Česko potřebuje mnohem více zelených zdrojů, výstavba se však zasekla. Po letech se rozjíždí debata o provozní podpoře

Pojem „provozní“ v souvislosti s dotacemi v energetice byl od solárního boomu v letech 2009 a 2010 v podstatě sprostým slovem. O to překvapivější je, jak intenzivně se o znovuzavedení provozní podpory pro fotovoltaiky začalo v posledních týdnech mluvit.

Důvodem je skutečnost, že stát i tuzemský průmysl masivní růst výkonu zelených zdrojů nutně potřebují. Podle prezidenta Svazu průmyslu Jana Rafaje jsou pro to tři důvody. Jednak je to potřeba samotné elektřiny za dostupné ceny. Obnovitelné zdroje mají nahradit část produkce nerentabilních uhelných elektráren, jejichž udržení v provozu by si tak jako tak vyžádalo miliardy na provozní podpoře.

Ceny elektřiny v zemích, které mají vyšší podíl obnovitelných zdrojů než Česko, jsou přitom už dnes v průměru nižší. Pokud by se nůžky ve výkonu – a tedy i v ceně – dál rozevíraly, mohlo by to pro tuzemské podniky znamenat značnou konkurenční nevýhodu.

Firmy zároveň potřebují i energie s ověřeným bezemisním původem. Ten totiž stále více poptávají jejich odběratelé. „Podnikáme v určitém kontextu, určitém regionu a ten řekl, že chce jít zelenou cestou. Potřebujeme tedy vědět, že veškeré komponenty vznikají zeleně. To znamená, že obnovitelná energetika potřebuje být vybudována pro dodavatele, aby ji byli schopni v rámci svých ESG reportů vykázat,“ říká Rafaj. Do třetice má pak mnoho průmyslníků zájem stát se samovýrobci a nemalou část spotřeby si pokrývat z vlastních zdrojů.

Stát si proto ve strategických dokumentech, jako je třeba Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (NECP), nalajnoval zpětinásobení výkonu fotovoltaiky a větru do roku 2030, v prvním případě na 10 gigawattů a ve druhém na 1,5 gigawattu. Ani to však podle mnohých nebude stačit, ČEZ pro pokrytí potřeb počítá na konec dekády s 15 gigawatty v solárech a třemi ve větru.

Branže volá po aukcích na podporu

Výstavba však zdaleka neprobíhá tempem, jaké by odpovídalo prognózám státu, natož ČEZ. Po loňském „jednogigawattovém“ fotovoltaickém boomu na střechách se větší projekty realizují jen obtížně. Důvodem je vysoká volatilita tržních cen elektřiny, která může ze sta eur během chvíle klesnout k nule anebo i do záporu.

Fotovoltaiky závislé na slunečním svitu vyrábějí hromadně právě v takovou chvíli, což z nich dělá velmi nejistou investici. V rozvoji akumulace, s jejíž pomocí by bylo možné levnou elektřinu uskladnit na dobu, kdy jsou ceny vyšší, přitom Česko také zaspalo.

Na výstavbu fotovoltaických parků je sice možné získat investiční podporu z Modernizačního fondu, ta ale nestačí. „Investiční podpora nefunguje. Jsou zde projekty, které by se zítra mohly začít stavět, mají slíbenou dotaci z Modernizačního fondu, ale přesto jsou na prodej, protože z hlediska banky jsou příliš rizikové. Ceny na spotu jsou velice nízké, mohou být i záporné,“ vysvětluje ředitel Solární asociace Jan Krčmář.

Branže proto nyní žádá, aby stát využil část z výnosů emisních povolenek, které jsou na rozvoj obnovitelné energetiky určeny, a přesměroval ji z investiční podpory do provozní. „Neměli bychom vymýšlet nic nového, měli bychom vzít systémy, které fungují v Německu nebo ve Francii,“ říká ředitelka útvaru Public Affairs skupiny ČEZ Zuzana Krejčiříková. Tam zájemci o podporu soutěží v aukcích s co nejnižší cenou.

Stává se přitom, že zvítězí i uchazeč s nulovou podporou. „Je to proces, který nám přijde efektivní, protože o podporu se soutěží,“ dodává Krejčiříková. Například v Německu celý systém ve svém důsledku výrazně tlačí aukční cenu pod aktuální úroveň té tržní. Zatímco vysoutěžená výkupní cena z fotovoltaik tam klesla na předválečnou úroveň k hranici 50 eur za megawatthodinu, aktuální cena elektřiny na trhu se pohybuje zhruba ve dvojnásobné výši.

