Česko drtí inflace. Bez nadsázky. Vysoká inflace je příčinou téměř 10procentního reálného meziročního propadu průměrné mzdy. Propad tržeb v obchodech v reálném vyjádření je téměř totožný. Naposledy tak výrazně klesla životní úroveň v Česku na začátku ekonomické transformace, když byla provedena liberalizace cen. Klíčem k řešení současných ekonomických obtíží nejsou sociální dávky nebo cenové stropy. Klíčem je dostat co nejrychleji inflaci pod kontrolu.

Boj s inflací má v popisu práce centrální banka. Je k tomu vybavena možností měnit úrokové sazby a zasahovat na devizovém trhu a především značnou mírou nezávislosti. Současná situace představuje do jisté míry dilema. Inflace si žádá přísnější měnovou politiku, začínající recese naopak politiku uvolněnější. Nicméně prioritou by mělo být krocení inflace. Pokud se nám totiž inflace, a tedy i úrokové sazby, zakoření delší dobu na vysoké úrovni, může to být z pohledu celé ekonomiky dražší než pár měsíců drsnější protiinflační terapie.

ČNB rychle zvyšovala úrokové sazby loni a v 1. polovině letošního roku. O prázdninách přestala. Podle vyjádření zástupců banky už je to údajně dost a měnová politika je nejpřísnější za posledních 20 let. Srovnáme-li však úrokové sazby a inflační očekávání, ukazuje se, že měnová politika je naopak nejvíce uvolněná za posledních 20 let.

ČNB se nechce zatáhnout za brzdu, a proto do toho nutí vládu. Řadu let platilo pravidlo, že vláda a centrální banka si vzájemně nemluví do své práce. Centrální banka neradí politikům, vláda uznává nezávislost centrální banky. ČNB by jednoduše měla akceptovat vliv fiskální politiky na ekonomiku a inflaci a zohlednit to v nastavení úrokových sazeb. Místo toho ji nutí do něčeho, co by měla odpracovat sama.

Další zvýšení úrokových sazeb doporučuje Mezinárodní měnový fond. Za rezignaci na přísnější měnovou politiku kritizuje ČNB její předchozí guvernér. Na potřebu vyšších sazeb ukazuje i vlastní model centrální banky, a to i přes lámání modelu přes koleno (změnou horizontu měnové politiky). Nejspíš zbytečně.