Evropští politici mají poprvé od roku 1989 vůli a peníze vyrábět zbraně. Chybí ale výrobní kapacity

Na začátku letošního roku uspěla americká firma Lockheed Martin s nabídkou svých moderních bitevních letounů F-35 ve Finsku. Bylo to ještě před vypuknutím války na Ukrajině, kdy běžní političtí analytici nevěnovali pozornost typům a počtům bojových letadel, tanků či děl. Jen se jim nyní jaksi v hlavě uhnízdil titulek, že Finsko má letouny F-35, jak jsem si ověřil při rozhovoru s několika kolegy ze střední Evropy na konferenci Globsec v Bratislavě minulý týden. Jenže je nemá, používá stále staré F-18. Lockheed Martin nestíhá vyrábět. Od podpisu smlouvy k dodání prvního stroje to trvá kvůli výrobní kapacitě firmy nejméně čtyři roky.

Podobně jsou politici i novináři nadšeni „výkonem“ protitankových střel Javelin nebo protiletadlových raket Stinger, kterých USA a další západní státy vyslaly do Kyjeva tisíce. Doplnit jejich zásoby bude ale podle výrobce trvat několik let. Zbraně, zvláště nové drahé a složité systémy, se nevyrábějí na sklad, ale až po podpisu smluv. Už proto, že jsou často šité na míru konkrétní objednávce.