Shořet, nebo vyhasnout? Rolling Stones ukazují, že to jde i jinak. A vedou hitparádu

Je lepší shořet než vyhasnout, zpíval koncem 70. let minulého století kanadský písničkář Neil Young. John Lennon z Beatles nesouhlasil. V posledním rozhovoru před smrtí se ohradil proti rockerskému způsobu života i představě, že člověk má odejít na vrcholu. „Za mě je určitě lepší vyhasnout jako starý voják,“ řekl.

Tou dobou se zdálo, že vyhasíná i britská kapela The Rolling Stones. S nástupem disca, popu, pomalu už hip hopu to vypadalo na konec rockové éry. A ještě patrnější to muselo být v dubnu 1994, kdy Youngovo „je lepší shořet než vyhasnout“ v dopisu na rozloučenou ocitoval Kurt Cobain, frontman sestavy Nirvana.

Přesto uplynulý víkend Rolling Stones s právě vydaným albem Hackney Diamonds ovládli britskou, německou i francouzskou hitparádu. Pouze v USA skončili druzí za skupinou Blink-182, zatímco v Česku je předstihl jen kladenský raper a zpěvák Viktor Sheen, populární u generace Z.

Ukazuje to, že tehdejší debata byla předčasná? Koncem 70. let samozřejmě nikoho nenapadlo, že rock, který mladým nabídl svobodu a ztělesňoval individualitu i rebelství vůči autoritám, by bylo možné hrát ve vyšším věku. Kapely vznikaly a po pár letech zanikaly. Rock si musel projít fází, kdy se proti němu vymezovali mladší a pozbyl protestní rovinu, pak obdobím, kdy jej sestavy v čele s Rolling Stones proměnily v obří byznys, až po éru, kdy ho vrátila do hry nostalgie.

Dnes už žánr existuje tak dlouho, že leckdo svět bez něj nezná. A tak nad novým albem Rolling Stones, založených před 61 lety, člověk cítí především úctu. A nediví se například Sydney Sweeney, hollywoodské hvězdě seriálu Bílý lotos nebo teenagerské Euforie, že bez rozmýšlení souhlasila s účinkováním v klipu k jejich singlu Angry. „Když mi to nabídli, začala jsem vyšilovat a hned jsem volala mámě. Je to největší věc, co se mi přihodila,“ řekla šestadvacetiletá herečka.

Nemá ani smysl mluvit o „comebacku Rolling Stones“, nejen protože poprvé ho hudební časopis Rolling Stone oznamoval na titulní straně ze srpna 1968, deset dnů před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Především o comeback nejde. Rolling Stones sice studiovou desku s novými písněmi nyní vydali po 18 letech, poslední dekádu ale s výjimkou pandemie každý rok koncertovali. Do pražských Letňan na ně v roce 2018 přišlo až 50 tisíc lidí. Někteří z nostalgie, další s dětmi či vnuky, někdo čistě z údivu, jak dnes osmdesátiletý Mick Jagger energicky tančí a zpívá skoro tak skvěle jako před půlstoletím. Už tehdy ale nad všemi důvody převážilo, že Rolling Stones pořád výborně hrají. A právě proto nyní hitparády vede jejich album.

Cesta k němu byla dlouhá. Zatímco se skupina jednou za čas scházela ve studiu, jedna přítelkyně Micka Jaggera tragicky spáchala sebevraždu, zatímco s další se zpěvákovi narodil syn. Pověstně sebevědomý frontman rok po pražském koncertu podstoupil operaci srdce a začíná projevovat nevídanou pokoru. „Nebyl jsem dokonalý. Jako mladý jsem udělal spoustu chyb,“ řekl například deníku Wall Street Journal.

Kytarista Keith Richards zase po 55 letech přestal kouřit a zápasí s artrózou prstů. „Ale mám takovou, která nebolí. Jestli hraju pomaleji, je to kvůli věku,“ uvedl pro BBC.

