Stěhování „nepohodlného“ národa. Izrael a USA se opět předhánějí v nápadech, kam přesunout Palestince

Tak kam s nimi? K arabským sousedům, do Tichomoří nebo do separatistických regionů. Položertem pak do pouště Saúdské Arábie nebo do těch evropských zemí, které kritizovaly izraelský postup v Pásmu Gazy. Zástupci americké a izraelské vlády se předhánějí v návrzích, kam vystěhovat Palestince z jejich území poté, co jej zničila válka s židovským státem. Arabské země se probouzejí z šoku a opět nacházejí pozapomenutou jednotu v palestinské otázce. Regionu nyní hrozí rozpad stávající bezpečnostní architektury, což může vyústit v novou válku.

Šlo prý jen o humornou nadsázku. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu využil koncem minulého týdne přeřeknutí moderátora izraelské pravicové stanice Channel 14, který místo „palestinský“ řekl omylem „saúdský stát“. Ministerský předseda jej rychle opravil, hned ale dodal, že „Saúdové mohou vytvořit palestinský stát uvnitř Saúdské Arábie, mají tam přece území dost“. Na což moderátor odpověděl, že jde o zajímavý nápad, který by neměl být „předem zatracován“.

Saúdská Arábie reagovala stroze. Podle listu Saudi Gazette „důrazně odsuzuje probíhající etnické čistky (v Gaze)“ způsobené izraelskými vojáky. Podle ní Palestinci „nejsou ani vetřelci, ani přistěhovalci“, proto nemohou být vystěhováni. Což zní jako narážka na fakt, že Izrael založili i osídlili Židé z drtivé většiny narození mimo jeho území.

Saúdové nebyli nadšeni ani jinou Netanjahuovou poznámkou, podle které Arabové sice během vyjednávání vznášejí tvrdé požadavky, nakonec ale ustoupí. Izraelský premiér měl na mysli takzvané Abrahámovské dohody, o kterých se podle něj vyjednávalo „v tajnosti po tři roky“ a které mezi lety 2020 až 2021 vedly k normalizaci vztahů mezi Izraelem na jedné straně a Bahrajnem, Spojenými arabskými emiráty, Marokem i Súdánem na druhé.

Zůstává otázkou, zda jsou žertovné Netanjahuovy věty určené Arabům součástí vyjednávací taktiky před uzavřením podobné mírové dohody mezi Saúdy a Izraelem, o kterou kromě jiných tuze stojí i americký prezident Trump. Rijád v každém případě na Netanjahuova slova reagoval tím, že bez vzniku palestinského státu smíření s Izraelem nepřichází v úvahu.

Kam by mohli odejít?

K saúdskému protestu se přidaly i další arabské země. Patrně proto, že přibývá návrhů na vystěhování Palestinců z Pásma, ba i ze Západního břehu, což je druhé palestinské území. Autor tohoto textu byl při první návštěvě Izraele na přelomu tisíciletí ještě překvapen postojem recepčního v mezinárodním hotelu, podle kterého by „všichni Palestinci měli odtáhnout do arabských zemí, za svými“. Názor kdysi nahlas vyslovovaný jen v krajně pravicových kruzích se ale kvůli účasti radikálních ministrů v současné izraelské vládě stal mainstreamem.

Hypotetické stěhování Palestinců je přitom komplikované z politických důvodů. Jordánsko několik uprchlických vln od sousedů absorbovalo a podle neoficiálních odhadů má nyní palestinské předky jistě polovina obyvatel království. Mezi potomky místních kmenů a nově příchozími přetrvávají třenice, i když panovník (beduín) udělal královnu z Palestinky.

Egypt sousedící s Pásmem Gazy má sociálních problémů dost a až dva miliony uprchlíků by pro něj znamenaly bezpečnostní problém. Ani bohaté země Perského zálivu o masový příchod zbídačených Palestinců nestojí. Podle odhadů jich tu už teď žije asi půl milionu, jde ale obvykle o dlouhodobě usazené rodiny. Kupříkladu Kuvajt zkraje 90. let Palestince vyhostil, a to pro jejich prý většinový souhlas s počínáním iráckého diktátora Saddáma Husajna, který zemi napadl.

Zcela absurdní je údajná myšlenka Trumpa na přesun Palestinců do Indonésie, která s nimi má společnou jen většinovou víru (islám), i ta se ale v jihovýchodní Asii vykládá jinak. Odlišné jsou nejen kultura, ale i jazyk, podnebí či životní styl.

Podobně bizarní je i návrh amerického prezidenta na přesun do státních útvarů vzniklých na území nestabilního afrického Somálska, které je jedenáctou nejchudší zemí světa. Somaliland i Puntland, jak se tyto regiony jmenují, nejenže zbytek světa neuznal, a není proto snadné je legálně opustit, jejich klanový systém ale znemožňuje integraci cizinců.

Provokací je pak prohlášení izraelského ministra obrany Jisraela Kace, podle kterého mají Palestinci odejít do Španělska, Irska a Norska. Tyto země se v jeho očích provinily kritikou izraelského postupu v Pásmu Gazy a uznáním nezávislého palestinského státu.

