Antoine Tamestit hraje na jeden z nejpřehlíženějších nástrojů. A pamatuje si každé Bělohlávkovo slovo

Kdo na příštím ročníku festivalu Pražské jaro potká rezidenčního umělce Antoina Tamestita, může se zeptat: jaký je rozdíl mezi přejetým violistou a přejetým ježkem? Nebo: víte, kdy hraje violista falešně? Třiačtyřicetiletý Francouz vědět bude. „Miluji vtipy o viole. Fakt, sbírám je a hrozně rád je vyprávím. Člověk díky nim bývá skromnější a uvolněnější,“ říká přední světový violista.

Svůj nejoblíbenější vtip ale při telefonickém rozhovoru říct nechce. Je moc dlouhý a není to ono, když u toho nemůžete gestikulovat, namítá. „Budete muset počkat, až dorazím do Prahy,“ vzkazuje.

Tamestit samozřejmě nepřijíždí, aby vyprávěl vtipy. Bude předsedat porotě Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru viola a coby rezidenční umělec festivalu vystoupí hned čtyřikrát. Poprvé s kolegy porotci violisty, podruhé s houslistkou Isabelle Faustovou, potřetí s klavíristou Cédricem Tiberghienem. A nakonec s Českou filharmonií pod taktovkou Klause Mäkely zahraje Koncert pro violu a orchestr od Alfreda Schnittkeho.

Slova jako kariéra nepoužívám, jsem amatér, říká cembalový punker Jean Rondeau

10. 11. 2022 ▪ 4 min. čtení

Pro jiného interpreta by toho bylo až až. Tamestit však hraje na jeden z nejpřehlíženějších nástrojů v klasické hudbě, a tak vidí hlavně příležitost. „Pro mě je to víc než rezidence, beru to jako jedinečnou možnost ukázat, co všechno můj nástroj dokáže. Tohle bude velká čest a radost,“ zdůrazňuje.

Nikdy jsem nelitoval

Antoine Tamestit se narodil a vyrůstal v Paříži. Nejdřív hrál na housle, jako otec a teta. Coby devítiletý si oblíbil Suity pro sólové violon­cello od Johanna Sebastiana Bacha a vážně kvůli nim přemýšlel o změně nástroje. Pak ale zjistil, že stejně nízkých tónů dosáhne, když na své housle dá violové struny. Bylo rozhodnuto. „Od té chvíle jsem přešel na violu a nikdy jsem nelitoval,“ vypráví.

Pokračoval na pařížskou konzervatoř. Postupně se stal nejen virtuosem, ale též propagátorem svého nástroje. Snaží se mu rozšiřovat repertoár, objednává pro něj nové skladby, rozvíjí spolupráci se špičkovými orchestry i kolegy sólisty, vyučuje a nahrává. Od roku 2013 je uměleckým ředitelem festivalu Viola Space v japonském Tokiu, který ukazuje celou šíři violového repertoáru, iniciuje vznik dalších kompozic a jednou za tři roky pořádá oborovou soutěž.

Na Pražském jaru představí Tamestit všechny své talenty. Koncert pro violu a orchestr od Alfreda Schnittkeho, jenž zazní 17. května v Rudolfinu, byl pro něj klíčový. Roku 2004 s ním vyhrál prestižní mnichovskou soutěž ARD International Music Competition, která mu odstartovala kariéru. Dnes si méně pamatuje samotné vítězství a více to, jak se do hloubky učil temnou, složitou kompozici. Schnittke ji napsal v létě 1985, když začal být vážně nemocný. Dokončil ji deset dnů před svým prvním infarktem.

„Trochu mi pomáhali pedagogové, ale většinu toho koncertu jsem se musel naučit sám. Objevoval jsem každý takt, každý detail, vše, co se Schnittke asi snažil říct,“ líčí Tamestit. „Mluví o bolesti a smutku, o tom, jak člověk trpí, když je odloučený od rodné země, jak bojuje, aby zůstal naživu. V průběhu půl hodiny posluchači zažijí hodně rozdílných nálad a silných emocí. V podstatě všechno, co se dá pocítit,“ ilustruje.

