Robot přes personální agenturu. Nedostatek lidí nutí automatizovat i malé firmy

Potřebují si zajistit konkurenceschopnost, efektivitu a především se popasovat s nedostatkem pracovníků na trhu, proto stále více průmyslových podniků investuje do automatizace výroby. „Mírný pokles vnímáme jen u zahraničních firem, kde se kvůli krizi v Německu a ve Francii některé investice omezují, což má dopad i na jejich dceřiné firmy v Česku. U českých podniků ale naopak vidíme velkou motivaci modernizovat,“ říká Jiří Rašner, který společně s Jiřím Kloudou založil a řídí společnost Zlín Robotics, která dodává průmyslovou automatizaci a robotizaci.

Které faktory v posledních letech nejvíc ovlivnily automatizaci průmyslových firem?

Jiří Rašner (J. R.): Poslední dobou je to hlavně nedostatek pracovní síly a s tím související vysoký tlak na zvyšování mezd. Ten většinou není motivovaný nárůstem produktivity, ale právě nedostatkem lidí. To průmyslové podniky hodně motivuje automatizovat a robotizovat.

Jiří Klouda (J. K.): Já bych ještě dodal, že se zlepšilo uživatelské prostředí jednotlivých automatizačních prvků, takže je stále jednodušší je ovládat. Zatímco dřív to musel dělat vystudovaný inženýr, dnes se to rychle naučí téměř kdokoli. A také přichází mládež, která je na digitální technologie zvyklá. Tohle všechno průmyslovou automatizaci akceleruje.

Která odvětví průmyslu jsou už maximálně automatizovaná a kde to jde pomalu?

J. R.: My se především soustřeďujeme na český a slovenský trh, kde bych obecně řekl, že sektory jako automotive, Tier 1 a Tier 2 (dodavatelé první úrovně dodávají automobilkám hotové díly, dodavatelé druhé úrovně jsou dodavateli těchto výrobců dílů – pozn. red.) už mají drtivou většinu všech procesů robotizovanou. Naopak velký automatizační potenciál je podle mě ve zdravotním, elektrotechnickém a strojírenském průmyslu, tam se spousta věcí ještě dělá manuálně. Našimi zákazníky jsou převážně velké výrobní společnosti, kde se pracuje na tři směny a kde je automatizace nezbytností. Je ale zajímavé pozorovat, jak se v dnešní době zabývají automatizací i malé firmy. Třeba na jednoduché obrábění nebo lepení nějakých výrobků už si raději pořídí kolaborativního robota, než aby to dělníci museli zhotovovat ručně.

J. K.: Odvětvím, kterému se zatím do automatizace moc nechce, je sektor služeb. Pozorujeme, že například restaurační a hotelové podniky s tím mají problém, fungují totiž v sezonních výkyvech a tohle je pro ně výzva, které příliš nevěnují pozornost.

Jak se počítá návratnost automatizační technologie?

J. R.: Firmy si většinou spočítají, kolik je stojí jeden zaměstnanec, u dělnických pozic je to řekněme půl milionu korun ročně. Pokud si firma koupí stroj za milion a půl a ten stroj může pracovat na tři směny, vrátí se jí investice za rok. To je takový nejjednodušší scénář návratnosti. Pak do toho samozřejmě vstupují různé nestabilní vlivy, jako jsou výkyvy cen energií, servis a údržba stroje, ale to jsou vzhledem k poměru vstupní investice a úspory za ušetřenou práci zanedbatelné částky. Mnohem důležitější je mít jistotu, že firma bude v následujících letech schopná vyrábět. Jednomu zákazníkovi jsme například dodali automatizační technologii na výrobu produktu, který se jeho globální firma později rozhodla stáhnout z evropského trhu. Zůstal mu tak stroj za 4,5 milionu, který neměl v Evropě využití.

J. K.: Na tom se ale krásně ukazuje výhoda kolaborativních robotů, které nejsou jednoúčelové a dají se v budoucnu použít na úplně jinou operaci.

Musíte někdy zákazníkům říct, že požadovanou operaci zautomatizovat nejde?

J. R.: Ano, to se stává. Buď to z technického důvodu nejde, nebo se to z ekonomického důvodu nevyplatí. Obrací se na nás i firmy, které nemají žádné zkušenosti a s automatizací teprve začínají. Musí tam proběhnout velmi intenzivní diskuse a důkladná příprava cenové nabídky, protože v zájmu obou stran je, aby projekt byl smysluplný.

