Na zdi provizorního pražského bytu rodiny Khymyshynetsovy visí pravoslavný kříž, česká i ukrajinská vlajka a dětská kresba ukrajinských vojáků. Čtyřčlenná rodina se sem nastěhovala na začátku léta, předtím bydleli několik měsíců na ubytovně společně s desítkami dalších Ukrajinců. Pětačtyřicetiletý Vasyl Khymyshynets už se svou ženou a dvěma dětmi prchal před válkou dvakrát. Pochází z Luhanské oblasti, odkud nejdřív v roce 2014 museli utéct do malé vesnice u Kyjeva, v té době měli ještě hodně malé děti. Po osmi letech je válka vyhnala z jejich domova znovu, tentokrát do zahraničí.
Vasyl měl štěstí, že dříve jezdil občas za prací do Česka a díky tomu se dokázal domluvit česky. Po příjezdu do Prahy v březnu letošního roku tak začal jako dobrovolník pomáhat ukrajinským uprchlíkům a později ho úřad městské části zaměstnal na sociálním odboru, kde teď pracuje jako ukrajinský koordinátor.
Máš pauzu, běž si dát svačinu!
„Už jsem ve svém životě vyzkoušel pestrou škálu různých povolání. Původně jsem pracoval jako revizní technik, po útěku z Luhanska jsem byl uklízeč, potom technický správce,“ vypočítává Khymyshynets. Současnou práci s lidmi ale rozhodně nepovažuje za tu nejjednodušší. Telefon mu zvoní bez ohledu na pracovní dobu, krajané se na něj obrací s prosbami o pomoc s administrativou, tlumočením, umístěním dětí do škol, komunikací se zaměstnavatelem, ale třeba i při řešení technických problémů a vybavení svého provizorního bydlení.
„Je to práce jako každá jiná, musím se hlídat, abych to dlouhodobě dokázal dělat a uměl si také odpočinout a věnovat se rodině. Zpočátku je člověk nadšený a chce pomáhat, pak ale musí myslet i na své psychické zdraví,“ popisuje. Naštěstí vnímá silnou podporu svého zaměstnavatele a vstřícnost kolegů. Na českém zaměstnaneckém prostředí ho překvapily zákonem dané přestávky na oddech a jídlo. „Nechápal jsem, co se děje, když přišel šéf a řekl: Máš pauzu, běž si dát svačinu! Chtěl po mně, abych všeho nechal a odpočinul si. To jsem z Ukrajiny neznal.“
Dobrá zkušenost s českým zaměstnáním ale není pro ukrajinské uprchlíky vždy pravidlem. Vasyl má na starosti asi 150 lidí, polovina z nich má vysokoškolské vzdělání, ale najít a udržet si zaměstnání v Česku je pro mnohé z nich problém. „Hledal jsem jim práci přes úřady i na internetu nebo jsem jim zprostředkovával komunikaci se šéfem. Nastoupili třeba do supermarketu, kde doplňovali zboží a za měsíc už měli jít na pokladnu. Nestihli se ale zorientovat a zaškolit, chyběla jim komunikace a vedení nebylo spokojené s výsledky jejich práce,“ vypráví koordinátor, který vidí hlavní problém v jazykové bariéře a chybějící komunikaci s kolegy: „Když není na pracovišti přátelské prostředí, Ukrajinci dělají chyby, protože nemají odvahu se zeptat.“ Není to tak samozřejmě ve všech případech, najdou se i vřelé pracovní kolektivy, kde novým zahraničním pracovníkům vychází – často i ze soucitu – kolegové vstříc, vzájemná komunikace je ale podle Khymyshynetse klíčová.
S válkou přišla jiná kategorie zaměstnanců
Zkušenost některých uprchlíků ukazuje, že v českém povědomí zakořenil trochu zkreslený obraz ukrajinského pracovníka. Před válkou totiž na zdejším pracovním trhu figurovali hlavně dělníci, kteří si sem jezdili přivydělat ve stavebnictví. Jejich cílem bylo především vydělat peníze a vrátit se za rodinou na Ukrajinu, proto byli ochotní odpracovat mnohem víc s vidinou většího výdělku.
„Naučili jsme Čechy, že Ukrajinci pracují třeba 10 hodin denně. Ale teď přišla úplně jiná kategorie zaměstnanců. Nejsou to dělníci a nejsou zvyklí na takový nápor. Zaměstnavatel od nich občas očekává víc práce a má vyšší nároky, protože si myslí, že Ukrajinci budou zkrátka pracovat víc,“ popisuje Khymyshynets zkušenosti některých uprchlíků.
