V Česku je občas snadné podlehnout dojmu, že si z nás stát dělá legraci. Například v momentu, kdy čteme, že ministr zemědělství otevřel kousek od Václavského náměstí prodejnu regionálních potravin. „Cože? Státní samoobsluha? To musí být nějaký trolling, nežijeme přece v osmdesátkách!“ řekne si přirozeně kdekdo. Bohužel to trolling není. Ta prodejna opravdu existuje. A ač není v přísném slova smyslu státní, je součástí státního projektu s podmanivým názvem „Naše síťovka“ a ministr Marek Výborný jí dělá mohutnou reklamu. Teď už snad jen za státní peníze natočit novou verzi seriálu Žena za pultem a bude to dokonalé.

Ono to ale celé až taková legrace není. Těžko se totiž ubránit dojmu, že v Česku začalo docházet k plíživé socializaci. Nejenže stát úporně trvá na tom, že musí vařit pivo (Budvar). Ale budeme u něj tankovat i benzin, protože si, patrně za čtyři miliardy, koupil síť čerpacích stanic Robin Oil, a teď se, coby dosavadní vrchol, začal montovat i do obchodu s potravinami. Jako by se současným politikům vykouřila z hlavy stará pravda, osvědčená čtyřiceti lety socialistického hospodářství, že stát je z definice nejhorší podnikatel a nejhorší poskytovatel služeb. Jako by se už opravdu pomalu zapomínalo na hrůzy státního maloobchodu z doby reálného socialismu, který byl ve skutečnosti státním kapitalismem. Jako by se zase začala prosazovat myšlenka, že stát udělá to nebo tamto lépe než soukromník. Což je myšlení, které stojí na začátku (skoro) každé ekonomické zhouby.  

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že stát nemá v ekonomice místo. Jistě je v pořádku, že usiluje o kontrolu například nad energetickou infrastrukturou, že vlastní komunikace nebo část zdravotnických zařízení a škol. Zkrátka strategická odvětví související tak či onak s bezpečností země a základními sociálními garancemi pro obyvatelstvo. Ale tím by to mělo přibližně končit. Stát má v ekonomice především nastavovat pravidla a kontrolovat jejich dodržování, nikoli se pokoušet roztahovat v oblastech, kde dokáže vše obstarat trh, na kterém působí privátní subjekty.

Jenže jak v posledních dnech vidíme, právě to se děje a neblahý proces stále akceleruje. Zvláštním paradoxem je, že se to odehrává za středopravé vlády. Člověk by ještě pochopil, kdyby stát nakupoval benzinky a otevíral prodejny potravin za vlády populisty Andreje Babiše, který na dovedném využívání státních zásahů do ekonomiky ve formě všemožných dotací postavil svoje impérium, a státní kapitalismus mu tedy je blízký. Ale že se socializace odehrává za vlády, jejíž premiér Petr Fiala verbálně přísahá na minimalizaci státních zásahů do ekonomiky, to je opravdu postavené na hlavu.

Celé je to ale nakonec plastickou demonstrací absurdního fungování českého státu. Ten opakovaně selhává v tom, co by měl zajišťovat (digitalizace veřejné správy, stavba dálnic či železniční infrastruktury), a snaží se to podvědomě kompenzovat horečnou aktivitou v oblastech, do kterých by se v žádném případě neměl motat. Výsledkem je například to, že máme na jednu stranu sflikovaný a jen tak tak fungující systém přihlášek na střední školy, na kterém dělalo po večerech pár nadšenců, a na stranu druhou vypulírovanou „státní“ samoobsluhu kousek od Václavského náměstí, otevíranou s veškerou pompou ministrem zemědělství. Opravdu to trochu připomíná socialismus, kdy se mizerná funkčnost čehokoli, co bylo reálně potřeba, maskovala obřadným střiháním pásek u všemožných zbytečností.

Ale abychom jen nebrblali a byli pozitivní. Pokud dámy a pánové z vlády netuší, jak by se měli chovat, rádi poradíme: místo všemožných absurdních intervencí do ekonomiky by měli pracovat na infrastruktuře a na usnadnění podnikání. Tedy na omezení byrokracie a na podpoře (například formou daňových úlev) inovací a produkce s vyšší přidanou hodnotou. Pokud místo toho vyvolávají vzpomínky na obchody Ovoce, zelenina či na státní čerpací stanice z 80. let minulého století, přispějí k lepšímu fungování země přibližně… vůbec nijak.