Sólo cestovatelka Viktorka Rys se vydává i tam, kam by se ostatní možná báli vkročit. Třeba do příhraniční zóny v Ázerbájdžánu. „Došla jsem na vrchol, viděla do obrovské dálky, všude kolem jen zasněžené vrcholky ruského Kavkazu, které vypadaly jako vlny moře. Bylo to všude kolem mě, 360 stupňů jsem neviděla jedinou stopu lidské činnosti,“ líčí jeden ze svých cestovatelských zážitků, o nichž pravidelně pořádá poutavé přednášky.
Kdy jste se vydala na svoji první sólo cestu?
V dětství jsme bydleli jako rodina na vlakovém nádraží na samotě. Naproti němu byly kopce, louky a já nevěděla, co na nich je. Jednou, když mi bylo asi 11 let a přijela jsem vlakem ze školy, upoutalo mě, jak tam na ty kopce svítí slunce. Napadlo mě tam jít a zjistit, co na nich vlastně je. Chvíli mi trvalo, než jsem ukecala mamku, abych se tam mohla jít podívat, ale pak už jsem chodila pořád. Měla jsem psa a spolu s ním jsem objevovala okolní krajinu, skály Broumovska, chodili jsme mimo stezky. Na těch zavedených cestách člověk nic zásadního neobjeví, ale tím, že jsem hodně četla dobrodružné knihy, jsem si ve skalách mohla představovat ledajakou divočinu a stopovat zvířata. Takhle jsem se toulala a čekala, až budu dospělá a budu moct vyrazit dál.
Jaká byla vaše první cesta do zahraničí?
Bylo mi 17, napsala jsem mamce vzkaz, že jsem si půjčila její kolo a vyrážím k Baltu. Gumami jsem si přidělala na nosič školní batoh a vyrazila. Měla jsem s sebou buzolu a kapesní atlas světa. Na něm bylo Polsko velké jako moje dlaň a já podle té mapy vyrazila k Baltskému moři. Po třech dnech mě srazil kamion. Trochu jsem se otloukla, ale jinak se mi nic vážného nestalo. Byla jsem v šoku, zkontrolovala kolo, řidiči jsem řekla, že jsem v pořádku, a jela dál. Po čtvrt hodině jsem se pak sesypala na autobusové zastávce a brečela několik hodin v kuse. Byla jsem vystrašená z každého auta, které projelo kolem. Můj kluk mi z domova vyděšeně psal, ať se vrátím, a tím moje dobrodružství skončilo.
Prošla jste si sama dvakrát karpatský oblouk. Jak dlouho to trvalo?
Poprvé to bylo pět měsíců chůze ze Zlína přes Slovensko, Ukrajinu, Rumunsko a Banát. Tam jsem v Gerniku měsíc dobrovolničila za stravu a nocleh. Podruhé jsem vyrazila po šesti letech, v roce 2021. Těšila jsem se v té době, že vyrazím do Íránu, jenže byl zavřený kvůli covidu. Rozhodovala jsem se tedy kam a vyhrál to ještě jednou karpatský oblouk. Je to celkem běžný jev u dálkových hikerů, že si první dálkový trek zopakují. Při první cestě jsem natáčela, všechno pečlivě zaznamenávala a po třech měsících putování jsem byla v Rumunsku v noci okradená. Celá brašna s veškerou technikou i kartami byla pryč.
Viktorka Rys
cestovatelka
Cestuje nízkonákladově, bez letadel a s lehkým batohem. Věnuje se zejména sólo dálkovým horským přechodům se zálibou v off‑trailu. Mezi její největší cesty patří dvojnásobný přechod karpatského oblouku, přechod balkánských hor s cílem v Istanbulu a přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu.
Půl roku žila na Islandu, kde pracovala jako honák ovcí. Na cestách fotí, filmuje, dobrovolničí a testuje vybavení pro obchod Pod 7 kilo. V Česku píše články, pořádá přednášky, workshopy trekových dovedností. O svých cestách vydala knihu Hory a nekonečno.