HN BeNative

Česku hrozí, že mu dojde čistá elektřina. Firmy se pak přesunou tam, kde jí bude dostatek

▪ 7 min. čtení

Jiná je situace u větrné energetiky. Tam je už dnes i v Česku možné soutěžit o provozní podporu v aukcích, které organizuje ministerstvo průmyslu. Jenže do dražeb se hlásí minimum zájemců a resort pak často nevybere nikoho, nebo je přiklepnutá podpora velmi vysoká. Naposledy uspěli i uchazeči s cenou 3500 korun za megawatthodinu. Důvodem bývají často velmi přísné podmínky, které například požadují, aby soutěžící projekty byly v podstatě už ve fázi stavebního povolení. Takovými přitom disponuje jen málo investorů.

Důvodem je především odpor vůči výstavbě větrníků zejména ze strany krajů. Získání povolení pro stavbu větrného parku je extrémně časově i finančně náročné a těch málo investorů, kteří povolovacím martýriem projdou, pak logicky v aukcích nastavuje cenu hodně vysoko. Obcím připraveným k aktivní spolupráci s investory je proto třeba uvolnit ruce, zejména vymezením tzv. akceleračních zón nebo úpravou zásad územního rozvoje na straně krajů.

Nejdříve je třeba odblokovat vítr

Podle Krejčiříkové je proto třeba nejprve odblokovat samotné povolování. To mají zajistit zmíněné akcelerační zóny, tedy vymezená území, kde by schvalování výstavby probíhalo ve zjednodušeném a zrychleném režimu. „Akcelerační zóny chceme do konce června představit vládě. Fungovat by tak mohly začít už v příštím roce,“ slibuje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

Snazší přístup k „razítkům“ by mohl navýšit počet účastníků v aukcích a vyšší konkurence pak povede k tomu, že i vysoutěžená výše podpory bude nižší. Mělo by být jasně stanoveno, ale také zdůvodněno, kde je skutečně nutné chránit krajinný ráz a kde převažuje veřejný zájem pro výstavbu energetických zdrojů.

Kombinace provozních podpor pro solární i větrnou energetiku soutěžená v aukcích by pak podle zástupců sektoru mohla rozjet takzvané Power Purchase Agreement (PPA) kontrakty, které se zatím v Česku téměř nevyužívají. Jde o dlouhodobé smlouvy mezi výrobcem zelené elektřiny a odběratelem. Ty garantují investorovi dlouhodobou jistotu a zároveň představují záruku pro financující instituce.

Třeba česká skupina Solek, která investuje do výstavby obnovitelných zdrojů v Chile, je v jihoamerické zemi využívá, i když sjednaná cena je výrazně nižší než tržní. Podle majitele skupiny Zdeňka Sobotky je však pro Solek zásadní právě dlouhodobá jistota. „To znamená, že nebereme na sebe skoro žádné riziko,“ řekl už dříve Sobotka.

Podle Krejčiříkové je však překážkou pro rozšíření PPA skutečnost, že potenciální odběratelé vyžadují celoroční dodávku zelené energie. Tu jsou ovšem výrobci schopni zajistit jen v kombinaci solární a větrné výroby, protože tyto zdroje se umějí vzájemně dobře doplňovat díky odlišným průběhům denní i roční výrobní křivky. Rozvoj větrné technologie je ovšem zablokován právě zdlouhavým povolováním. Vše tak souvisí se vším a točí se v začarovaném kruhu.

Zda stát provozní dotace pro fotovoltaiku vypíše, není jisté. Třeba bývalý ministr průmyslu za ANO Karel Havlíček se vůči ní staví odmítavě, a vše tak záleží i na výsledku voleb v příštím roce. Bez nějaké formy provozní podpory se však dnes neobejde žádná investice v energetice, a to nejen v obnovitelné. Novela energetického zákona lex OZE III, která je aktuálně ve sněmovně, zavádí do českého práva takzvané kapacitní mechanismy, v rámci kterých by se mohl financovat provoz plánovaných plynových zdrojů.

V rámci novely se však vedou debaty i o „kvazikapacitních“ mechanismech pro uhlí. „Bavíme se v řádu několika set milionů korun ročně na krytí ztrát zdrojů pro výrobu tepla a elektřiny,“ vyčíslil v nedávném rozhovoru pro HN potřebu za svou společnost Pavel Tomek, předseda dozorčí rady Sokolovské uhelné. A bez státního krytí se rozhodně neobejde ani výstavba nových jaderných bloků.

Článek vznikl ve spolupráci se společností ČEZ