Oba komorní recitály na Pražském jaru absolvuje s kolegy, které označuje za nejbližší spolupracovníky. Prvním bude 20. května v Rudolfinu sedmačtyřicetiletý Francouz Cédric Ti­berghien, jenž ho doprovodí na klavír. „Hrajeme spolu už dlouho, přátelíme se a máme podobný pohled na hudbu,“ komentuje violista. „Při zkoušení se nezaměřujeme tolik na technické detaily, spíš se bavíme o výrazu a filozofickém aspektu toho, co chceme vyjádřit.“

Nejdříve zahrají „romantické pohádky“, jak violista nazývá sonátu a kompozici Noc a sny od Franze Schuberta nebo Měsíčnou noc Roberta Schumanna. Ve druhé půlce večera dojde na méně známou hudbu, například Lachrymae od Benjamina Brittena, která v moderním kontextu pracuje s barokními a renesančními prvky. „Myslím, že diváky překvapíme tím, jak blízko si mohou být hudba ze 17. a 20. století,“ avizuje rezidenční umělec festivalu. Jako poslední dojde na Sonátu pro violu a klavír od Rebeccy Clarkeové, jež žila v letech 1886 až 1979. „To je neobyčejně velká kompozice. Možná nejdůležitější sonáta v našem repertoáru. Přirovnal bych ji k obřímu obrazu, protože toho obsáhne tolik,“ dodává Tamestit.

Den nato stane opět na pódiu Rudolfina s kolegyní Isabelle Faustovou, padesátiletou německou houslistkou. Letos vyrazili na turné s neobyčejným recitálem. Také v Praze zahrají tři kompozice Monsieur de Sainte‑Colombea, francouzského autora ze 17. století a zároveň hráče na historický smyčcový nástroj violu da gamba. Stejně tak ovšem dvojice představí hned čtyři díla šestadevadesátiletého současného maďarského komponisty Györgyho Kurtága. Stylově odlišnou hudbu pomohou přemostit dvě dua pro housle a violu od Wolf­ganga Amadea Mozarta. „Jsou jako dělaná pro to, jak citlivě Isabelle hrává,“ míní violista. Za velký objev označuje zejména Monsieur de Sainte‑Colombea. „Jeho dua se hrají fantasticky. Je to samozřejmě baroko, ale s tolika disonancemi a improvizacemi, že to zní místy skoro moderně,“ dodává.

Zpět do oblíbeného Rudolfina

Pražské publikum jistě ocení, že Tamestit s Faustovou uvedou také Tři madrigaly pro housle a violu od Bohuslava Martinů. „Je nám ctí mít v repertoáru českého autora, zejména takhle vynikajícího. Martinů ho napsal, když byl v Americe, a za mě je to jedno z mistrovských děl 20. století,“ říká violista, který z kompozice cítí „přímost americké hudby, vliv, jaký na Martinů měla cizí země“. Rodák z Poličky žil od 20. let minulého století mimo vlast. Madrigaly napsal v USA, kam emigroval roku 1941 po obsazení Francie a kde zůstal do poloviny 50. let.

Právě zmínka o Martinů a jeho úspěších ve světě přiměje Antoina Tamestita vybavit si, jak navštívil Prahu – tehdy ještě žil dirigent Jiří Bělohlávek a Francouz s ním zkoušel Rapsodii pro violu a orchestr, kterou Martinů rovněž zkomponoval v USA. „Jiří mi toho řekl tolik. Nejenže podrobně znal okolnosti, za nichž skladba vznikla, měl neuvěřitelně cenné poznámky k provedení, krásně mluvil o tom, jaká se v ní skrývá poezie a krása. Rapsodii jsme v Praze nehráli, jenom jsme s ní byli na turné, ale nikdy na to naše setkání nezapomenu. Pamatuji si každé Jiřího slovo,“ vypráví Francouz.

Ve Dvořákově síni Rudolfina pak účinkoval při jiné příležitosti. „Je to jeden z mých nejoblíbenějších koncertních sálů. Když jste na jevišti, dělá střídavě dojem, že je nesmírně velký a pak zase úplně komorní,“ tvrdí.

A co se těch vtipů týče. Jaký je rozdíl mezi přejetým violistou a přejetým ježkem? Před ježkem jsou stopy po brždění. A kdy že violista hraje falešně? Když tahá smyčcem.

Koncerty: Antoine Tamestit, Anežský klášter, 13. května, Rudolfinum, 17., 20. a 21. května