Namísto dělníků se teď ale o místa na českém pracovním trhu ucházejí vysokoškolsky vzdělaní zájemci: lékaři, pedagogové, vědci nebo třeba podnikatelé. Lidé, kteří neutekli před chudobou, ale před válkou.
Ti, kteří si práci udrželi a začali se profesně rozvíjet, se občas Khymyshynetsovi svěřují s tím, že narazili na nevlídné přijetí v kolektivu. „Když je Ukrajinec šikovný a práci zvládá, může se stát pro své české kolegy trnem v oku. Mají strach z konkurence a to se někdy projevuje neochotou spolupracovat,“ sdílí zkušenosti svých svěřenců koordinátor.
Rozdíl mezi českým a ukrajinským prostředím vidí také v odlišném vnímání práce a rodiny. Zatímco v Česku se podle něj klade větší důraz na profesní život, ukrajinská společnost více podporuje mezigenerační vztahy. Rodiče nebo prarodiče se tam častěji věnují péči o děti na úkor své kariéry. Jako příklad uvádí zákon, podle kterého nesmí ukrajinské děti až do čtvrté třídy chodit do školy bez doprovodu. „Taky u nás jinak fungují babičky. Když třeba vnuk zavolá babičce do práce, že ho bolí zub, tak ona řekne šéfovi: Omlouvám se, ale mého vnuka bolí zub, jdu domů. To je dostatečný důvod k tomu, aby ji zaměstnavatel pustil,“ popisuje Khymyshynets. Česká mentalita je podle něj trochu jiná, práce tu má vyšší prioritu.
Jsem ráda, že dostávám stejnou mzdu jako Češi na stejné pozici
Většina lidí, kterým Khymyshynets pomáhá, počítá s tím, že se po válce vrátí na Ukrajinu. Zaměstnání, kterému se tu věnují, považují spíše za provizorní. To ale neznamená, že by je současná práce neměla rozvíjet a přinášet jim víc než jen finanční zajištění. Potvrzuje to šestatřicetiletá Anastasia Tsarenko, která přišla do Prahy ze Záporožské oblasti se svým dvouletým synem. Navzdory skromným podmínkám společného ubytování v městském hostelu i starostem spojeným s péčí o malé dítě se Tsarenko brzy rozhodla využít své zkušenosti školní psycholožky a nabídla se jako dobrovolnice v místním rodinném a komunitním centru, kam uprchlíci přicházeli pro humanitární pomoc. Organizace ocenila její odbornost a jazykovou vybavenost a nabídla jí rovnou pracovní poměr.
„Je hodně věcí, za které jsem v práci vděčná. Jednak za to, že mohu pracovat i s dítětem. Zaměstnavatel mi v tom vychází vstříc, a dokonce za mnou posílá rodiny s podobně starými dětmi, abych práci zvládla,“ vypráví Tsarenko, když se jí podaří syna uspat a sedne si na chvíli ve společné kuchyňce ubytovny k rozhovoru.
Druhým důvodem k vděčnosti jsou její spolupracovníci, kteří jí často nabízí pomoc a ve všem ji podporují. „Cítím se mezi nimi přijatá,“ dodává. Zároveň je ráda, že dostává za svou práci stejnou mzdu jako její čeští kolegové na podobné pozici. Ze zkušenosti ostatních uprchlíků totiž ví, že to není vždy samozřejmostí.
Češi mají od psychologa jiná očekávání
Protože stále pracuje s ukrajinskými dětmi, náplň práce se příliš neliší od její předchozí praxe. Rozdíl ale vidí v přístupu klientů a v tom, co od psychologa očekávají. Na Ukrajině pracovala jedenáct let ve škole, kde dělala podle svých slov psycholožku nejen dětem, ale často i učitelům a rodičům. Protože ve školském zařízení navštěvují psychologa všichni žáci automaticky, vnímala to občas jako na běžícím pásu.
V PPF málo chválíme a dbáme na detail, říká její HR ředitel
Tady v komunitním centru se věnuje rodinám, které přicházejí dobrovolně a s větším zájmem o psychologickou podporu. Navíc na ně má víc času a může lépe porozumět jejich potřebám. Psychologická pomoc je pro ně v současné situaci klíčová. Děti z uprchlických rodin jsou vytržené ze svého běžného prostředí, trpí stresem, některé z nich se těžko adaptují a mají tendenci se izolovat od svých českých vrstevníků. Anastasia se s nimi schází individuálně a pomáhá jim náročnou situaci zvládnout.
„Když se zamyslím nad tím, co je u nás jiné, řekla bych, že tam rodiče víc tlačí na výkon. Chtějí se pochlubit, že jejich děti mají ve škole dobré výsledky a hodně jim na tom záleží. Myslí si, že psycholog je tu od toho, aby jejich dětem pomohl zlepšit se v učení. Tady v Česku se mi líbí, že se tu klade mnohem větší důraz na to, aby se děti nebály projevovat emoce, rozvíjet se a komunikovat. To je třeba přístup, který bych chtěla víc prosazovat, až se vrátím zase na Ukrajinu,“ říká psycholožka.
