Vláda chce problémy vysedět a řeší jen obsluhu svých voličů. Já mluvím řečí kmene průmyslu, říká Topolánek

Ačkoliv viditelně zhubl, v nitru je Mirek Topolánek pořád stejný. Vždy je připraven utrousit pichlavou poznámku směrem k vládě, humanitním oborům, „marxistické zelené lobby“, ale i Svazu průmyslu a dopravy, který podle něj ztratil tah na branku. Právě o post šéfa vlivné organizace se někdejší český premiér nyní uchází. Jak říká, není žádný revolucionář, jeho cílem je však do svazu nalákat přední české podniky, které v současnosti v členství nevidí smysl. A pak více tlačit na stát, aby se intenzivněji zabýval úbytkem pracovních sil, neefektivním fungováním tuzemské vědy, vysokými cenami a nedostatkem energií, ale třeba i dekarbonizací. V té vidí cestu, jak se zbavit závislosti na nespolehlivých režimech.  

Říkáte, že politici chtějí jen dvě věci: být zvoleni nebo znovuzvoleni. Platí to i pro vaši kandidaturu do vedení Svazu průmyslu a dopravy?

Ne. Nejsem totiž politik. Nemám potřebu sobě nebo druhým cokoli dokazovat. Bude mi 67 a všechny cíle jsem si už splnil. Mým cílem je pomoci v bezprecedentní situaci, která ohrožuje český průmysl a tím i blahobyt české společnosti. Zhruba 60 procent HDP tvoří sice služby a 40 průmysl, nicméně služby fungují z velké části pro průmysl a pro lidi, kteří vytvářejí koupěschopnou poptávku, protože v průmyslu pracují. Naše země nemá skoro žádné přírodní zdroje – nevěřím, že nás zachrání lithium –, nemá žádné rezervy a k nové ekonomice nevede žádná zkratka. Pomoc nabízím, protože mám zkušenosti z obou stran problému. V byznysu jsem byl déle než v politice, ale vím, jak politici přemýšlejí, co ovlivňuje jejich chování, rozumím jejich opatrnosti i populismu. Umím mluvit řečí jejich kmene. Jednal jsem s odbory. Rozumím zahraničnímu obchodu a ekonomické diplomacii. 

Čím je průmysl ohrožen?

Vyčerpal se porevoluční polštář – levná a vzdělaná pracovní síla, porevoluční nadšení a aktivita. Nejsme připraveni na deglobalizaci, na narušené dodavatelské řetězce, ceny a nedostatek energií, surovin, komponent, na nové trendy. O nové ekonomice byly popsány stovky stran, jsou to ale jen prázdné věty typu Country for the future a Průmysl 4.0 a v jejich naplňování vlády selhávají. K tomu se přidávají dvě tranzice, které představují spíše hrozbu než příležitost. Nezvládnutá technologická, digitální a zelená, přinášející spíše ideologický dekarbonizační proces. Ten bude pro mnohé energeticky náročné a na fosilních palivech závislé firmy likvidační. Ani tyto tranzice se nepromítají v krocích vlády. Vláda je defenzivní, problémy chce vysedět a řeší jen havárie, krize a obsluhu svých voličů. A Svaz průmyslu na druhé straně ztratil výtlak, tah na branku, aby na vládu důrazně tlačil.

Proč to tak je?

Nechtěl bych žertovat o tom, že je to Svaz neprůmyslu. Protínají se v něm zájmy různých typů průmyslu, dopravy, energetiky, velkých IT firem a dalších obslužných oborů. Svaz průmyslu je třeba vrátit průmyslu. To neznamená, že by nutně museli být ohroženi ti, kteří jsou v tom servisním obalu. Mým cílem je rozdílné zájmy integrovat a prosazovat nejvyšší společný zájem. Ve svazu je několik tendencí. První z nich je obava ze změn. Někteří lidé tam sedí docela dlouho a už ztratili nadhled. To není nic negativního, je to normální proces. Mají pocit, že všechno probíhá relativně dobře, nevidí věci kriticky a hlavně nechtějí jít do přímého střetu s vládou a odbory. Tomu nahrávaly poslední dekády, kdy všechno šlo dobře, úvěry byly za hubičku, energie za pusinku. Druhou tendencí je nespokojenost členů se situací v ekonomice, s neřešením hrozeb, s komunikací uvnitř svazu. A tou třetí, nárůst korporátního ESG vidění světa a malé slovo vlastníků a českých podnikatelů.

