Je otázka, jak definovat náročnost a kvalitu výuky a jak ji ověřovat. Jestliže náročnost mnoho lidí vnímá jako soubor požadavků, co se žáci mají naučit nazpaměť, nebo šíři a hloubku témat, která má žák obsáhnout, tak soukromé školy mohou být vnímány jako „méně náročné“. Pokud by náročnost odrážela například schopnost pracovat samostatně nebo naopak v týmech na projektech, prezentovat, diskutovat a cíleně pracovat na svém osobním rozvoji, tak budou soukromé školy vnímány jako náročnější. Problém je, že se tu dlouhodobě buduje pocit, že soukromé školy produkují v životě nepoužitelné lidi, což je samozřejmě naprosto absurdní a nesmyslná představa.
Stáhněte si přílohu v PDF
Ale stačí si přečíst nějakou diskusi pod články o alternativních školách nebo o změnách v českém školství. Většinou to vypadá, že nás poté čeká konec světa.
Takzvané svobodné nebo demokratické školy je terminus technicus pro školy, které dětem umožňují volbu se do jisté míry výuky neúčastnit. Těch je i v Česku jen nepatrný zlomek. Obvykle se jedná o školy komunitní, které stojí mimo systém, často je zakládají rodiče, kteří se kloní k takzvanému unschoolingu.
Na druhou stranu hledání hranic svobody rezonuje i na některých školách veřejných, přičemž například svoboda volby vzdělávacího obsahu pomáhá dětem pracovat ve své zóně nejbližšího rozvoje. Školy, které se svobodou volby pracují, kladou na děti větší nároky v dovednostech jako rozhodování, samostatnost, plánování nebo poznání sebe sama.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.
