„Co může být krásnější než mít rodinu a žít hudbou?“ říká respektovaná houslistka Lisa Batiashvili

Praha ji zažila coby mladou umělkyni na prahu kariéry. Nyní se houslistka Lisa Batiashvili vrací na Pražské jaro s Londýnským symfonickým orchestrem a dirigentem Antoniem Pappanem jako respektovaná sólistka, jež má za sebou spolupráci s nejlepšími orchestry světa, včetně Berlínské a Newyorské filharmonie.

Gruzínská rodačka se silnou vazbou ke svým kořenům přednese Houslový koncert č. 1 polského skladatele Karola Szymanowského. Jak Lisa Batiashvili vysvětluje, v barvitě lyrické, místy až extatické partituře slyší milostné vyznání určené houslistovi Pawlu Kochańskému, který se Szymanowským na vzniku díla spolupracoval. I proto si tuto skladbu vybrala na své zatím poslední album Secret Love Letters, které vyšlo na prestižním labelu Deutsche Grammophon. 

„Podle mě jde o jedno z nejpřekvapivějších děl 20. století,“ říká šestačtyřicetiletá umělkyně. „Vypráví o lásce a bolesti muže, který musel popřít své city k jinému muži, protože v té době takovou lásku odsuzovali lidé i zákon. Jeho vyznání je romantické, svůdné a zároveň má v sobě úžasný pohyb. Hudba tančí mezi erotikou a lítostí, mezi snem a hořkou skutečností. Zpívá o lidské křehkosti, něze a lásce a samozřejmě i o zoufalství.“  

Téma svobody nejen v rovině osobní, ale i politické je Lise Batiashvili velmi blízké a sama se nezdráhá také angažovat. V roce 2014 například protestovala na kyjevském Majdanu. „Svoboda není samozřejmostí a musí se o ni bojovat,“ říká. „Přesto lidé stále volí extrémní politické strany v domnění, že za ně problémy vyřeší někdo jiný. Nechápou, že k tomu, aby byl svět lepší, musí každý z nás přispět svým dílem.“ 

Nabídnout posluchači příběh

Osud z Lisy Batiashvili uhnětl skromnou a vstřícnou osobnost, která často mluví o vděčnosti. „Rodiče učinili v roce 1991 zásadní životní rozhodnutí, odešli z Gruzie a založili si zcela novou existenci. Nebylo to lehké a já cítím nesmírnou vděčnost, že mi tím otevřeli cestu k tolika možnostem. Vážím si toho. A vážím si svých kolegů. Cítím se obklopená lidmi, kteří mě mají rádi a s nimiž je radost provozovat hudbu. Že je to až přílišná skromnost? Vždyť jsme jen interpreti, naším úkolem je stále se zlepšovat. A to je dar.“ 

Právě kvůli přátelům z hudební branže se nakonec usadila v Berlíně, kde teď žije s manželem Françoisem Leleuxem, hobojistou a dirigentem. „Ráda s ním pracuji, hlavně na Mozartově hudbě. Jeho vhled do partitur je pro mě velmi cenný. Poskytl mi zásadní rady ohledně frázování, takže Mozarta prakticky znovu objevuji. Ráda o tomto skladateli přemýšlím, zkouším nové kadence, aby to nebylo pořád to samé. Mozart se zkrátka nikdy neomrzí.“ 

V jejím repertoáru figuruje samozřejmě i současná hudba, kterou pro ni napsali či píšou známí světoví skladatelé. Například skvělý, bohužel již zesnulý gruzínský autor Giya Kancheli, finský skladatel Magnus Lindberg či Francouz Thierry Escaich. Obdobně moderním pohledem se dívá i na způsob, jakým je hudba předkládána dnešnímu publiku, jež prochází generační obměnou. „Někdy stačí prostě skladbu jen zahrát. Někdy je dobré zkoumat nové způsoby její prezentace, zdůraznit smyslový dojem, jaký lze ze skladby získat. Něco pro oči i uši. Proč je tak populární opera? Protože má děj, silný příběh spojený s hudbou a tím i s emocemi. A něco podobného bychom měli zkusit také na koncertech s hudbou symfonickou. Zintenzivnit zážitek kombinací hudby, světel nebo projekce, třeba také pomocí vypravěče. Možná je na čase změnit strukturu samotného koncertu, rezignovat na dvě klasické poloviny a přestávku,“ říká.