Co byste tedy změnil?

Přišel jsem se třemi „K prioritami“ – kontinuita, komunikace, koncentrace. Přidal bych možná ještě další tři soft – kompromis, konsenzus a kooperace. Koncentrace na nejpalčivější problémy, komunikace směrem dovnitř i ven a kontinuita v tom, co stojí za to uchovat a rozvíjet. Mnozí se bojí, že když Topolánek říká kontinuita, tak myslí změna. V tom se asi nemýlí. Nejsem ale žádný revolucionář. Kontinuitou mám na mysli udržení klíčových zaměstnanců a zvolení udržitelného finančního modelu, abychom je byli schopni zaplatit. Chci však změnu přístupu svazu k vlastním členům i k vládě. Část členů je na odchodu a část říká, že svaz pro ně nic nedělá. Proč ve Svazu průmyslu nejsou průmyslové firmy, které ve všech vyspělých zemích představují nejvyšší možný stupeň inovací a jsou tahouny aplikovaného, ale i základního výzkumu? Tedy zbrojní, kosmický a letecký a jaderný průmysl? Proč nejsou členy některé technologické firmy? Proč tam nejsou start-upy? Chci, aby do Svazu vstoupily a aby se podílely na tvorbě hospodářské strategie. Chci, aby start-upy vnímaly svaz jako svou platformu, i kdybychom pro ně měli vytvořit virtuální asociaci, kde by mohly bezplatně nastartovat členství ve svazu. Ve všech dílčích segmentech má Svaz průmyslu dokonale připravený program, chybí mu ale jednoticí strategie, která by nebyla jen na papíře, ale skutečně se tvrdě vymáhala na vládě.

Takže Svaz průmyslu by byl pod vaším vedením daleko více slyšet než pod Jaroslavem Hanákem?

Jardovi Hanákovi nic nevyčítám, byl slyšet dostatečně. Jde spíše o jednotný a permanentní tlak a společné hledání řešení. Ne jen o dotace, výhody a partikulární zájmy. Propad průmyslu bude znamenat problém pro všechny. Tedy i pro politiky. Všichni si stěžujeme, že severní Morava, severní Čechy a Karlovarský kraj jsou dnes sociálně odtržené a zaostávají za průměrem. To samé můžeme vidět mezi severní a jižní Itálií nebo východním a západním Německem. U nás tento problém nebyl tak markantní, se vzrůstajícími problémy průmyslu se bude jen prohlubovat. To bude vyžadovat obrovský transfer peněz, které nemáme, a povede to k zesilujícímu sociálnímu pnutí. Svaz průmyslu proto potřebuje přímou vazbu na ty, kteří jsou zodpovědní za politický a socioekonomický vývoj v regionu, a to jsou hejtmani, to je kraj. Chtěl bych taky odstranit rivalitu mezi Hospodářskou komorou a Svazem průmyslu, která je nesmyslná. Komora byla ze zákona zřízena pro trochu jiné účely, pro malé a střední podniky, OSVČ, služby, dneska ale supluje roli svazu. Nechci soutěžit, chci spojit síly.

Analýza

Německo narazilo. V sázce je hospodářský růst, hrozí pokles životní úrovně

5. 4. 2023 ▪ 6 min. čtení

Jedním z hlavních problémů nejen průmyslu jsou ceny energií. Je cesta, jak je zlevnit?

