Evropa mezi USA a Čínou: Kyberbezpečnost není jen o pravidlech, ale také o strategii

Intenzivní přestřelka na sociálních sítích kolem návrhu zákona, který má nastavit mantinely pro chování firem v oblasti kyberbezpečnosti, má bohužel tendenci sklouzávat k ohnivým debatám o nesmyslech. Typickým příkladem je diskuse o tom, zda za narůstajícím odporem soukromého sektoru proti možnému vzniku „všemocného“ úřadu náhodou nestojí peníze z Číny. Přitom je pochopitelné, že se soukromý sektor obává zřízení úřadu, který by měl bez jakékoli další kontroly pravomoc nařizovat firmám, které vyhodnotí jako „strategické“, aby si zřídily speciální bezpečnostní oddělení a přestaly využívat čínské dodavatele.

Odráží se zde hluboká a – dovolím si dodat – oprávněná nedůvěra vůči neomezené regulaci.

Stejně tak rozebírání toho, jakým způsobem komunikuje na sítích bývalý šéf Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Karel Řehka – ať už je jeho styl jakkoli razantní –, nám mnoho nového nepřinese. Skutečná otázka, která za touto mediální přestřelkou stojí, je, jakým způsobem by měla Česká republika a Evropská unie přistupovat k Číně, jednomu ze dvou současných ekonomických lídrů světa v oblasti digitálních a kybernetických technologií. A tato otázka bude zvlášť palčivá, pokud se během pár týdnů stane prezidentem USA opět Donald Trump. Za současného úpadku EU v této oblasti, který rozhodně nepůjde snadno zvrátit, nám totiž už nestačí jen se vůči Číně vymezovat.

Úpadek Evropy v oblasti digitálních technologií byl dobře pojmenován Draghiho reportem. To, co mnozí z nás už léta vědí a upozorňují na to, se nyní stalo oficiálním poznatkem: Evropská unie už v oblasti nových IT a kybernetických technologií zůstala daleko pozadu. Není potřeba to složitě dokazovat – třeba už můj rok a půl starý text na Seznam Zprávách to popsal jasně. A je zcela zbytečné tvrdit, že tuto situaci zvrátíme tím, že přijmeme nejpřísnější regulace na světě. (Zdravím tímto např. exposlance EP Kolaju a Peksu – nejen jejich představa, že takové kroky z nás udělají atraktivní trh a budoucího vůdce, bohužel hraničí s fantasmagorií.)

V praxi už dnes vidíme, jak technologické giganty přestávají do Evropy dodávat své nejmodernější produkty, například ty, které využívají umělou inteligenci. Prostě jim to za komplikace s evropskými regulacemi nestojí. Bez přístupu k novým technologiím, které jsou dnes dostupné našim konkurentům, se budou stávající mezery mezi námi a nimi jen prohlubovat.

Pro pořádek, i kdyby Evropská unie nebyla přeregulovanou entitou s nadměrným státním sektorem, měla by v digitální sféře velké problémy konkurovat USA a Číně. Důvodů je mnoho – od jazykové roztříštěnosti přes kulturní odlišnosti až po právní rámce, které komplikují vývoj a nasazení inovací na evropském trhu. A i když se stále opíráme o naše bohatství, i to se začíná měnit. Populace v EU klesá, význam našeho trhu upadá – za posledních 25 let jsme z čtvrtiny světové ekonomiky spadli zhruba na jednu šestinu. Zatímco jsme kdysi měli osminásobek ekonomické síly Číny, dnes je to jen „větší polovina“.

Komentář

Ztrácí EU svou pozici? Čína a Rusko využívají slabosti Bruselu, hrozí ztráta Ukrajiny a západního Balkánu

31. 10. 2024 ▪ 6 min. čtení

Veškerý zásadní technologický vývoj se dnes odehrává především v Číně a USA a v blízké budoucnosti se pravděpodobně přidají další regiony, jako Indie nebo některé státy Blízkého východu. Pokud se rozhodneme Čínu jakožto dodavatele zcela odmítnout, vytvoříme z USA monopolního dodavatele pro Evropu. A neměli bychom se domnívat, že nám tímto krokem USA něco přislíbí.

Naopak – růst Číny a dalších asijských ekonomik už dávno táhne Spojené státy pryč od Evropy. Což bude platit ještě více v okamžiku, kdy by se skutečně stal prezidentem muž s hypertrofovanou představou o svých negociačních schopnostech a významu vyjednávání obecně. Zas to, že si dopředu definujeme USA jako výhradního dodavatele moderních technologií, nám opravdu nic nedá. Způsob, jak jeho pozornost udržet, je dávat mu najevo, že není jediným partnerem, kterého EU a Evropa na světě má.

Musíme si přiznat, že jsme „jen“ bohatá lokální ekonomická síla. Na globální úrovni už nehraje Evropa první housle – ty patří USA a Číně. A pokud to přijmeme, máme šanci hrát důstojnou hru, ve které budeme schopni manévrovat mezi těmito dvěma mocnostmi. Na rozdíl od USA je Čína – alespoň z hlediska bezpečnostního – stále daleko. Pokud dokáže hrát tuto hru s Čínou sousedící a stále se s ní v Nepálu střetající Indie, o které nejen my sníme jako o významném partnerovi, není důvod, proč bychom se o to nemohli pokusit i my.

Pokud se vrátíme k otázce kyberbezpečnosti, je zřejmé, že určování pravidel nesmí být čistě v rukou bezpečnostních odborníků. Ve strategické hře, kterou EU musí hrát, je třeba zahrnout také pohledy ekonomů (MPO, MF) a diplomatů. Jinak budeme za vše platit nejvíce a vzdáme se možnosti předvést Američanům, že nejsou naším jediným možným partnerem.

Nebude to lehké, ale však ono to půjde. Když to zvládají jiní, od Indie po Saúdskou Arábii, zvládne to i Evropa. Je koneckonců zvyklá učit se z vlastních omylů – tak tomu, doufejme, bude i tentokrát.

Autor je hlavní ekonom Generali CEE Holding a bývalý guvernér ČNB