Malá česká stopa

Rolling Stones nebyli pod tlakem, aby vydali desku. Před desítkami let se přestali vyvíjet a naživo hrávají jen největší hity. Přestože prodali přes 250 milionů alb, nikdo od nich nežádal další, a tak impulz poskytlo až předloňské úmrtí bubeníka Charlieho Wattse. Než ve věku 80 let podlehl zřejmě rakovině, stihl se spoluhráči nahrát nyní dokončené skladby Mess It Up a Live By The Sword.

Po posledním koncertu skupiny v Berlíně zpěvák stanovil deadline a najal producenta: dvaatřicetiletého Andrewa Watta, držitele Grammy známého spoluprací s popovými hvězdami jako Miley Cyrus i rockery od Iggyho Popa po Ozzyho Osbourna.

Watt netlačil Rolling Stones do experimentů či pozdně komorních nahrávek podobných těm, které před smrtí vytvořil Johnny Cash. Pouze mírně osvěžil jejich nejtypičtější zvuk: osobitou britskou verzi elektrického chicagského blues, raného rokenrolu od Chucka Berryho po Muddyho Waterse s příměsí všeho, čemu se kapela v průběhu let věnovala – od syrového akustického blues či rhythm and blues přes rock, soul, country a gospel až po náznak disco music.

Zatímco Jaggerovy texty o lásce, touze či útěcích jsou spíš zaměnitelné, z hudby čiší nebývalá energie. I po deseti dnech poslechu díky ní Hackney Diamonds překonávají očekávání.

K silnému dojmu kromě Jaggerova procítěného zpěvu přispívá pestrost: prakticky v každé skladbě je prostor pro instrumentální mezihru, bridž nebo outro. Rockové tracky střídají balady či popové refrény. Co chvíli něco zpestří celek, jako když country Dreamy Skies hraje druhý kytarista Ronnie Wood na dobro, což je druh rezofonické kytary se zvonivým zvukem. Nebo když se ve finále pomalejšího Depending On You na pár vteřin ozve smyčcová sekce – v ní mimochodem účinkuje houslistka Tereza Stanislav, Kanaďanka narozená československým emigrantům.

Ve dvou skladbách nejenže ještě bubnuje Charlie Watts, v jedné na baskytaru navíc hraje šestaosmdesátiletý Bill Wyman, který v Rolling Stones působil do roku 1993. Protože současný basista Darryl Jones měl jiné závazky, jeho roli si rozebrali ostatní: ve čtyřech písních ji zastal sám producent Watt, který je rovněž spoluautorem tří songů.

A dorazilo několik hostů: Elton John hraje ve dvou případech boogie-woogie piano à la Jerry Lee Lewis. Paul McCartney, někdejší člen Beatles, zase ve skoro punkrockovém Bite My Head Off vzal do ruky basu značky Höfner ze 60. let, avšak netradičně s ostrým zkreslením pomocí efektu fuzz. Obecně ale hosté spíš zapadají do celku a nikoho ze Stones nezastiňují.

Nespokojený bubeník

Zvukově nejdůležitější jsou vždy kytary: nejen typické riffy Keitha Richardse postavené na příklepech a odtrzích prstů levé ruky, ale obecně zvuk plnokrevných, pod proudem pěkně praskajících, často ve spodním rejstříku rytmicky rozpohybovaných nástrojů, které se s bicími osobitě valí kupředu.

Richards, i díky mocným úderům pravačky rozpoznatelný po pár taktech, zní nejčastěji v levém kanálu, Ronnie Wood v pravém, ale kouzlo nastává teprve ve spojení. Ne nijak sofistikovaném ani secvičeném, spíš po desítkách let natolik intuitivním, že zkrátka tvoří páteř Rolling Stones. Nástroje se svobodomyslně, synkopovaně překrývají, obcházejí a vzájemně proplétají, často ve více stopách přes sebe.

Wood je z těch dvou agilnější. Hrává melodie nebo rychlejší mezihry, vždy se ale obratem vrací do role rytmického kytaristy, což pochází z dob, kdy byl jediným kytaristou britské skupiny Faces, a tak musel sólovat i plnit doprovodnou roli naráz.

