Slova jako kariéra nepoužívám, jsem amatér, říká cembalový punker Jean Rondeau

Subtilní klávesový nástroj populární v 17. a 18. století „vyhynul“ poté, co se začaly stavět velké koncertní síně. Delikátní zvonivý zvuk už je nemohl naplnit. Dnes je cembalo sice nenahraditelnou součástí specializovaných barokních orchestrů, jako koncertní nástroj jej však v pomyslném žebříčku popularity předstihují jiné. Alespoň než přijde muzikant s vizáží divocha a ukáže, že cembalo může být „sexy“.

Takovým vyslancem nástroje je jedenatřicetiletý Francouz s hudebním příjmením Jean Rondeau, který vystoupí na příštím ročníku festivalu Pražské jaro. Vrací se jedenáct let poté, co skončil druhý ve zdejší soutěži a obdržel ocenění za nejlepší provedení soudobé skladby.

Trochu punk

Pro nástroj se rozhodl už jako malý, když jej náhodně zaslechl z rádia. Od té doby ho cembalo fascinuje. Vystupuje sólově nebo s komorními partnery, zpoza kláves dovede dirigovat. Zkomponoval filmovou hudbu a založil ansámbl, s nímž provádí vlastní jazzová díla.

Antoine Tamestit hraje na jeden z nejpřehlíženějších nástrojů. A pamatuje si každé Bělohlávkovo slovo

10. 11. 2022 ▪ 6 min. čtení

Diplom s vyznamenáním má ze dvou prestižních institucí: Conservatoire National Supérieur de Musique v Paříži a londýnské Guildhall School of Music and Drama. V roce 2012 se stal jedním z nejmladších vítězů cembalové soutěže v belgických Bruggách, získal též cenu pro nejnadějnějšího evropského mladého interpreta barokní hudby.

Jeho kariéra se odvíjí příkladně, počínaje sbírkou ocenění přes výhradní smlouvu s francouzským vydavatelstvím Erato až po spolupráce s nejlepšími orchestry. Přístup si však zachovává trochu punkový. „Kariéra? Tohle slovo nechme hnidopichům. Já ani žádný z mých kolegů je nepoužíváme. Prostě jen následujeme svou vášeň. Vlastně mám rád slovo ‚amatér‘. V základu etymologie je totiž sloveso ‚milovat‘. V tomto smyslu jsem tedy opravdový amatér,“ říká Rondeau.

Zrovna tak odmítá definovat pojem „úspěch“ a spíše se učí naslouchat a tvořit. „Jsem velmi citlivý na akustiku,“ zmiňuje. „Co se zvuku týče, cembalo je náročný nástroj. Akustika prostoru vytváří atmosféru koncertu a propojuje interpreta s posluchačem. Miluji Japonsko, protože tamní koncertní sály stavěli nejlepší odborníci. Skoro v každém městě tam najdete místo s dokonalou akustikou,“ vypráví.

Akustiku Dvořákovy síně Rudolfina si vyzkoušel během Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. Od té doby jej Češi mohli slyšet na Letních slavnostech staré hudby v Břevnovském klášteře, zavítal také do Brna na festival Concentus Moraviae. Vloni byl rezidenčním umělcem Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Teď dvakrát vystoupí v pražském Anežském klášteře, 20. a 21. května.

První bude večer s pestrým programem nazvaným Gradus ad Parnassum podle stejnojmenného díla Muzia Clementiho, italského skladatele z let 1752 až 1832. Zaznějí i skladby Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta či pozapomenutého rakouského barokního komponisty Johanna Josepha Fuxe. V Paříži je Rondeau hodlá interpretovat na nejrůznější dobové nástroje, v Praze by si měl vystačit s cembalem. Druhý večer ale u něj nebude sám, v programu zaměřeném výhradně na práce Carla Philippa Emanuela Bacha jej doprovodí flétnistka, houslista a hráč na historickou smyčcovou violu da gamba.

Není hudby bez ticha

Teď ovšem zarostlý mladík ještě brázdí Evropu s repertoárem z poslední desky: Goldbergovskými variacemi od Johanna Sebastiana Bacha. Toto dílo je natolik slavné, že o něm existují i romány a pro každého hráče na klávesové nástroje představuje celoživotní výzvu. Rondeauovo goldbergovské turné zahrnuje významné sály v Berlíně, Frankfurtu, Ženevě či Barceloně. Na evropskou šňůru pak navazuje ta americká, k jejímž vrcholům budou patřit večery v proslulé Carnegie Hall.

Neortodoxní přístup Jeana Rondeaua k interpretaci, zejména rytmu, má i své kritiky. Jeho hra ale není výsledkem touhy po výstřednosti. Své výkony nepřestává promýšlet a zpochybňovat, dobírat se hlubších vrstev a smyslu. „Musíme si uvědomit, že hudba by neexistovala bez ticha – a ticho bez hudby by znělo jinak. Ticho je červí díra do jiné dimenze, snažme se jej v pokoře dosáhnout. Ať už má ticho rozměr pomlky ve skladbě nebo rozměr životní etapy, potřebuje svůj prostor. Važme si ticha a naslouchejme mu,“ nabádá.

Koncerty: Jean Rondeau, Anežský klášter, 20. a 21. května