Loňský výsledek českých veřejných financí překvapil, a to hned ve dvou směrech. Díky vysoké inflaci, respektive deflátoru HDP, nevypadají poměrové ukazatele schodku a dluhu na první pohled až tak zle, jak naznačovaly dřívější odhady. I to „málo“ ovšem stačilo, aby se Česko stalo zemí s nejrychleji rostoucím zadlužením v celé EU, která toho navíc pro zastavení negativního trendu svého hospodaření zatím příliš neudělala.

Zhruba rok a půl po parlamentních volbách se stále ještě čeká alespoň na dílčí kroky, které by zmírnily rozevírání nůžek mezi příjmy a výdaji státu, a samozřejmě na reformy zajišťující udržitelnost hospodaření státu ve střednědobém a dlouhodobém období, kdy kromě všech jiných problémů bude země ve vleku problému rychlého stárnutí populace.

Pokud Česko nebude chtít jít cestou výrazného zvýšení daní, tak veřejné rozpočty nečeká nic jiného než redukční dieta, kterou lze realizovat řadou drobných, na projednání náročných opatření nebo, tak jak se to někdy dělá ve firmách, cestou plošných škrtů. A vyhnout se nemohou ani rozsahu veřejného sektoru, který se za posledních deset let rozrostl o 140 tisíc nových pracovníků a stal se tak nejdynamičtějším zaměstnavatelem v celé ekonomice.

Existuje samozřejmě možnost dlouze o problému dál diskutovat a řešení postupně dál posouvat do budoucna, ovšem s rizikem zvyšující se netrpělivosti věřitelů, kteří si za toto vyčkávání nechávají dobře zaplatit. O této variantě, která po zahnání dlužníka do kouta končí radikálními plošnými škrty, snad s ohledem na odpovědnost vůči dalším generacím nemůže být ani řeč.

Česko, které nemá v zádech povolnou centrální banku nakupující dluhy jak na běžícím pásu, musí své finance dát do pořádku už třeba proto, aby uniklo z pasti na dluh financovaných mandatorních výdajů, které jinak časem zlikvidují jakoukoliv veřejnou investiční aktivitu. Zda a jak vážně to myslí, snad už brzy ukáže ambicióznost připravovaných vládních reforem.