pokazí, už méně se ale mluví o příkladech šikovných úředníků.

HN: Jak říkáte, lidé státní správu vnímají jako složitou a pomalou. Nejsou to taky důvody, proč spousta iniciativ na zvládnutí pandemie nakonec selhala? Třeba systém chytré karantény podle všeho narážel na to, že hygienické stanice nebyly schopné poradit si s moderními technologiemi…

Covid byl velký šok pro celou společnost, takže i na státní správu dopadl jako na nepřipravený organismus. Myslím si, že pomalá reakce státu byla způsobená i tím, že se různí odborníci nebyli schopní shodnout na tom, před jak velkým problémem celá země stojí. Když si přitom libovolný člověk nebo organizace neuvědomuje, že má opravdu problém, tak změna zkrátka nenastane. Je to klasický vzorec chování. Člověk nutnost změny nejprve odmítá, pak si ji připustí, následně se dostane do deprese a až pak se k té změně odhodlá. Takovým procesem si musíte nutně projít, může přitom trvat hodiny nebo taky dny či měsíce. V případě státní správy ale v koronakrizi došlo k tomu, že se problémy relativizovaly, a dokud si stát velikost covidové výzvy nepřipustil, tak žádná změna chování, která by situaci vylepšila, zkrátka nastat nemohla.

Příběhy roku 2020

Muž, který přišel s nějakými čísly, pomohl ustát první vlnu pandemie. Teď varuje kvůli pomalému očkování

31. 12. 2020 ▪ 5 min. čtení

HN: Jste ředitelem pojišťovny. Někdo by mohl namítnout, proč vás vůbec taková velká společenská témata zajímají a proč se radši nevěnujete jen svému byznysu. Co byste na to řekl?

Já si někdy taky kladu otázku, proč se tím vůbec zabývám. Ale jednoduchá odpověď je, že mám stejně jako všichni ostatní spoluzodpovědnost za to, jak se tu žije. Buď budu sedět na zadku a stěžovat si, že se děje něco, co se mi nelíbí, nebo s tím zkusím něco udělat. Přijde mi lepší být aktivní než sedět a plivat jedovaté sliny do piva a říkat, jak je to tu na prd. Já si přitom vůbec nemyslím, že by to tu bylo na prd. Když začnete cestovat, velmi rychle pochopíte, že není zase tak špatné bydlet v Česku. Ale může to být i lepší.

HN: Myslíte si, že konference Aspenu o státní správě může skutečně přinést nějaké změny k lepšímu?

V rámci Aspenu se bavíme s mnoha lidmi ze státní správy a oni tuhle akci vítají. Jsou rádi, že tohle téma někdo zvedá, protože chtějí pracovat v organizacích, které jsou moderní a které pomáhají v rozvoji České republiky. Je tam plno lidí, kteří pracují s vnitřním posláním státu prospět. Navíc je plno lidí, kteří by chtěli pro stát pracovat. Já třeba znám několik lidí, kteří opustili velmi dobře placená místa v soukromé sféře a šli na ministerstva, aby jim pomohli posunout se dopředu.

HN: Pořád si vytváříte modely vývoje pandemie?

Už ne. Teď jen doufám, že nepřijde nějaká mutace viru, která by byla odolná vůči očkování. Myslím si ale, že dnes už máme nástroje, jak dobře chránit lidi i celé skupiny. Trošku mě mrzí, že nás pandemie stála spoustu peněz a ztracených životů, ale to už bohužel nezměníme. Teď je nejdůležitější se z téhle krize poučit a říct si, co udělat proto, abychom to příště zvládli lépe, naše opatření byla levnější a nestálo nás to tolik životů.

HN: Takže jste teď ve vztahu k pandemii spíše optimista…

Já jsem obecně optimista. Myslím si, že svět není špatný a má cenu se na problémy dívat jako na příležitosti a nebláznit z nich.