Přestrašení, nebo realističtí Češi? Neochota říct si o přidání jen prohlubuje zaostávání za Západem

Hypotetický „průměrný Čech“ příští rok na výplatní pásce najde cifru vyšší než 43 tisíc korun. To na první pohled nevypadá tak špatně. Proti roku 2015 je to nominální nárůst o 16 tisíc korun. Jenže když se podíváme na skutečnou kupní sílu, polepšili jsme si jen o 2 tisíce. Oněch 43 tisíc korun není reálně vlastně ani tehdejších 30 tisíc.

Tak dramatický je dopad rekordní inflace v kombinaci s letošním opatrným zvyšováním mezd. Plyne to z poslední makroekonomické predikce ministerstva financí, což je klíčový dokument při stanovení rámce, do něhož se musí zapasovat právě se rodící státní rozpočet. Ve stejné predikci přitom stojí, že „nedostatek zaměstnanců je patrný téměř ve všech odvětvích ekonomiky“. Jak jinak, když je nezaměstnanost v Česku už sedmým rokem nejnižší v celé Evropské unii.

Čím to, že situace zdánlivě nahrávající těm, kdo firmám nabízejí svou práci, vyústí v posledních letech v pokles životní úrovně? Jeden z důvodů odhaluje globální průzkum, v němž analytici společnosti PwC mapovali obavy a naděje zaměstnanců. Češi z něj vyšli jako ti, kdo si říkají o přidání nejméně často.