Americký obranný expert Andrew Michta má polské kořeny – i proto se umí na otázky obrany Evropy podívat z obou břehů Atlantiku. V rozhovoru pro HN, který se odehrál na Aspen-GMF Foru v Bukurešti, varuje, že Evropa i Amerika jsou pomalé v rozjíždění zbrojní výroby nejen na podporu Ukrajiny, ale i vlastní obrany. A zároveň oprašuje myšlenku odvodů do armády, protože Americe ani Evropě se zjevně nedostává vojáků, kteří budou nejspíš potřeba hlavně jako odstrašení pro případ nových ruských útočných plánů. „Rusové a Číňané nebudují své síly proto, aby nás odstrašili, což by byl západní přístup. Ale dělají to kvůli agresi,“ zdůrazňuje Michta, který nyní působí v think-tanku Atlantic Council.

Je čas, aby Západ začal tlačit na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že by měl přemýšlet o jednáních s Ruskem?

Jakákoliv dohoda by v této chvíli byla Putinovým vítězstvím. A to by mělo své následky. Putin nebojuje s Ukrajinou, on bojuje se Západem, bojuje s NATO. My můžeme říkat, že aliance není ve válce s Ruskem, ale Rusové to tak nevidí, a na tom opravdu záleží. Kdybyste teď ten konflikt zmrazili, Rusové si udrží obsazené území, Krym bude stále okupovaný a Rusové dostanou čas na obnovu svých pozemních sil v době, kdy se ukrajinská lidská síla velmi vážným způsobem vyčerpává. Kdybychom Ukrajincům dali to, co chtěli pro nyní končící ofenzivu, už před rokem, tak by Rusy pravděpodobně zlomili. Nikdo to neví jistě, ale Rusové neměli žádnou obranu, neměli funkční logistické řetězce, byli velmi špatně vedeni, demoralizováni a Ukrajinci byli na vrcholu sil. Válka na Ukrajině se nyní zapletla do americké vnitřní politiky. Nacházíme se v období amerických primárek. Viděli jste, jak je teď těžké schválit zákony o pomoci Ukrajině, že?

Ano, Biden spojil pomoc Ukrajině a pomoc Izraeli do jednoho balíčku.

Poprvé se k tomu vlastně postavil tak nějak čelem, vysvětloval to v projevu k národu, což si myslím, že měl udělat hned na začátku toho konfliktu. V naší demokracii je potřeba vysvětlovat, je potřeba žádat o podporu. Kvůli našim primárkám je teď možné útočit pomocí ukrajinské války na Bidenovu administrativu.

Další věc je, co se teď děje uvnitř hlavních politických stran. Není to jen polarizace. Demokraté se mnohem víc otáčejí doleva, republikáni v sobě zase mají hnutí MAGA. A to jsou věci, které určují agendu.

To vše způsobuje, že důsledky pokusu o zastavení konfliktu na Ukrajině teď budou dost hrozivé. Od samého počátku jsem se zasazoval o členství Ukrajiny v NATO. Současný model je opravdu obtížně udržitelný. Když se Ukrajina osamostatnila, měla přes 50 milionů obyvatel, pokud si dobře vzpomínám. Když byla v roce 2022 napadena, měla 42–43 milionů. Nyní je na Ukrajině pravděpodobně méně než 30 milionů Ukrajinců. Takže poměr počtu obyvatel mezi Ruskou federací a Ukrajinou je zhruba jedna ku čtyřem.

Jak je na tom tedy Rusko?

Rusům se podařilo využít těch 500 dní k vybudování obrany a manévrový boj se změnil na opotřebovávací válku. Nejdůležitější je, že Ukrajinci nikdy nedostali dost zbraní a munice, aby dosáhli strategického vítězství. Dosáhli mnoha operačních a taktických vítězství, ale ne toho strategického. Ruská armáda se zároveň zlepšuje. Ruští důstojníci, kteří to přežijí, budou mnohem zkušenější. Naučí se něco o systémech NATO. Rusko se naučí mobilizovat, bojovat, zavést válečnou výrobu. Západ ne. Když se hlavně v Evropě rozhlédnete dokola, tak kromě několika zemí by podle mého názoru trvalo deset let, než by obnovily své vojenské síly.

Dostáváme do velmi obtížného okamžiku kvůli tomu, co se děje, pokud jde o politickou vůli na Západě. Ale myslím si, že je to také proto, že nám chybí strategická představivost toho, čeho chceme vůči Rusku dosáhnout.

