Nezlobte se, že pořád otravuji, říká hráčům. Českou hudbu zná Kirill Petrenko od Suka po Srnku

Sotva nastoupil, přihlásil se k české hudbě. „Společně nastudujeme symfonii Asrael, nejdůležitější a nejtragičtější dílo Josefa Suka. Nepřestává mě fascinovat od momentu, kdy jsem ho poprvé slyšel,“ oznámil Kirill Petrenko v roce 2019 na první tiskové konferenci, kterou absolvoval v roli šéfdirigenta Berlínských filharmoniků.

Dnes jedenapadesátiletý rodák z ruského Omsku od té doby s prestižním orchestrem nastudoval tři rozsáhlá Sukova díla. Příští rok k nim přibude Bedřich Smetana. V době, kdy si Češi připomenou 200. výročí narození svého národního skladatele, se Petrenko s Berlínskými filharmoniky zhostí slavnostního úkolu a 12. května přijedou zahájit 79. ročník festivalu Pražské jaro. Přímý přenos koncertu z Obecního domu bude promítán na Kampě, kde se vždy koná doprovodný program.

Tradice každoročního uvádění Smetanovy skladby sahá do válečných let. „Zařazení Mé vlasti na první festivalový ročník 12. května 1946 navazuje na dlouhou sérii euforických provedení mladého šéfdirigenta Rafaela Kubelíka s Českou filharmonií bezprostředně po válce,“ připomněl v publikaci 75 let Pražského jara novinář Jindřich Bálek.

Na vzdělání od jezuitů nedá dopustit. Herreweghe se stal lepším hudebníkem než psychiatrem

30. 10. 2023 ▪ 6 min. čtení

Spojení Mé vlasti a národního ohrožení rezonuje dodnes. „V českém kontextu je Má vlast více než jen cyklus symfonických básní, je to národní symbol. V průběhu historie svého uvádění odrážela pojetí Čechů o jejich vlastní identitě, potřebě ji bránit a nově vymezovat,“ doplňuje muzikolog Pavel Kodýtek, který se mnohočetnými významy této kompozice zabývá.

Do roku 1989 festival povětšinou zahajovala Česká filharmonie. Z jednatřiceti představení jich devět uvedl Václav Neumann, rekordman mezi dirigenty. „Postupem času se ale pojetí uvolňovalo,“ vysvětluje Kodýtek. „K dirigentskému pultu České filharmonie se při zahájení dostali i zahraniční dirigenti. Byli to ti, kteří, jak v 80. letech vysvětloval divákům hlasatel Československé televize, ‚pochopili její význam‘,“ dodává.

Roku 1990, půl roku po sametové revoluci, zazněla Má vlast s podobnou urgencí jako kdysi po válce. Dirigoval ji opět Rafael Kubelík. Po čtyřiceti letech se vrátil z emigrace. Jedna éra se tím uzavírala, jiná začala. Tři roky nato se Smetanovy partitury poprvé zmocnil zahraniční orchestr: Liverpoolská filharmonie vedená Liborem Peškem. V dalších letech přibyli Vídeňští filharmonikové s Danielem Barenboimem či Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou.

Asi nejodvážnější počin představovalo roku 1996 hostování London Classical Players pod vedením Rogera Norringtona, průkopníků v oblasti historicky poučené interpretace. Památná byla i verze studentů Pražské konzervatoře v roce 2011, kdy škola slavila 200 let. Příští rok na dynamickou tradici naváže jeden z nejlepších orchestrů na světě se svým neokázalým šéfem.

Kirill Petrenko a Berlínští filharmonikové hrají Suka

Plachý maestro

Kirill Petrenko je znám tím, nakolik si střeží soukromí. O jeho osobním životě nevíme nic, běžně se nevyjadřuje ani k věcem společenským či politickým. Až na jednu výjimku: roku 2014 se hlasitě ohradil vůči ruské anexi ukrajinského Krymu. Po tragických událostech z loňského 24. února pak vydal prohlášení, v němž ruskou invazi přirovnal k „ráně nožem do zad celého mírumilovného světa“.

Na rozdíl od některých kolegů se vyvaroval proklamací o tom, jak se hudba a politika nesmějí míchat. „Každá emoce je spojená s příběhem,“ uvedl při jiné příležitosti. „Nemůžeme se jednoduše oprostit od našeho okolí a zabývat se zvuky jen z hudebního hlediska. S každým hudebním dílem je blízce spojená celá řada historických a společenských asociací, kterých si člověk musí být vědom při interpretaci,“ dodal.

Petrenko se narodil roku 1972 do rodiny s židovskými kořeny. V osmnácti letech se přestěhoval do Rakouska, kde začal stabilně budovat kariéru. K tomu, aby se dostal na světovou špičku, mu stačilo působení v německojazyčném prostředí. Dirigoval v operních divadlech ve Vídni, Bayreuthu či Meiningenu.

