Máme se skvěle, nebo to stojí za starou bačkoru? Odpověď rozhodne o budoucnosti Česka

Před Vánoci se rozběhla na sociálních sítích debata, která je současně ordinérní i zásadní. Ordinérní je v tónu, kterým se vede. Ten je, jak jsme na sítích zvyklí, agresivní, plný invektiv a osobních urážek. Vlastně nejde ani o debatu, spíš o překřikování a přetlačování osob, které lze nazvat „neoblomnými majiteli pravd“.

Zásadní je ale tato „debata“, která se odrazila i v premiérově vánočním projevu a reakcích na něj, v tématu. Jde v ní o to, jak se vlastně v Česku máme. Skvěle, nebo to stojí za starou bačkoru? A zásadní je mimo jiné proto, že její výsledek bude rozhodovat o výsledku voleb příští rok. Ale nejen proto.

Zastánci pozice „máme se skvěle“ mají výborné argumenty. Když se na podíváme na naše životy z globální perspektivy, vidíme, že žijeme v jedné z nejšťastnějších zemí světa. Když otočíme kohoutkem, teče nám teplá voda. Už si ani nevzpomeneme, kdy naposledy nešla elektřina. Když se nám něco stane, je u nás záchranka za pár minut. Když je s něčím problém, můžeme se obrátit na nezávislé soudy. Česko je jednou z nejbezpečnějších zemí vůbec. Skoro každý má automobil, přístup k rychlému internetu, děti mohou zdarma studovat, každý si může říkat, co chce. Stěžoval by si jenom notorický kverulant, který nedokáže ocenit, že měl neuvěřitelné štěstí na to, kde se narodil. Navíc jdeme, byť zvolna, dopředu. Krize – ať už uprchlickou, energetickou nebo inflační – jsme vybalancovali, stav ekonomiky se zlepšuje.   

Jenže argumenty zastánců pozice „stojí to za starou bačkoru“ jsou také velmi solidní.

Jsme země, kde se životní úroveň měřená reálnými příjmy ještě nezvedla na dobu před covidem. Ceny nemovitostí rostou do galaktických výšin, mladí lidé skoro nemají šanci vydělat si na vlastní bydlení. Třetina domácností není schopná prakticky nic ušetřit. Množství sociálně vyloučených žije v ubytovnách prolezlých štěnicemi, kde na nich vydělávají obchodníci s chudobou. Tahle perspektiva ukazuje Česko nikoli jako šťastnou zemi, ale jako zemi v krizi.

Pravdu mají svým způsobem samozřejmě obě strany. Jeden pohled je, řekněme „absolutní“ a z něj jsme na tom materiálně i kulturně opravdu skvěle – ať už to vezmeme historicky nebo geograficky. Nikdy to nebylo a skoro nikde to není lepší než u nás. Druhý náhled je relativní. Jiní jsou na tom ještě o kousek lépe než my. Životní úroveň je na 91 procentech průměru EU, proč ne aspoň ten průměr? říká se. Dobrý život by mohlo mít více lidí, než má – na mnohé společnost zapomíná. 

Životní úroveň v Česku loni vzrostla na 91 % průměru EU

19. 12. 2024 ▪ 2 min. čtení

Otázka tedy zní: Jaký pohled převáží? Osobně odhaduji, že ten druhý. Málokdo je spokojen s tím, co má. Ať už má, co má. Když se díváme přes plot k sousedovi, který má větší bazén, těžko se ubráníme pocitu křivdy. Vždyť o co jsme horší než on, že?

Na úrovni zemí to funguje úplně stejně. A že se máme v průměru nesrovnatelně lépe než před deseti lety? No a co, vždyť před pěti lety, v době konjunktury jsme se měli ještě o fous lépe! Celá civilizace je nastavená na to, že bude materiálně stále líp, takže když není, je to vnímáno jako průšvih málem existenciální. Výsledek „debaty“ je tedy vcelku jasný, zastánců pozice „stojí to za starou bačkoru“ bude více.

Čímž se dostáváme k tomu, jaké to bude mít důsledky. Lidé málokdy viní za problémy, ať už skutečné, nebo domnělé, sami sebe. Naopak, většinou důsledně hledají externího viníka. A tady to budou mít jednoduché. Obviněna bude současná vláda, které se budou moci ve volbách za všechna pociťovaná příkoří pomstít. Skrze to, že zvolí ty, kteří tvrdí, že jim „vrátí to, co jim vláda vzala“. Je jedno, že se společnost s dotyčnými slibovači už jednou spálila a před čtyřmi roky je vystrnadila do opozice. Paměť nejen českého voliče je krátká, nespokojenost naopak věčná, takže rozhoduje tady a teď. 

Skutečný problém naší země ale leží hlouběji. Netkví v tom, kdo zrovna vládne a komu se voliči zrovna chtějí pomstít. I vánoční debata, či spíše názorová bitka, ukazuje, že jádro českého problému je hlavně ve věčné nabručenosti, ve vzájemné nevraživosti, v tom, že se nedebatuje, ale překřikuje, a to na všech úrovních. Soupeření se proměnilo v boj a ten nikdy nemůže být pro celek produktivní. Když neexistuje elementární nadhled, shoda na základních věcech, nemůže existovat žádná kontinuita, vše se brzdí a vzájemně ničí. 

Ne že by existovala velká naděje na změnu a na to, že se Česko začne posouvat rychleji dopředu. Ale období Vánoc a konce roku je alespoň dobrou příležitostí si problém uvědomit. 

(Text je upraveným komentářem pro ČRo Plus)