Majestátního Mahlera za miliony střídá velkolepá Devátá, nikdy není stejná

Po 13 letech se na program závěrečného koncertu festivalu Pražské jaro vrací Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena s Ódou na radost, a to v podání České filharmonie řízené renomovaným Christophem Eschenbachem. Vzezřením vrcholně seriózní, nejmenší detaily hlídající třiaosmdesátiletý německý dirigent se na festival průběžně vrací od roku 1968, kdy tu debutoval jako talentovaný klavírista. „Nesmírně se těším. Praha je úžasně hudební město, ve kterém jsem potkal spoustu skvělých lidí,“ říká.

Chválí také volbu Deváté. „Uvedl jsem ji po světě nesčetněkrát, stejně jako všechny Beethoveny symfonie. Ale s Devátou se vám nikdy nestane, že byste ji brali prostě jen jako další koncert v řadě. Vždycky je to nové provedení v novém světle, jako byste hráli novou skladbu,“ tvrdí.

Mnozí dnešní dirigenti začali hvězdné dráhy v útlém věku. Christoph Eschenbach, narozený roku 1940, byl rád, že dětství přežil. Jeho matka, pěvkyně a klavírní učitelka, zemřela, když jej porodila v dnešní polské Vratislavi. Otec, muzikolog a profesor zdejší univerzity, coby hlasitý odpůrce nacismu musel za trest na východní frontu, kde byl zavražděn. Chlapce vychovávala babička, která však v zimě 1945 podlehla tyfu v uprchlickém táboře v Meklenbursku. Nakonec hocha jako zázrakem našla a adoptovala matčina sestřenice, klavíristka a pěvkyně Wallydore Eschenbachová. Ta jej také začala učit na piano.

Oč méně Eschenbach v dětství mluvil, o to silněji hrál a díky zjevnému talentu později vystudoval klavír i dirigování v Hamburku. Kariéru zahájil vítězstvími v několika soutěžích včetně té švýcarské pojmenované po klavíristce Claře Haskilové. Psal se rok 1965 a Eschenbach stále vypadal, jako že se chystá na kariéru koncertního klavíristy. Měl smlouvu, kalendář plný angažmá. Ale ve skutečnosti úplně jiné ambice. „Vždycky jsem chtěl být dirigent,“ říká dnes. „Klavír mi v tom popravdě trochu překážel. Protože jsem vyhrál pár soutěží, chodily mi nabídky ze všech stran, a tak jsem hrál. Ale od dětství jsem snil jenom o tom, že budu dirigovat,“ vysvětluje.

Píle a pracovitost

Dovednostmi zaujal dva tehdejší dirigentské velikány George Szella a Herberta von Karajana, kteří ho začali formovat. Píle a pracovitost, jež mu vštípili, jsou na Eschenbachově stylu patrné dodnes, stejně jako silné emocionální prožitky z dětství. „Myslím, že po umělecké stránce mě zážitky z dětství ovlivnily nesmírně,“ uvažuje. „Jsou to věci sahající tak hluboko do osobnosti, že už je nikdy neodstraníte. Těžko popsat, jak přesně to moji hudbu ovlivňovalo, ale ovlivnilo.“

Jako dirigent udělal Christoph Eschenbach zářnou kariéru. Byl hudebním ředitelem špičkových orchestrů Tonhalle Zürich či Orchestre de Paris. A mnoha dalších, například v americkém Houstonu jeho jedenáctiletou spolupráci s místními symfoniky připomíná bronzová hvězda před koncertní halou. Vystupoval po celém světě, od roku 2019 je hudebním ředitelem berlínského Konzerthausu a dál létá všude možně jako hostující dirigent. V květnu kromě Česka navštíví Jižní Koreu a Japonsko. To vše ve věku 83 let, kdy jiní přece jenom začínají zvolňovat.

Soudobá hudba na Pražském jaru nepotřebuje prosazovat, spíš komunikovat, říká dramaturg

28. 4. 2023 ▪ 6 min. čtení

„Cestování mi nikdy nedělalo sebemenší potíže, jsem na něj prostě zvyklý,“ krčí rameny.
Na Pražské jaro už přijel pětkrát. Debutoval tu roku 1968 jako klavírista, tehdy jej doprovodil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Pět let nato účinkoval s Českou filharmonií.