Ukrajinci jsou učenliví, říká zaměstnavatel
S návratem na Ukrajinu ale nepočítají všichni. Zůstat v Česku plánuje například Svitlana Malitská, která pracuje v pražské rodinné firmě vyrábějící arašídové křupky. Vystudovaná chemická inženýrka s desetiletou praxí v ukrajinské textilní čistírně si v Česku našla zaměstnání prostřednictvím vedoucí projektu Integrace. Do směnného provozu k balicímu stroji nastoupila nejprve jako brigádnice, po dvou měsících jí už ředitel firmy nabídl trvalý pracovní poměr. „Náročné to pro mě není. Vyhovuje mi objem práce i zázemí firmy, kde je přátelský kolektiv a velmi lidský přístup ze strany vedení,“ pochvaluje si Malitská. Společnost zaměstnává také jejího manžela, který pracuje jako řidič, a zajistila jim oběma ubytování.
„Vidím, že když v Česku člověk dobře pracuje, zaměstnavatel ho motivuje a dá mu možnost profesně růst,“ hodnotí zdejší pracovní prostředí Malitská. V porovnání s Ukrajinou je tady podle ní jiný přístup k hodnocení zaměstnanců a jejich odvedené práce. „Na Ukrajině moje výplata závisela na objemu vykonané práce. Odměna byla pevně určena. Tady se platí za hodinu, když pracujete o několik hodin déle, dostanete víc peněz.“ Na otázku, zda to není na úkor produktivity, rozhodně kroutí hlavou. „Není to o produktivitě. Tam i když pracujete jako vůl, stejně dostanete jen pár hřiven.“
Stejně jako jiní Ukrajinci je Malitská mile překvapena, že je v Česku zákonem stanovena přestávka na oběd, spokojená je i s pevnou pracovní dobou a hrazenými přesčasy. „Pauza na oběd Ukrajince těší, pak se ale někdy diví, že se jim nezapočítává do pracovní doby,“ dodává s úsměvem vedoucí provozu Jaromír Vlasatý, který ve firmě zaměstnává kromě Ukrajinců i jiné zahraniční pracovníky a má se slaďováním mezinárodních pracovních návyků bohaté zkušenosti. „Jednáme tady všichni na rovinu, já vyjdu zaměstnancům vstříc a očekávám od nich, že toho nebudou zneužívat,“ dodává zaměstnavatel.
Jediný problém, se kterým se Malitská potýká, je nedostatečná znalost jazyka. V práci ve výrobě to sice není zásadní překážka, pomohlo by jí to ale ke zlepšení komunikace na pracovišti. Ukrajinka pracuje v českém kolektivu a doufá, že si svou češtinu brzy zlepší. „Kolegové mi s jazykem hodně pomáhají, jsme jako jedna rodina,“ říká. Podle Vlasatého jsou Ukrajinci ve srovnání s ostatními cizinci dost učenliví a dostanou do sebe český jazyk poměrně rychle.
Stáhněte si přílohu v PDF
Malitská zatím pracuje v poloautomatizovaném výrobním provozu, do budoucna by si ale přála naučit se ovládat balicí stroj, u kterého teď každý den skládá balíčky arašídových křupek. Její zaměstnavatel to vítá s nadšením: „Když se mi dostane pod ruku šikovný člověk, který se chce učit nové věci, mám radost a dám mu příležitost.“
Řídit balicí linku by podle něj Malitská v dohledné době mohla, je to jen otázka praxe a ochoty vzít na sebe větší odpovědnost. „Tím, že jsme rodinná firma, řídí provoz minimum lidí. Chtěli jsme být vždy hodně samostatní, abychom nemuseli zaměstnávat množství manažerů. Já sám dělám skoro všechno od nákupu výrobních surovin až po výplaty. Když chybí člověk u mašiny, jdu ho zastoupit,“ popisuje realitu firmy Vlasatý. Proto si myslí, že by se Malitská mohla v horizontu několika měsíců zaučit i v ovládání balicího stroje. „Co se týče kariérního růstu, přiznávám, že u nás nejsou takové možnosti jako ve velkých společnostech. Když si časem paní Svitlana najde jinou práci, která bude odpovídat její kvalifikaci a kde bude mít větší prostor růst, nemůžeme jí v tom bránit. Zatím jsme ale rádi, že ji tu máme a že tu chce zůstat,“ dodává Vlasatý.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Nejlepší zaměstnavatelé.