J. K.: Ono by šlo vlastně všechno. V současné době skoro neexistuje požadavek na automatizaci, který by nebyl realizovatelný. Jde jen o to, aby se to té firmě vyplatilo. Jeden zákazník po nás například chtěl robota na točení zmrzliny v nějakém letním stánku. Samozřejmě že taková technologie existuje, ale zrovna v tomto případě je rozhodně levnější zaplatit brigádníka, který tu zmrzlinu bude točit ručně.

Jaké trendy v automatizačních technologiích mají podle vás největší vliv na vývoj celého sektoru?

J. R.: Jednoznačně bych řekl, že trendem poslední doby je spojování umělé inteligence a robotických ramen. V minulém roce to celosvětově předvedl Techman Robot z Tchaj‑wanu, který spojil kameru integrovanou v robotickém ramenu s AI technologiemi a získal tím neuvěřitelné rozšíření schopností. Mluvili jsme také o zjednodušování uživatelského prostředí, to je další velká změna, která umožňuje ovládat roboty i lidem bez znalosti programovacích jazyků. Chtěl bych ale zmínit ještě jeden trend, který není technologický, ale obchodní. V poslední době se rozšiřuje praxe, kdy si zákazník nemusí kupovat drahý stroj, ale platí si robotického pracovníka od hodiny jako agenturního zaměstnance.

Automatizace přináší na pracovní trh nové změny – některé pozice jsou ohroženy, po jiných roste poptávka. Jak se k tomu firmy staví: propouštějí zaměstnance a nabírají jiné, nebo své lidi rekvalifikují?

J. R.: My většinou dodáváme automatizační řešení na nové projekty, kde k žádnému propouštění nedochází. Ne vždy jsou linky automatizované úplně stoprocentně, takže mnohdy vyžadují nějakou obsluhu, minimálně technika. Obecně se dá říct, že automatizace nebere lidem práci, ale umožní firmám rozvíjet další pozice. Většinou i sami dělníci velmi kvitují, že se některé procesy robotizují, protože to bývají náročné rutinní operace, od kterých si pracovníci rádi oddechnou. O práci zpravidla nepřijdou, protože každá společnost, která nějak zdravě roste, jim umí najít uplatnění na jiných pozicích.

Ve srovnání s Amerikou a Asií je evropská průmyslová automatizace pomalejší. Proč?

J. R.: V Evropě jsou zkrátka pomalejší úřady, je tu mnohem víc papírování a v důsledku toho jsme málo efektivní a spoustu projektů nevyhrajeme. Asie a Amerika umí reagovat na změny na trhu mnohem rychleji. Například Čína byla kdysi orientovaná na ma­nuální práci, ale dnes je největším spotřebitelem robotů.

J. K.: Myslím, že je tady hodně znát rozdílné mentální nastavení těch kontinentů. Američané často říkají, že nám v Evropě hrozně dlouho trvá, než se rozhodneme do něčeho jít. A mají pravdu. Zatímco my třikrát uvažujeme nad všemi důsledky a podmínkami, oni už na tom dávno rozjedou byznys. Stejně tak v Asii. Za pár měsíců jsou schopni vyvinout produkt, který by v Evropě znamenal roky příprav a přešlapování.

Automatizace a robotizace

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak automatizaci českých firem podporuje stát a co by měl ve svém přístupu změnit?

J. K.: V první řadě by se mělo zlepšit školství. My se v této problematice snažíme pomáhat na krajské úrovni, ale vidíme, jak moc chybí podpora technických oborů. V posledních letech se školský systém zaměřuje na všeobecné vzdělávání, ale není tu důraz na matematiku, fyziku a chemii. A to jsou právě předměty, které musíme rozvíjet, jestli se Česko má opět stát inovativním lídrem. Přitom děti ta témata zajímají, což vidíme, když k nám přicházejí na exkurze. Problém je v tom, že to ve školách neumíme učit nově. Fyzika se pořád učí stejně jako před třiceti lety. Když jsme o tom mluvili s jednou fyzikářkou, říkala nám, že by to ráda učila zajímavě, ale potřebovala by k tomu moderní pomůcky. A na otázku, kolik by takové pomůcky stály, nám odpověděla, že asi 15 tisíc. Tak o čem se tu bavíme? V tomhle přece není problém ty školy podpořit, pokud jsou tu nadšení učitelé, kteří tu techniku chtějí rozvíjet.

Text vznikl ve spolupráci se společností Zlín Robotics.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Automatizace a robotizace.