Zatímco programy už si po desítkách let nepamatuje, dirigenty si vybaví okamžitě. „Poprvé to byl Carlos Kleiber, úžasná osobnost, chovám ho v nebývalé úctě,“ zmiňuje původem Rakušana, který žil v letech 1930 až 2004. „Druhý koncert s Českou filharmonií řídil Václav Neumann, také fantastický člověk. Pro mladého interpreta byla čest s ním spolupracovat,“ doplňuje Eschenbach.

V obou případech ještě hrál na klavír. Až roku 1990 se vrátil již coby etablovaný dirigent. V katedrále sv. Víta tehdy dva večery po sobě dirigoval Beethovenovu Missu solemnis, jednu z nejznámějších mší v západní hudbě. „Provést ji na takovém místě je samozřejmě snem každého dirigenta. Bylo to opravdu mimořádné,“ vzpomíná.

V roce 2011 se pak pustil do jednoho z nejrozsáhlejších sborových děl klasického koncertního repertoáru, Mahlerovy Osmé symfonie, přezdívané Symfonie tisíců. U příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí ji uvedl se dvěma orchestry, šesti smíšenými a dětskými sbory plus osmi sólisty v libeňské O2 areně. Na akci se podílelo okolo 500 interpretů, slyšely ji více než čtyři tisíce lidí a stála 9,5 milionu korun, čímž se stala do té doby nejdražší položkou v dějinách Pražského jara.

„Mahlerova Osmá představuje vždy výzvu. Když se ji pokusíte udělat v komorním prostoru, je to prostě málo. Když je prostor až moc velký, bývá těžké provedení zkoordinovat a vyladit akustiku. Ale tehdy jsme to předem důkladně probírali a myslím, že jsme zvolili funkční cestu,“ hodnotí s odstupem let Eschenbach.

Óda na svobodu

Jeho následná, dosud poslední návštěva v roce 2014 už byla mnohem klidnější. S Vídeňskými filharmoniky a klavíristou Lang Langem představil čtyři skladby Richarda Strausse. „To bylo velice zábavné. Vídeňští umí tento repertoár špičkově a Lang Lang je neuvěřitelný talent,“ poznamenává dirigent.

Letos vystoupí 1. a 2. června na závěrečných koncertech festivalu v Obecním domě, kde bude mít pod taktovkou Českou filharmonii. Dále účinkuje Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem a čtyři sólisti: sopranistka Simona Šaturová, mezzosopranistka Lucie Hilscherová, tenorista Steve Davislim a basista Jan Martiník. Večer začne strhující atmosférickou skladbou Maďara Györgye Ligetiho, který by se letos dožil 100 let, a pokračuje Písní osudu od Johannesa Brahmse, načež vyvrcholí Beethovenovou Devátou.

„Podle mě nepotřebuje vysvětlení,“ vyhýbá se Eschenbach dotazu, co by řekl o jednom z nejznámějších děl klasické hudby. Ohledně interpretace už je sdílnější. Eschenbach připomíná, jak Devátou pojal Leonard Bernstein roku 1989 v Berlíně, kdy slavil pád zdi a železné opony. „Bernstein tehdy změnil text tak, že místo Ódy na radost to byla Óda na svobodu, což na mě udělalo ohromný dojem,“ připomíná. Vystoupení se konalo o Vánocích 1989: první koncert v Západním Berlíně 23. prosince, druhý dva dny nato ve východním Berlíně.

Zpívaná a nejznámější část skladby, která se stala hymnou Evropské unie, není tou, ke které by se Eschenbach vracel nejraději. „Vždycky mě dostane, jak po velmi vážné první větě a relativně dramatické druhé přijde to úžasné, meditativní adagio ve třetí větě. Závěr je samozřejmě fantastický, ale mě vždycky nejvíc dojme třetí věta,“ říká dirigent.

Před lety pravil v jednom rozhovoru, že každý koncert by měl být dobrodružství. Totéž očekává od vystoupení na Pražském jaru, které si ostatně nemůže vynachválit. „Co pamatuji, vždycky to byl velmi liberální festival s nápaditou dramaturgií. Nikdy se neohlížel jen do minulosti. A tenhle program to nějakým způsobem odráží. Připomínka Ligetiho, jeho spojení s Brahmsem a na závěr s Devátou – dohromady to vyústí ve velmi svobodomyslný závěr festivalu,“ věří Christoph Eschenbach.

Koncert
Česká filharmonie & Christoph Eschenbach
Obecní dům, 1. a 2. června