Co tedy vzhledem ke stavu obranného průmyslu, politice v Evropě i v USA a s maďarskou blokádou fondů pro Ukrajinu můžeme dělat?

Myslím, že je zapotřebí velmi silné vedení – v Evropě i ve Spojených státech. Je třeba mobilizovat demokracie. Jsou neporazitelné, pokud jsou mobilizovány. Ale je třeba se angažovat. O rozpadajícím se bezpečnostním prostředí mluvíme normativně. Říkáme, že bráníme mezinárodní řád založený na pravidlech. Kdybyste přišli do malé vesnice v České republice a řekli zemědělci: Musíte platit daně, protože musíme bránit mezinárodní řád založený na pravidlech, co by vám řekl?

Asi by pokrčil rameny nebo mě poslal rovnou do háje.

To samé by se stalo v Iowě nebo v Idahu. Tedy první věc je, že naše elity musí sesednout z piedestalu a mluvit geostrategicky, z hlediska bezpečnosti a ekonomické prosperity. Druhá věc je, že pokud jde o vojenskou sílu, neexistují žádné zkratky. Náš obranný průmysl je příliš malý, protože jsme ho zmenšili. Taková se prostě dělala politika. Teď, když za nimi půjdete, tak jim dejte zakázky a oni budou vyrábět. Ale nejsou to charitativní organizace.

V posledních dvaceti letech, po 11. září 2001, jsme vedli plánované války. Mohli jsme se rozhodnout, že konflikt začne v ten a ten den, víte, kolik munice jste potřebovali, kolik vojáků, kolik toho a tamtoho. Měli jste naprostou kontrolu nad svými zásobovacími řetězci. To všechno je pryč. Logistika bude ohrožena. Učíme se, že na množství skutečně záleží. Mám vážné pochybnosti o tom, zda to mohou zvládnout také současné, plně dobrovolnické armády, které Západ z velké části má.

I americká armáda?

I ona. V loňském roce armáda nesplnila svůj náborový cíl o 25 procent, tedy asi o 15 000 lidí. Letos je to možná blíže 40 tisícům. Totéž platí pro námořnictvo, totéž pro letectvo. A to nemluvím o zálohách. Finsko je malý stát, který má 5,5 milionu lidí. Ve velmi krátkém čase mohou zvýšit stavy armády na 280 000 osob. A v existenčním případě mohou jít až na 800 000. Je to proto, že mají národní službu. Nechci použít slovo odvod. Vojenská služba se vztahuje na každého od 18 do 60 let. A to také stmeluje společnost, protože to vytváří pocit vzájemné povinnosti mezi občany. A pokud jste ohroženi a chcete někoho odradit, chcete být schopni se v reakci na to zmobilizovat.

Takže řešení pro Západ je nezavádět odvod jako takový, ale něco podobného?

Ve Spojených státech jsme vždy měli koncept občana-vojáka. Způsob, jakým Amerika vedla velké války, spočíval v mobilizaci, přemožení protivníka objemem výroby, který jsme měli, počtem vojáků, které jsme mohli nasadit – a pak demobilizaci a návratu do společnosti. Nixonovo rozhodnutí ukončit odvody v roce 1972 mělo ukončit nepokoje v kampusech a zadržet věci kolem vietnamské války. Nezpochybňuji, že plně profesionální dobrovolnické síly jsou lepší, pokud jde o základní kompetence. Ale v demokracii ztrácíme schopnost mít připravené zálohy. A totéž platí i v Evropě. Mezi demokraciemi je potřeba vytvořit znovu smysl pro obranu. Rusové a Číňané nebudují své síly proto, aby nás odstrašili, což by byl západní přístup. Ale dělají to kvůli agresi.

A není to tak, že se demokracie mobilizují ne v krizi, ale až poté, co se stane nějaká katastrofa?