Roku 2002 nastoupil coby hudební ředitel Komické opery v Berlíně. Osm let nato se téže funkce ujal v mnichovské Bavorské státní opeře, kde mimo jiné nastudoval úspěšnou světovou premiéru opery Jižní pól od Miroslava Srnky. Znamenitý úspěch díla, v němž zpívali Rolando Villazón a Thomas Hampson, posunul kariéru českého skladatele o několik příček vzhůru, do míst, kde již dlouho žádný zdejší rodák nebyl. A spolupráce se Srnkou tím pro Petrenka neskončila.

Dirigent Kirill Petrenko.

Foto: Chris Christodoulou

Námluvy mezi rusko‑rakouským umělcem a německým orchestrem s více než 140letou tradicí začaly v roce 2006, kdy před ním Kirill Petrenko poprvé stanul jako hostující dirigent. Řídil jej pak ještě dvakrát, nic ale nenasvědčovalo tomu, že v roce 2015 bude během tajného hlasování zvolen šéfdirigentem. Funkce se ujal v sezoně 2019/2020. „Slova nedokážou vystihnout mé pocity,“ reagoval na své zvolení. „Prožívám vše od euforie po velkou radost, úžas i nevěřícnost.“

Nevěřícnost s ním sdíleli i novináři, kteří tipovali jeho známější kolegy Andrise Nelsonse, Christiana Thielemanna či Gustava Dudamela. „Kdo to vůbec je?“ ptali se lidé mimo Německo. Kirill Petrenko totiž nedává rozhovory. Podle jeho slov to je zbytečné a akorát to stojí čas.

„Pamatuji si, že pro interview do naší Digitální síně jsem ho musela dlouho přemlouvat,“ potvrzuje Sarah Willis, která v Berlínských filharmonicích hraje na lesní roh, ale zároveň pro ně často zpovídá umělce. „V podstatě jsem si ho vyžebrala. Říkala jsem: prosím, maestro, prosím! Bude to opravdu hezké, budu velmi něžná,“ vzpomíná.

Petrenko nakonec svolil, ale musel u toho být jeho přítel Lars Vogt. Rozhovor je k dispozici na stránkách berlínské Digitální koncertní síně, kde mohou jinak předplatitelé zhlédnout stovky koncertů ve špičkové kvalitě.

Podle hráčky na lesní roh si muzikanti Petrenka během jeho hostování zamilovali. „Když s námi dirigent spolupracuje poprvé, o pauzách na kafe se bavíme, jestli ho přizveme zpátky. U Petrenka to bylo v podstatě hned o tom, kdy se vrátí,“ vysvětluje Sarah Willis.

Mimo koncertní sál nenápadný muž ze sebe na jevišti vydává úplně všechno. Díky skvělým záznamům z Berlína se o tom může přesvědčit každý na YouTube, kde orchestr zveřejňuje krátké ukázky koncertů.

Při zkouškách se u Petrenka projevuje jasná představa o zvuku, ale zároveň až roztomile působící nesmělost. „Vy mě nebudete mít rádi, nezlobte se, že pořád otravuji, ale ještě prosím jednou zahrajte ten běh, ještě lehčeji prosím,“ žádal na zkoušce Asraela od Josefa Suka, jak zaznamenala Lucie Maňourová v článku o zájezdu mladých hudebníků do Berlína organizovaném Českou filharmonií. „Když si někdy myslím před svým sólem, že ho snad nedám, mám obavu, abych to nezkazil, pak mě vždycky napadne, že bych to Petrenkovi nemohl udělat. A zahraji to bez obav, pro něho,“ shrnul pocity mnoha berlínských hudebníků Václav Vonášek, který v prestižním orchestru hraje na fagot.

Příběh pokračuje

Kirill Petrenko svým šéfováním navazuje na úctyhodnou řádku světoznámých dirigentů, mezi nimiž byli i tři účinkující na Pražském jaru. Herbert von Karajan si pro první seznámení mezi výjimečnými filharmoniky a pražským festivalem vybral Beethovena a Mozarta. Psal se rok 1966. Beethovenovy symfonie zvolil při své návštěvě i Claudio Abbado, slavný italský umělec s velkou šíří aktivit.

V letech 2002 až 2016 pak Berlínské filharmoniky řídil sir Simon Rattle, britský extrovertní dirigent s výrazným hudebním i mluveným projevem, který působí jako pravý opak uzavřeného Petrenka. Právě Rattle s německým orchestrem vystoupil na Pražském jaru naposledy, při prvomájovém koncertě v roce 2013.

Příběh o festivalu a mimořádném tělesu, který se začal psát roku 1966, zdaleka nekončí. Petrenkova éra se do archivu poprvé otiskne 12. května 2024.