Snižováním naší závislosti na importu surovin a energií. Nemluvím o soběstačnosti, ale o nezávislosti danou různorodostí nabídky. Není pravda, že za celou energetickou krizi může Putin. Že situaci zneužil, je pravda, ale energetickou krizi jsme si způsobili sami v Evropské unii. Už student prvního ročníku střední školy ekonomické tuší, jak vypadá poptávkovo-nabídkový diagram. A tuší, že když uměle a dramatickým způsobem snížíme kapacity na straně nabídky, ať už v jádru nebo uhlí, a současně po covidu narůstá poptávka, tak na pseudotrhu vznikne významný nedostatek a dramaticky vzroste cena. Tomu rozumí i úplný blbec. K tomu se přidaly neopravované a odstavené jaderné elektrárny ve Francii, ukončení těžby zemního plynu v Nizozemsku, Putinova stopka dodávek plynu na spotový trh. V této situaci je jediné krátkodobé řešení, a to je přetlak na straně nabídky a krácení poptávky, což se v zásadě děje.

Díky LNG?

Díky LNG, novým kapacitám terminálů, přepravy, díky snížené poptávce vyvolané velkými úsporami v domácnostech i v průmyslu a taky díky pořád ještě toku ruského plynu. To způsobilo, že cena klesla a vytvořila se nová zenová atmosféra. Všichni jsou spokojeni. Průmysl ne. Samozřejmě že až začneme v létě plnit zásobníky a stoupne poptávka v Číně a nedejbože Rus přestane dodávat, půjde cena zase nahoru a může chybět až 30 miliard kubíků ročně. Lidem, kteří si myslí, že o Ohmově a Newtonových zákonech se dá hlasovat, a kteří si pletou kilowatt s kilowatthodinou, to nevysvětlíte. Jsou z toho ale cesty a to je jádro, pokud se tedy neprosadí německé názory a jeho nesmyslná diskvalifikace. Snažil jsem se to řešit i nyní v Koreji (v asijské zemi byl členem podnikatelské mise v rámci návštěvy předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové Adamové – pozn. red.).

A jak jste to tedy v Koreji řešil?

Nechtěl bych říkat žádné detaily, ale neodpustím si kritiku ministerstva průmyslu. Pokládám za pitomost, že spojilo dva klíčové útvary odpovědné za energetiku a za přípravu výstavby nových jaderných bloků do jednoho. Tabulkově tam mají spoustu lidí, reálně jich to ale dělá pět. V situaci, kdy jsme ohroženi a potřebujeme začít stavět, řeší jako prioritu číslo jedna komunitní energetiku. Že budeme muset elektřinu brzy dovážet, to víme, ale že budeme na tisíc hodin v roce 2040 úplně vypnutí, protože ji nebudeme mít odkud dovézt, to by mělo lidi vyburcovat. Nebo aspoň ministra průmyslu. Jeden blok se plánuje na rok 2036. Sám o sobě nic neřeší. Je to náhrada za starší dukovanský blok. Musíme proto urychlit výstavbu jádra, ale ne jednoho bloku, ale čtyř, a k tomu rozjet výstavbu malých modulárních reaktorů. To pro mě představuje 50 procent řešení problému. Zbytek jsou fotovoltaiky, hlavně na střechách, a další zdroje, řešící těch 7760 zbývajících hodin ročně, kdy slunce nesvítí.

V souvislosti s vaší kandidaturou do čela Svazu průmyslu přitom zaznívají obavy, že byste mohl zastupovat fosilní lobby…