Richards střídá většinou Fender Telecaster s elektrickou kytarou Gibson. Příliš nedbá na krabičky, byť riff ve skladbě Whole Wide World hraje asi s pedálovým efektem phaser.

Nástroj mívá ve svém typickém otevřeném ladění s odstraněnou spodní strunou, což jednak pěkně pasuje k Woodově kytaře, jednak to otevírá prostor pro klávesy nebo dechy. Takto hraje Richards novou skladbu Get Close nebo Tell Me Straight, kterou i nazpíval – zpívá alespoň jednu píseň skoro na každé jejich desce od roku 1967.

Někdy od 80. let začal v Richardsových vedlejších projektech bubnovat Steve Jordan, který nyní v Rolling Stones nahradil Charlieho Wattse.

Na albu hraje místy podobně, ale přece jenom důrazněji, rockověji. Nemá takový vztah k jazzu jako Watts, který obdivoval swingové bubeníky typu Maxe Roache a občas to nepatrně projevoval.

Jordan je též výřečnější: v aktuálním čísle časopisu Mojo si stěžuje, že kdyby byl Hackney Diamonds produkoval on, „některé skladby by zněly ostřeji a nebyl by to takový popík“. Na mysli má asi refrén Whole Wide World, kde Jagger vzpomíná na mladické soužití Rolling Stones v londýnské čtvrti Chelsea zkraje 60. let, a Mess It Up s houpavým, skoro disco rytmem a funky mezihrou.

Třetí cesta

Nahrávka vrcholí coververzí Rolling Stone Blues, dávné skladby jimi obdivovaného bluesmana Muddyho Waterse, podle které se pojmenovali. Hrají ji sami, akusticky, Jagger na foukací harmoniku, Richards s obdivuhodně nazvučenou kytarou Gibson ze 30. let, podladěnou o celý tón, a naopak zase s nasazeným kapodastrem, aby byly struny volnější a on je mohl snáze ohýbat – fór odkoukal z fotografie starého bluesmana Roberta Johnsona.

Nabízelo by se číst to jako uzavření kruhu, opakování vzkazu z roku 2016, kdy vydali celou desku coververzí starého blues coby připomínku, že původně chtěli především rozšířit tento typ americké hudby mezi britskou mládeží. A že právě láska k blues je tím, co je přes všechny spory vždy stmelilo.

Hackney Diamonds ale nemusí být labutí písní. Kapela má podle Jaggera hotové tři čtvrtiny příští nahrávky, zatímco Richards už mluví o dalším turné.

A pak je tu ještě jedna skladba z nového alba: sedmiminutová rocková balada s povznášející gospelovou harmonií Sweet Sounds of Heaven, ve které se Jagger pěvecky hecuje s hostující Lady Gaga, podobně jako kdysi s Merry Clayton v hitu Gimme Shelter. Po pěti minutách píseň vrcholí, avšak kapela pokračuje a ještě několik minut jamuje s dalším hostem, Steviem Wonderem, v tento okamžik zvlášť slyšitelným na piano a syntezátor Moog.

Zjevně to má být rozloučení se zesnulým bubeníkem Wattsem, ale působí tak nakažlivě plné chuti do života, že vyznívá spíš jako oslava. Což je převládající dojem z celých Hackney Diamonds. Ať už jsou lepší než jejich album Some Girls z roku 1978, nebo „jen“
působivější než nahrávky z 90. let.

Když právě v té době spáchal sebevraždu Kurt Cobain se slovy, že lepší je shořet než vyhasnout, uvedl, že už roky ho nebavilo hudbu hrát ani poslouchat. Rolling Stones se takové pasti vyhnuli. Ukazují, že rock nemusí být jen o shoření, nebo vyhasnutí. Že s láskou k muzice to i relativně pozdě v životě může zajiskřit. Až taková jiskra přeskočí na posluchače. Ten nad novinkou Rolling Stones samozřejmě cítí hlavně vděk, že jsou tu pořád s ním. Ale zároveň se z ní obyčejně raduje.

Album Hackney Diamonds.

Foto: Universal Music