Inflace bolí, ale dokud nepoleví, nemá smysl hovořit o snižování sazeb

V lednu inflace opět poskočila a přiblížila se k 10 procentům. Vysoká inflace nedělá radost nikomu. Tím méně České národní bance, která má v popisu práce rychlému růstu cen bránit. Proto bankovní rada na měnověpolitickém zasedání na začátku února zvýšila sazby o dalších 0,75 procentního bodu, a dvoutýdenní repo sazba se tak dostala na hodnotu 4,5 procenta. Úrokové sazby ČNB se tak posunuly na nejvyšší hodnoty za posledních dvacet let, avšak mimořádně vysoké jsou i inflační tlaky, na které ČNB reaguje.

Jakákoliv inflace bolí. Ekonomičtí experti vedou pro laika odtažité polemiky, nakolik je inflace „dovezená“ a jaký díl pramení z domácích poptávkových tlaků. Většině lidí je však jedno, jestli se k nám inflace přelévá ze zahraničí, či zda je upečená doma. Obě ukusují z úspor, výplat a důchodů stejně. Proto ČNB nemůže nad současným tempem zvyšování cen jen tak mávnout rukou s tím, že je zčásti způsobena zahraničními vlivy, jako jsou evropské ceny plynu a elektřiny, náklady na lodní dopravu z Číny nebo nedostatek materiálů a dílů pro výrobu. Inflaci prostě nelze „vysedět“.

V ekonomice s přehřátým trhem práce a vysokým růstem poptávky by se totiž i dočasně dovážená inflace mohla uhnízdit v podobě zvýšených inflačních očekávání.

Proto je s tím třeba něco dělat, což lze nejlépe pomocí úrokových sazeb. Na domácí inflaci působí vyšší sazby uklidňujícím způsobem skrze ochlazení poptávky a podporu úspor. Není přece normální, aby byli střadatelé za své úsporné a obezřetné chování dlouhodobě trestáni záporným reálným úrokem (tedy úrokem očištěným o inflaci)! Tuto situaci je dobré postupně narovnávat.

Úrokové sazby pomohou i s dováženou částí inflace. Tu má totiž šanci poměrně rychle zmírnit silnější kurz koruny, který se s vyššími sazbami pojí. To jde vidět například z jednoduchého porovnání vývoje kurzů středoevropských měn – zatímco polský zlotý a maďarský forint se nikdy nevrátily na úrovně před vypuknutím pandemie, česká koruna je nejsilnější od roku 2011. V tom se odráží hlavně rozdíly v razanci a důvěryhodnosti měnové politiky. Silnější kurz pak má šanci dovozy alespoň částečně zlevnit.

Od posledního měnověpolitického rozhodnutí se vrší další proinflační rizika jedno na druhé. Jedním z nich je pondělní číslo lednové inflace. Pokračující růst cen ropy a plynu jde také tímto směrem. Případné dřívější či rychlejší zvýšení sazeb Evropské centrální banky a amerického Fedu může sice vytvořit tlak na zpomalení zahraniční (dovážené) inflace. Zároveň však může znamenat, že české sazby zůstanou výš po delší dobu. S ohledem na stabilitu kurzu by bylo obtížné jít „proti“ největším centrálním bankám – ty totiž svou politikou nepřímo ovlivňují i kurz koruny.

Současná prognóza ČNB počítá s postupným návratem sazeb k nižším úrovním, jakmile inflační tlaky alespoň částečně poleví. S přibývajícími proinflačními signály je však zřejmé, že tato debata není na pořadu dne a dlouho nebude. Naopak bude třeba zvážit, jestli sazby ještě o něco nezvýšit.

Vojtěch Benda je členem bankovní rady ČNB, Jakub Matějů je poradcem bankovní rady ČNB