Takže bylo všechno nenávratně pryč.
Moji kamarádi pak udělali neuvěřitelnou věc, uspořádali mezi sebou sbírku a koupili mi zrcadlovku. Při druhé cestě přes Karpaty jsem film točila znovu a aktuálně se zpracovává. Druhou cestou jsem také chtěla porovnat, jak jsem se změnila já. Řekla jsem si, že teď už mám víc zkušeností, protože napoprvé jsem udělala spoustu chyb. Zároveň jsem chtěla porovnat, jak se za tu dobu změnily Kartpaty. Mění se rychle. Například upadá pastevectví, horské louky zarůstají, a to je velmi rychlý proces. Také se mění vlivem turismu, někde se postaví silnice, hotely a najednou je všechno jinak. Například na Zakarpatskou Ukrajinu, odkud jezdili lidé za prací na západ, se poté vraceli a stavěli si vily. Od roku 2006 jsem tam byla pětkrát a od té doby pozoruji, jak jsou ta místa jiná. Poprvé to působilo jako v pohádce, všude tradiční dřevěná stavení. Později jsem pozorovala přibývající odpadky nebo skutečnost, jak se z krásných domků stávají vrcholně nevkusné třípatrové vily, které zdobí zlatí lvi a podobně.
Jaké to je vrátit se z několikaměsíční cesty zpátky do reality?
Strašně náročné. Dalo by se hodně mluvit o tom, co se děje s člověkem, když opustí civilizaci a odejde do divočiny a je tam měsíce sám a chodí a chodí. Někdy nepotkáte několik dní ani živáčka. Jsou to léčivé a uzdravující procesy. V hlavě se vám srovnají priority a spousta věcí se vyřeší. Návrat je pak pochopitelně tvrdý a to je mezi dálkovými hikery obecně dost sdílená zkušenost. Protože jsem to zažila v životě už několikrát, umím s tím pracovat. Ale obvyklé je, že tu najednou nic nedává smysl.
Žijeme špatně?
Ukázala bych to na příkladu, že když jsem v přírodě, všechno tam přirozeně a smysluplně funguje. Všechno je nastavené tak, aby tam každý živý tvor mohl nějak přežít. A pak je člověk najednou zpátky v civilizaci a zjistí, že je tu všechno umělé. Celý svět je umělý a lidé neustále řeší starosti, které ale neexistují jinde než ve společnosti. Mnoho lidí takhle žije celý život, nevystrčí nos ven, aby si zažili, jaký je svět doopravdy sám o sobě, bez umělé složky, která je vyprodukovaná člověkem. A pak jste opět v přírodě, vidíte medvědí stopy, nad vámi létají supi a ty starosti zůstaly ve městě. Války, o nichž slyšíte v médiích a které vám způsobují úzkosti, neexistují, protože se vás najednou nic z toho nedotýká. Nejsme nastavení na to, abychom nesli celou tíhu světa. A ty hory mi najednou dávají uzdravení.
Pomohly vám cesty vyřešit životní trable? Nechala jste je tam venku?
Samozřejmě, spoustu věcí jsem do určité míry vyřešila. Věřím tomu, že můžeme některá traumata, která v sobě neseme, částečně vychodit. Nejsilnější změnu jsem na sobě pocítila až po třech půlročních cestách. Ale třeba vztahová traumata a problémy člověk sólo chůzí v přírodě nevychodí. Určitě si myslím, že je trekování skvělým doplňkem k psychoterapii.
Kde jste se na cestách cítila úplně nejlépe? Zažila jste pocit, že jste skutečnou součástí přírody?