Mně to připadá směšné. Tyto výhrady má možná progresivistická neomarxistická zelená lobby. Nevěřím, že by to kdokoli z průmyslu mohl myslet vážně. Buď jim vadí, že jsem příliš nezávislý, nebo se obávají vlivu Daniela Křetínského (Topolánek stále působí v Křetínského firmách, je například v managementu monopolního slovenského přepravce plynu Eustream – pozn. red.). To první je správně. A myslíte Daniela Křetínského, který do dekarbonizace investuje víc než kdokoliv jiný? Myslíte toho Daniela Křetínského, který je v Německu a dalších zemích jedním z největších investorů do obnovitelných zdrojů a baterek? I já jsem vždy odpovědný hlavně za ekologizační projekty. Už v devadesátých letech, kdy většina těch dnešních bojovníků za záchranu planety ještě nebyla na světě. Eustream už řadu let v Bratislavě řeší vodíkové technologie a možnost přenosu vodíku ve stávajícím potrubím. V SES Tlmače jsem odpovědný za dekarbonizace uhelných zdrojů. Jsou to tedy takové ošklivé větičky a spíš jde o pokus mě diskvalifikovat. Křéťa je spíše kamarád než šéf, dal mi šanci v době, kdy si o mě nikdo ani neopřel kolo. Dnes už pro něj nedělám žádnou exekutivní činnost, spíše sedím v představenstvech a dozorčích radách. Zelené tranzici se nevyhne ani on, ani český průmysl. Ať si o tom myslím, co chci, tak dekarbonizace je pro mě cíl číslo jedna. A to tempem, které nezlikviduje náš průmysl. Energiewende (kompletní přeměna německé energetiky založená na odklonu od fosilních paliv a jádra a přechodu k obnovitelným zdrojům – pozn. red.), jež by to měla zajistit, byla ovšem postavena na chybných premisách a postihla všechny okolo.

Jak to jde dohromady?

Energiewende byla postavena na masivních investicích do obnovitelných zdrojů, ale také na ruském plynu. Tento koncept selhal. Pro mě dekarbonizace znamená zbavení se závislosti na fosilních palivech z divných režimů. To není jenom Rusko, závislost na Kataru nebo Íránu je stejně riskantní. Nemíním zachraňovat planetu, chci pomoci zachránit český průmysl. Převážet LNG z Ameriky je také nákladnější než tranzit v rámci jednoho kontinentu. Zkapalnění, transport v tankerech, zplynění. Navíc jsme si odsouhlasili, že v roce 2035 budeme substituovat velkou část plynu vodíkem, což je něco jako yetti. Nikdo přesně neví, jak to bude vypadat, ale už dnes to znamená, že velcí západní distributoři odmítají podepisovat dlouhodobé kontrakty na LNG. Třicetiletý kontrakt je za úplně jinou jednotkovou cenu než pětiletý. A zatím rostou emise, protože pálíme všechno, co hoří. 

Jaké jsou ty další problémy?

Třeba nedostatek pracovní síly. To by přitom měl být další důležitý úkol svazu. Dokončuje se novela zákoníku práce, která je pouze implementační a není v ní vůbec řešeno uvolnění pracovního trhu. Na jedné straně nám chybí lidi, na druhé straně jsou jiní nezaměstnatelní. Uvolnění pracovního trhu ale znamená, že budeme moci lidi snadněji nabírat a snadněji propouštět. Na to odbory neslyší a je tu tedy obrovská, umělá přezaměstnanost při současném nedostatku pracovních sil. Jen ve státní správě sedí o třetinu více lidí, než má.

Je přezaměstnanost i v průmyslu?

Paradoxně taky. Pokud nevidíte do vstupů a zároveň do poptávky, tak si držíte lidi, protože když je pustíte, tak už je neseženete. Proto je i určitá přezaměstnanost ve firmách. Firmy zoufale hledají inženýry, o ty se perou, ale chybí nám hlavně dělnické profese. A nevím, kde bychom je mohli brát. Současně ohrožené firmy budou muset propouštět. Při nízké mobilitě pracovní síly to nebude znamenat vyřešení potřeby jiných. Do toho máme nízkou produktivitu práce, strašně nízký inovační a logistický index, které se dokonce časem zhoršují. Máme nízkou přidanou hodnotu a nemáme mnoho finálních výrobků. Máme relativně vysoké investice do výzkumu a vývoje, které jsou úplně marné a bez adekvátních výstupů pro průmysl.

V čem?

Jsou úplně chybně alokované. Dneska se všude uvádí, kolik se investovalo peněz, ale ty peníze nemají žádný odpovídající výstup. Samozřejmě že existují výjimky. Máme strašně slabé investice do terciárního vzdělávání. Celá stávka učitelů humanitních oborů je ale zcela směšná. Mají nízké mzdy proto, že humanitních škol je tady hodně. Mají strašně moc studentů a pak jim nezbývá na platy pro učitele. Máme 26 univerzit a asi 60 dalších vysokých škol. Srovnatelné Nizozemsko s o něco vyšším počtem lidí jich má asi 12. V první čtyřstovce TES rankingu vysokých škol nemá Česko ani jednu a Nizozemsko jich má osm v první stovce a jedenáct v první dvoustovce. Někde je chyba.