Staré plány vystěhování

Izraelská snaha dostat Palestince co nejdále od židovského státu není nová. Už první premiér David Ben Gurion – šéfem vlády byl v letech 1948 až 1954 a 1955 až 1963 – se snažil dostat palestinské uprchlíky co nejdále na východ od své země, tedy do Jordánska. Doufal, že tak bude méně pravděpodobný jejich návrat, který tehdy byl – byť spíše hypoteticky – ve hře.

Už v 50. letech USA navrhly, aby se část uprchlíků přesídlila do jiných arabských zemí, přičemž měl Washington na mysli hlavně Sýrii. V roce 1961 přišli Američané s další iniciativou, když chtěli přesunout běžence do Jordánska. Tyto snahy v zásadě narazily na nezájem i odpor Palestinců.

Otázky a odpovědi

Šílenství realitního magnáta, nebo výkop pro jednání. Proč chce Trump proměnit Gazu v riviéru?

6. 2. 2025 ▪ 4 min. čtení

Další válka mezi židovským státem a Araby v roce 1967 vedla k izraelské okupaci Západního břehu i Pásma Gazy, které do té doby spravovalo Jordánsko, respektive Egypt. Počet Arabů žijících pod kontrolou Izraele se dramaticky zvýšil.

Židovští vůdci se proto koncem 60. let rozhodli zařídit přesun několika desítek tisíc Palestinců do jihoamerické Paraguaye. Tam vládl pravicový diktátor Alfredo Stroessner, který předpokládal, že arabští muslimové nebudou inklinovat ke komunismu.

Za každého běžence měl dostat navíc pevně stanovenou sumu. Palestinci byli k cestě do Jižní Ameriky lákáni agenturami, které podporoval Izrael. K odchodu je motivovala i jednorázová pobídka ve výši sta dolarů, která nyní zhruba odpovídá zhruba osminásobku sumy. Ti jedinci, kteří do Paraguaye opravdu odešli, ale údajně nedostali ani slíbenou půdu, ani občanství a vedlo se jim obecně velmi zle.

Po roce 1967 založili krajně pravicoví židovští radikálové v Gaze několik osad. Doufali, že se jim podaří Palestince z Pásma vypudit, aby se region mohl začlenit do takzvaného Velkého Izraele. O což se pokoušeli, byť alespoň dosud neúspěšně.

Svět zaznamenal ještě několik dalších pokusů o židovsko-arabské výměny: nyní opoziční předák Avigdor Lieberman kupříkladu v roce 2004 navrhl, aby Izrael výměnou za anexi židovských osad postoupil Palestině ta vlastní území, která většinově obývají Arabové. Nevadilo mu, že tak přesune izraelské občany (arabského původu) do jiného státního útvaru, totiž Palestinské autonomie.

Když realitní magnát tuší šanci

Svět se po mírových dohodách z Osla (1993) mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny v zásadě přiklonil k představě takzvaného dvoustátního řešení. Tedy vzniku palestinského státu vedle Izraele. Ještě v roce 2020, za svého prvního funkčního období, představil Trump plán, který stále počítal se vznikem dvou států. Jinak stranil Izraeli, tedy v dobovém kontextu. Celý Jeruzalém by zůstal Izraeli, včetně jeho převážně arabské východní části. Palestinci si měli zřídit centrum v Abú Dísu, arabské vesnici přiléhající ke Svatému městu.

Obě palestinská území – Pásmo Gazy a Západní břeh – by byla dopravně propojena, nemají totiž společnou hranici. Izrael by na čtyři roky přestal budovat na palestinském území nové židovské osady, ty stávající by zůstaly pod jeho kontrolou. To tehdejší i současný premiér Netanjahu pochopil tak, že osady připadly Izraeli. Všechny strany se pak měly znovu sejít k jednání. A k tomu už nedošlo.

Návrat Trumpa do Bílého domu po čtyřleté pauze ale vše změnil. Arabské vůdce zaskočil nápadem vystěhovat Palestince z Pásma. Někdy hovořil o všech, jindy o 1,8 ze zhruba 2,2 milionu obyvatel žijících v přímořském pásu. Realitní magnát Trump navrhl vylidněné zbytky Pásma srovnat se zemí a vybudovat tam letovisko po vzoru francouzského Azurového pobřeží (známého i jako Riviéra). Palestinci prý rádi odejdou za lepším.

Nejprve připustil, že do Gazy přijedou američtí vojáci, aby se posléze poopravil s tím, že Americe předají Pásmo izraelští vojáci. Jeho nápad vyvolal nadšení izraelské pravice i rozpaky opozice, která jeho slova přesto opatrně uvítala.

Levicový izraelský deník Haarec nicméně připomněl, že v minulosti po světě rozesetí Židé nemuseli skončit na území nynějšího Izraele. Kromě Ugandy, amerického státu New York, Aljašky či Austrálie jim hrozil odchod i na africký Madagaskar, kam je plánovalo vystěhovat nacistické Německo.

A čí tedy Gaza nakonec bude? Trumpova? Palestinská? Dosud se mělo za to, že vládu nad Pásmem převezme koalice arabských států v čele třeba s bohatými Emiráty. Souhlasit musí Izrael i USA a podle představ jejich vůdců vše zaplatí státy Perského zálivu a EU. Otázkou zůstává, zda Trumpova slova jsou jen začátkem vyjednávání, nebo vážně míněné návrhy. V druhém případě hrozí Blízkému východu šok hrozící přerůst v násilí.