„Nejsem sama, řada umělců už přichází v této souvislosti s novými nápady a to je dobře. Potřebujeme mladé lidi přesvědčit, že klasická hudba nabízí atraktivní zážitky. Že se mohou po koncertu cítit, jako když opouštějí kinosál.“ V současnosti podle ní existuje spousta pořadatelů, kteří jsou otevření novým formám. „Podle mě jsou vyhlídky klasické hudby dobré, jsem v tomto velký optimista.“ 

Talent a disciplína

Z intenzivní spolupráce s mladou generací, kterou jí přináší i její nadace založená v roce 2021 na podporu mladých hudebníků z Gruzie, si odnesla poznání, jakou roli hraje v kariéře talent a disciplína. „Nelze to oddělit. Znám neuvěřitelně disciplinované hudebníky, kterým ale něco podstatného chybí, nazvala bych to božským dotekem, jiskrou. Nestačí prostě zvládnout hru na nástroj na dobré či výborné úrovni, je třeba mít v sobě ještě něco zvláštního, jedinečného. To se však rozpadne bez disciplíny a sebekontroly. Ty nás posouvají vpřed a představují téměř něco jako hygienické návyky. Bez nich jste ztraceni, i když oplýváte talentem.“ 

Foto: Sammy Hart

Návod k úspěchu je podle ní složitý mix charakterových vlastností a rozvíjení intelektu. „V některých případech poznáte výjimečné nadání brzy a neomylně. Obvyklejší však je, že v hudebníkovi vidíte velký potenciál, ale jsou ještě potřeba správné podmínky, aby vyrostl, dostal se co nejdále. To byl také důvod, proč jsem založila nadaci. Když máte možnost a kapacitu pomáhat mladým, je to nádherná práce. Nasměrovat je a pak pozorovat, jak umělecky rostou,“ říká houslistka. A přitom zdůrazňuje, že svůj čas a energii už věnuje jen těm projektům, které ji skutečně naplňují. Natáčení desek přitom nepovažuje za prioritu. „Dnes je tolik možností, jak sdílet hudbu, že nahrávací průmysl je stále méně zajímavý a slibný,“ vysvětluje. 

Mít se na co těšit

Navzdory své dlouholeté přítomnosti na koncertních pódiích si pořád ponechává několik skladeb, kterým se chce věnovat ještě v budoucnu. „Nespěchám. Vždycky je pěkné mít se na co těšit a nemusí to být pokaždé novinka, ale třeba i dílo staršího data.“ Přiznává však, že tahle metoda má i jisté nevýhody. „Skladby, které nastudujete v mládí, si mnohem lépe pamatujete, takřka automaticky,“ usmívá se. „Nicméně s přibývajícím věkem a nadhledem naopak můžete znovu objevit kusy stokrát obehrané a přistoupit k nim z nové perspektivy.“ 

Pražské jaro

Dědeček za Leonarda Bernsteina zaskakoval, vnuk uvede jeho skladbu při svém debutu

25. 4. 2025 ▪ 7 min. čtení

A jak je to s vystupováním na pódiu? Je s postupujícím věkem snazší? „Přijde na to…“ váhá. „Když jde o rutinu celého procesu, může to být snazší díky nabytým zkušenostem a tomu, že si víc věříte. Jsou ale chvíle, kdy je koncertování naopak těžší, třeba po delších přestávkách. A já si ráda dopřávám dlouhé přestávky… No a pak jdete znovu na jeviště a to jsou momenty, na které nejde tělo a mysl úplně nachystat, vždycky jde o neopakovatelný zážitek, bez ohledu na to, jak moc jste se připravovali. Tuto situaci, tenhle stres nejde doma nikdy nasimulovat.“

Mentální i fyzickou zátěž, jíž je každý hudebník na pódiu vystaven, lze podle Lisy Batiashvili zvládnout jen díky dobrému zázemí. „Především je důležitý rodinný život. Pro mě to vždy byla priorita a umím si klidně představit, že bych mohla být ženou v domácnosti. Nakonec to tak nedopadlo, kariéru jsem si dokázala udržet, ale bylo to těžké,“ vzpomíná na dobu, kdy se jí ještě před třicítkou narodily děti. „Batolata nezajímá, co děláte večer na pódiu, chtějí vás stále a celou. Hudební svět zase nepotřebuje interpreta, který odevzdává jen devadesát devět procent. Jak říkám, nebylo to snadné, ale klíčem je přetavit námahu a zátěž v něco, co vás sytí a posiluje jako umělce i jako člověka. Když se na život podíváte z větší perspektivy, co může být krásnějšího než mít obojí – rodinu i hudbu?“ 

London Symphony Orchestra

Antonio Pappano – dirigent, Lisa Batiashvili – housle, Obecní dům, 29. května