Kde?

Mimo jiné v systému řízení vysokých škol. V Nizozemsku jsou univerzity řízené jako korporace a mají školné. U nás volí děkany akademický senát a školné nemají. Ti chtějí status quo, nechtějí žádnou změnu. Všechno přitom bylo připravené a Bílá kniha terciárního vzdělávání po mně zůstala ležet v šuplíku na ministerstvu školství. Do zahraničí utíkají špičkoví vědci, doktoři nebo inženýři. Nejsme schopni je tady udržet. To jsou všechno faktory, které působí na donedávna robustní ekonomiku, která zvyšovala blahobyt a najednou se dostala do problémů se sociálním, zdravotním a penzijním pilířem nebo státním dluhem. Už dnes jde skoro celý rozpočet na mandatorní výdaje. Svaz průmyslu musí být proto nositelem změny, musí se změnit paradigma vědy, výzkumu a vzdělávání. Šikovných firem je tu spousta, ale když se rozdělují peníze, tak na ně buď nedosáhnou, nebo jsou plošné, tedy bezcenné.

Kdo je tedy dostane?

V Německu, když se vláda v krizi rozhoduje, komu pomůže, je průmysl na prvním místě. Oni vědí, že když padne průmysl, půjde Německo do háje. Tady peníze do průmyslu nejdou. Plošné dotace nic neřeší. Vláda stojí vždy před rozhodnutím, jestli dá všem trochu, a tedy vlastně nikomu nic, nebo bude mít odvahu říct, půjdeme tímto směrem a tyto firmy budeme podporovat. Tím ale také říká, že jiné podporovat nebude. A ona tu odvahu stanovit priority nemá. Už dnes od nás odcházejí firmy z chemického a dalších typů průmyslu. Mají tři možnosti. Buď dramaticky sníží energetickou a materiálovou náročnost výroby, nebo to zavřou, anebo odejdou do země, která má sedmkrát až devětkrát nižší energetické náklady než Česko. Nápady, které zde podnikatelé vymyslí, raději prodávají do zahraničí. To musíme zastavit. Je to ale proces na 15 až 30 let. Představa, že všechny omyly posledních dekád napravíme za pět let, je nereálná. Pak přichází druhý scénář, který je pravděpodobnější, a to, že zůstaneme pořád subdodavatelskou ekonomikou, ale to nám zase budou chybět kvalitní lidé, aby sem někdo vůbec výrobu umístil.

To zní skoro tak, že z toho není cesta ven.

Cesta existuje. Začíná fází popírání, později hněvu, agrese, pak smlouvání následované depresí a nakonec vyrovnání, akceptace. Teprve potom může nastat fáze řešení problému. My jsme ale pořád v těch prvních fázích.

A nebude to tak, že přijde nová vláda a zase přejde do fáze popírání?

Další vláda bude ve stejném problému. Tuhle vládu jsem si přál. To neznamená, že je dobrá, jen mi alternativy připadají horší. Politické poměry v Evropě se budou zhoršovat tak, jak se bude zhoršovat ekonomika. Lidé si během covidu zvykli, že dostávají peníze, i když nic nedělají nebo když jsou třeba na home officu. Řada mladých lidí má dnes pocit, že práce je tak trochu navíc a že klíčový parametr je zachraňovat svět, a zajímá je počet dnů doma na home officu. Třicetiletí mají syndrom vyhoření a musí si dát pauzu. Trochu to karikuji. Generace, která teď odchází do penze, to nezná. Po nich přichází generace, která vůbec není méně schopná, má daleko větší rozhled, umí cizí řeči, má lepší vzdělání. Ale nemá tah na branku. Musí si uvědomit, že budou muset být odvážnější. Učil jsem na VŠE, a když se studentů ptáte, kdo hodlá po škole začít podnikat, tak z 200 lidí zvedne pět ruku. To tak nemůže být.