Takových zážitků i cest bylo více. Ale jedno z takových bylo místo, kam se nesmí. Porušila jsem tím ázerbájdžánské zákony. Chodila jsem tam v pohraniční zóně na hranicích s Ruskem. Měla jsem z toho nějaké trable, které nakonec naštěstí dobře dopadly. Byla to místa, na která se opravdu nesmí, a vojáci, kteří mě zadrželi, se s nadšením ptali, jak to tam vypadá. Oni sami tam nikdy nebyli. A to bylo místo, kde jsem opravdu cítila divočinu. Byla všude a ve všem. Byl podzim, napadal i trochu sníh, takže jsem nalézala po cestě spoustu stop. Potkávala jsem šakaly, vlky, narážela na medvědí stopy, byli tam i sněžní levharti, ale na ty jsem štěstí neměla. Došla jsem na vrchol, viděla do obrovské dálky, všude kolem jen zasněžené vrcholky ruského Kavkazu, které vypadaly jako vlny moře. Bylo to všude kolem mě, 360 stupňů jsem neviděla jedinou stopu lidské činnosti. A tohle byl moment, kdy jsem cítila, že já jsem tady, cítila jsem intenzivní pocit sama sebe na této planetě, tu nekonečnost. Bylo to strašně silné.
Zažila jste na cestách strach?
Velmi často. Vždycky, když jdu do hor, uvědomuji si svoji konečnost. I když jde o malé hory, protože i mnoho zkušenějších horalů zahynulo na dvoutisícovkách, stačí, že se najednou zhorší počasí nebo se něco stane. Po cestě vídám křížky, tedy vyrážím do hor vždy s obrovskou pokorou. Dřív jsem si před každou výpravou oholila hlavu, abych nebudila pozornost u mužů. To se ale stejně moc neosvědčilo.
Co všechno se vám cestováním otevřelo?
Po návratu z cest jsem si musela najít nějakou práci, abych si mohla vydělat na další výpravu. To byl vždycky šokující návrat do reality. Po čase to bylo tak, že jsem si jich našla několik, aby mě ten stereotyp tolik neubíjel. Když jsem dělala v obchodě s výbavou pro cestovatele, chodili tam nakupovat lidé, kteří někam vyráželi, a já byla ta za kasou, která chce taky někam jet. Myslela jsem na to, jak jsem kdysi ve 12 letech objevila knihu Reinholda Messnera a byla fascinovaná tím, co dělá, že je dobrodruh a to ho živí. To byl můj sen. Na to všechno mi chybělo sebevědomí i kapitál, čímž bylo všechno náročnější. Makala jsem od rána do noci, abych mohla něco vydělat a vyrazit na další cestu. Po hlavě jsem do toho ale skočila až po návratu z Islandu. Vydala jsem knihu, dělám přednášky pro celém Česku, testuji outdoorové vybavení, píšu články, dělám workshopy a můj sen se splnil.
Stáhněte si přílohu v PDF
Když někam vyrážíte, máte přesný plán cesty, kudy a kam chcete dojít?
To určitě ne. Když jsem šla na Kavkaz, věděla jsem, že půjdu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. Věděla jsem, že začnu na jednom pobřeží a skončím na druhém, a to bylo všechno. Podívám se do map, na vrstevnice a podle terénu poznávám, jak to bude asi vypadat. Ale podle map není vždy poznat, jestli se to dá, nebo nedá projít. Třeba malý Kavkaz byl strašně prorostlý rododendrony, což je na pohled nádhera, ale prodrat se tím na hřeben je náročné.
Jaká cesta vás čeká v nejbližší době?
Chtěla bych si koupit auto, ve kterém budu moct bydlet. Chci s ním ujet v průměru 60 kilometrů denně. Mám v plánu napsat román, u toho občas něco projít a zároveň psát. A podle toho, jak mi vydrží auto i finance, jaká kde bude situace, se cesta bude vyvíjet. Snažila jsem se vymyslet prostředí, které by mi nejvíc vyhovovalo na psaní knihy i cestování. Tohle je kompromis. Třeba to nebude fungovat, ale dokud to nezkusím, nebudu to vědět.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená v zimě.