Správně. Ale vidíte, že problém je v tom, že během studené války panovala shoda ve vnímání hrozeb, ať už jste byli v Bonnu, v Paříži nebo v Londýně. Byl to prostor, kde se případně počítalo s použitím jaderných zbraní. Celý kontinent do toho byl vtažen. Máme sice politickou jednotu vůči Ukrajině, ale ta je velmi křehká. Je velký rozdíl v ochotě riskovat. Když jedete to Helsinek, Rigy, Tallinnu nebo Varšavy či Bukurešti, tak tam to chápou. Rusko je pro ně existenční otázka. Estonsko může přece zmizet v případě ruského útoku jako národ i stát. Ale Německo už není hraniční stát. Francie či Portugalsko vnímají hrozby jinak, dívají se víc na jih. Jedním z důvodů, proč je pro vlády tak těžké říct, že budeme utrácet za obranu, je to, že neexistuje jednota ve vnímání hrozeb. Evropa je nesmírně bohatý kontinent. Proč není schopna postavit armádu, o niž by se Spojené státy mohly opřít se svým jaderným deštníkem, aby odvrátily hrozbu ze strany Ruska?

Necítíte tedy ani náznak změny? Emmanuel Macron přece letos v projevu uznal, že pokud jde o ruskou hrozbu, měly státy střední Evropy pravdu.

Kancléř Olaf Scholz zase pronesl projev o historickém obratu. Ale stala se z toho věc, o které se jen mluví. Ukažte mi ty peníze. Až uvidím, jak se utrácejí na obranu, tak to teprve bude opravdu obrat. A nesmějí jít na personál nebo na důchody pro vojáky, ale na nákup techniky. Dvě, tři procenta HDP jsou jen čísla. Jsou to užitečné ukazatele, ale klíč je, co za ně vybudujete.

A co obranný průmysl? Není v USA v lepší situaci než v Evropě?

Nedávno jsem byl na jednom vojenském veletrhu. Bylo vidět, že armádní velitelé si uvědomují, co je potřeba dělat. Problém ale je, že vybudování výrobních kapacit bude trvat dlouho. Podívejte se třeba, jak pomalu navyšujeme výrobu dělostřeleckých granátů. Potřebujete dodavatelské řetězce. Je to všechno závod s časem. My jsme prostě na posledních čtyřicet let z tvorby hospodářské politiky vyřadili priority národní bezpečnosti. Rusové si kupují naše technologie. Jsme závislí na dodávkách z Číny, kde se vyrábí třeba osmdesát procent antibiotik. Na našich školách studují konstruktéři čínských zbraní. A přitom se máme chystat na konflikt s Čínou.

Deník Washington Post nedávno napsal, že pokud by Donald Trump vyhrál americké volby, tak by využil ministerstvo spravedlnosti a armádu k odvetě a potlačení nepokojů. Považujete to za možné?

O tom velmi pochybuji. Je sice pravda, že dochází k plíživé politizaci, zejména u vojenských vysloužilců. Máme spoustu chlapů, kteří odešli z armády, a ti v televizi mluví o různých politických věcech. Ale předseda sboru náčelníků štábů nemůže pohnout jediným vojákem bez pověření ministra obrany. Představa, že armáda je nějak vedena do ulic, je pro mě příliš přitažená za vlasy.

Obávám se něčeho jiného. V americké politice se vždycky vedly ostré spory, ale panoval určitý konsenzus, že pravidla jsou svatá.  Demokratické instituce můžete vybudovat, kde chcete, ale problém je v jejich fungování. Když soutěžíme v demokracii, tak poražený musí přijmout výsledek. V demokracii se prostě volby i prohrávají. To je zásadní věc, kterou si musíte uvědomit. Takže pokaždé, když někdo přijde a řekne, že ty volby byly ukradené nebo že to nebylo fér, tak podkopáváte přesvědčení průměrného občana, že každé dva roky, každé čtyři roky a každých šest let ho volební lístek činí rovným všem ostatním.

A to se může změnit návratem Donalda Trumpa do Bílého domu?

Nejde jen o Donalda Trumpa. Prezidentský úřad je omezen ústavou, Kongresem a dalšími institucemi. Ale ty jsou v konečném důsledku jen tak dobré, jak dobří jsou lidé, kteří v nich pracují.

Co byste tedy vzkázal znepokojeným Evropanům, kteří se s obavami dívají na prezidentské volby v USA v příštím roce?

Nemáte vztahy s konkrétním prezidentem nebo s konkrétní vládou. Ty jsou v tom konkrétním čtyřletém období sice velmi důležité, ale máte širší vztahy se Spojenými státy, které jsou podle mého názoru rozhodující pro bezpečnost a prosperitu Evropy. To je první věc. Druhá věc je, že bude hodně záležet na tom, jací lidé budou do administrativy přivedeni. Každopádně, Evropané by měli budovat kapacity pro zásobování Ukrajiny zbraněmi a municí pro případ, že dojde ke zpomalení dodávek z USA.

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.