Není to klasický povzdech, že následující generace je horší než ta moje a nechce se jí tolik pracovat?

Tomu rozumím. Vůbec na tuhle generaci nežehrám. Mají daleko lepší předpoklady být úspěšnější než jejich otcové a dědové. Zřejmě ale potřebují katarzi, která doufám nevyústí v sociální bouře. Musí si uvědomit, že jinak než prací se peníze vydělávají špatně a že si musí začít šetřit nebo nebudou mít na důchody. Že podnikání je sice riziko, ale že musí s kůží na trh. Spousta mladých taková je. Mám ale pocit, že společnost za těch 30 let zpohodlněla a více spoléhá na stát. Trochu déjà vu.

Loni v létě jste s Miroslavem Kalouskem představil deset rad vládě. Jak jste po osmi měsících spokojen s tím, jak na ně vláda reagovala?

Mám smíšené pocity. Do nepopulárních kroků se vládě nechce. U snížení valorizace penzí pominu, že je to ústavně sporné. Jako důchodce ale nepochybuji o tom, že to bylo nutné. Loni jsme na výplatu penzí zaplatili z rozpočtu navíc 21 miliard, které mohly být použity jinde. Příští rok by to bylo ještě víc a stát to časem nebude schopen zaplatit. Zadlužovat se už moc nemůže, dluhovou službu vyčerpaly helicopter money během covidu. Vláda ale nemá odvahu dělat zásadní kroky. Je složité dohodnout se na nich v pětikoalici, když Rakušan nebo Jurečka předkládají naprosto nemístné návrhy. Současný balík opatření je nedostatečný. Bojím se toho, jak to ještě osekají. Nečekám od politiků, že znovu vyhrají volby, to mě vůbec nezajímá. Chci, aby dělali svou práci. Úsporná opatření mé vlády v roce 2007 jsme schválili velmi rychle, hlasování jsem tehdy spojil s hlasováním o důvěře vládě, což jsem dělal hlavně kvůli vlastním poslancům. Pokud tato vláda potřebné kroky neudělá, byla zbytečná.

Někteří ekonomové vašemu desateru vyčítali, že je příliš pravicové.

Byznys potřebuje nejvíc makroekonomickou stabilitu. ČNB ji nezabezpečila, ani vláda nekoná fiskálně dostatečně. To desatero nebylo pravicové ani přehnané. Jsou to nezbytné kroky, které by měla udělat každá, i levicová vláda. Svaz průmyslu se musí podílet na hospodářské politice. Částečně to dělá, ale v podnicích pořád přežívá pocit, že by stát měl byznysu více a rychleji pomáhat. Z čeho proboha? Stát má ale peníze jen z daní firem a jejich zaměstnanců. Pomoc má být nepřímá a má se týkat vytváření prostředí pro byznys, snížení byrokracie a regulací, zrychlení procesů, vymahatelnosti práva a ovlivnění přidané hodnoty tam, kde může. Vzdělání, výzkum, vývoj, ekonomická diplomacie, předvídatelná pravidla a daně. A to by nebylo málo.

Co budete dělat, když vám kandidatura do čela svazu nevyjde?

Beru to jako výzvu a trochu poslání. Pokud nevyhraji, tak to přežiji. Začnu zase učit, budu něco psát nebo dělat svůj podcast. A vydělávat peníze. Po diskusi se členy mám ale pocit, že sice mají strach ze změny, ale v podstatě očekávají leadership. Postupně se vyrovnávají s realitou a chtějí řešení. Chtějí někoho, kdo bude mít odvahu, rozhodnost a schopnost problémy nejen pojmenovat, ale hledat směr a řešení. Je zbytečné dělat stostránkové studie a pak je nechat ležet v šuplících. Je potřeba ukázat směr, přesvědčit a nadchnout lidi a tím směrem jít. To je moje hluboké přesvědčení, celý život se jím řídím, a proto nemohu být zklamán.