V pořadí dvanáctým mladým dirigentem, který dostane příležitost předvést svůj talent v programu Debut Pražského jara, bude pětadvacetiletý Jan Sedláček.
Pocházíte z hudební rodiny, v níž vyrostlo několik významných muzikantů. Dalo se při takové rodinné konstelaci vůbec hudbě uniknout?
Do muziky mě nikdo nikdy nenutil, za což jsem vděčný. Nicméně zvláště děda Václav Mazáček, který byl tympanistou České filharmonie, na mě měl a stále má velký vliv. Jako malý jsem ho napodoboval tím, že jsem mlátil vařečkami do polštářů. Můj tehdejší repertoár? Janáčkova Sinfonietta a Händelova Hudba k ohňostroji.
Nakonec jste ale vystudoval hru na violoncello a dirigování.
Sice jsem jako dítě chodil do ZUŠ, s hudební kariérou jsem ale tehdy nepočítal. A když se mě paní učitelky ptaly, jestli plánuji studovat konzervatoř, pořádně jsem ani nevěděl, co to je. Rodiče mě také poměrně často varovali, že život profesionálního hudebníka je velice složitý, a tak jsem si muziku nechával jen jako koníček a udělal jsem zkoušky na gymnázium. Jednoho dne však přinesl můj strýc, houslista Viktor Mazáček, kontakt na profesora Pražské konzervatoře Tomáše Strašila a zeptal se mě, jestli bych mu nechtěl přijít zahrát na violoncello. Profesor Strašil si mě poslechl a usoudil, že bych měl šanci, rozhodl jsem se tedy zkusit i přijímačky na konzervatoř. A zbytek příběhu už je asi jasný…
… stal jste se violoncellistou. A kde se vzala touha po dirigování?
Vždycky se mi líbilo. V rodině se traduje, že když jsem jako malý violoncellista začal hrát v Komorním orchestru Dvořákova kraje, který děda dirigoval, přišel jsem jednou za babičkou a zeptal se: „Babi, myslíš, že bych taky mohl dirigovat?“ A když jsem pak po letech zjistil, že se dá na konzervatoři dirigování také studovat, neváhal jsem. Dělal jsem pak oba obory současně s tím, že jednou si budu muset vybrat. Úspěchy v dirigování se začaly dostavovat poměrně brzy, a tak jsem si řekl, že vsadím vše na tuto kartu.
Před časem jste absolvoval kurzy u slavného Paava Järviho. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Vážím si lidí, kteří v životě mnoho dokázali, a přitom zůstali pokorní, a Paavo Järvi je přesně ten případ. Naprosto mě fascinuje jeho dirigentská technika, muzikalita i lidský přístup. Z prvního setkání jsem byl hrozně nervózní. Připadal jsem si, jako bych šel na audienci ke králi nebo měl potkat svého dětského hrdinu. Pak se objevil ve dveřích „strejček“ v kšiltovce, řekl „čau“ a podal mi ruku.
V čem vás nejvíc ovlivnil?
Vidět Paava dirigovat je pohlazením pro oči i uši. Přirovnal bych to k řízení automobilu. Na světě je mnoho lidí, kteří umí řídit auto, rozdíl je ale v tom, jak dobří jsou to řidiči. Paavo dovede naprosto plynulou a elegantní jízdou obstát i na velice složitých závodních drahách, a to ještě takovým způsobem, že i kdyby měl na kapotě sklenici vody, nerozlil by ji. S ním jsem si uvědomil, že dirigování není jen o tom, jak dávat doby, ukazovat nástupy a dynamiku, ale je za ním ještě něco víc, co z hudby dělá umění. Ohromně mě motivoval.
Čeká vás debut na Pražském jaru. Jak jste skládal program pro své vystoupení?
Dvořákova Symfonie č. 3 Es dur patří k mým nejoblíbenějším skladbám vůbec, takže když se mě dramaturg Pražského jara ptal, co bych chtěl dirigovat, hned jsem si na ni vzpomněl. Je to pěkná muzika a zároveň jsem ji už provedl na svém bakalářském koncertě na HAMU, takže mám s partiturou zkušenosti a nevstupuji do neprobádaných končin. Prokofjevův houslový koncert si vybrala sólistka Tsukushi Sasaki.
George Benjamin: „Opera je nejdojemnější umělecká forma. Hluboce, hluboce mě zasahuje“
Na programu máte také Leonarda Bernsteina, který na Pražském jaru kdysi sám zažil evropský debut. Bylo mu tehdy 27 let. Co myslíte, existuje něco, co vás může spojovat?
Leonard Bernstein byl snad vůbec prvním zahraničním umělcem, o kterém jsem slyšel, a to díky jednomu dědovu zážitku, který se shodou okolností také váže k Pražskému jaru. V roce 1990 přijel Bernstein do Prahy, aby dirigoval Českou filharmonii při závěrečném festivalovém koncertu. Pokud je přítomen v sále prezident, hrají se při něm také „prezidentské fanfáry“ ze Smetanovy Libuše. Bernstein věděl, že bude dirigovat celou Beethovenovu Devátou symfonii zpaměti, ale s fanfárami nepočítal, a tak se ptal, zda by tuhle část nemohl řídit někdo jiný. Ne snad, že by to nezvládl, ale připadalo mu úsměvné, aby dirigoval Devátou zpaměti a kvůli krátkým fanfárám by se před něj musel postavit pult s notami. Fanfáry za Bernsteina tedy „vzal“ děda a Devátou si pak už pod Bernsteinovým vedením zahrál na tympány. Po koncertě nechal maestro poslat dědovi svůj oblíbený bourbon.
Tak to je vazba přímo rodinná. Patří i Leonard Bernstein mezi vaše vzory?
Jeho životopisnou monografii jsem přečetl asi třikrát, a když jsem začal studovat dirigování, prakticky každý den jsem sledoval jeho videa. Mám rád jeho funkční gesta, hluboké emoce a také je mi sympatický jeho přátelský přístup k muzikantům. Jeho Divertimento je tak akorát dlouhé, aby mohlo efektně zahájit i můj koncert v Obecním domě. Jde o velice různorodou a kontrastní hudbu, ve které si každý může najít to své.
Od počátku roku létáte do USA na soukromé hodiny k Leonidu Grinovi, Bernsteinovu studentovi. Jak se vám to daří kloubit se studiem na HAMU?
Jedná se vždy o týdenní „výlet“ do Filadelfie, kde bydlím u souseda pana profesora Grina. Každý den pak docházím na hodiny a od rána do večera se učím. Je to takové intenzivní individuální soustředění, kdy se odříznu od povinností v Česku a mohu se zaměřit pouze na partitury, které zrovna studuji.
Našel jste už svůj osobitý styl dirigování, máte svá gesta?
Na to, abych sám sebe nějak dirigentsky zařadil, jsem ještě mladý. Čerpám inspiraci od všech možných dirigentů a co vidím, že funguje a líbí se mi to, snažím si ověřit v praxi. Něco si v rejstříku gest nechám, něco zapomenu a hledám jinou cestu. Ale gesta musí samozřejmě vždy vycházet ze mě a z toho, jak to cítím, takže na koncertě už na to nějak zvlášť nemyslím.
Obligátní otázka: A jakou preferujete taktovku?
Mám taktovku, kterou mi vyrobil táta. Je na ní monogram a malý reliéf busty Antonína Dvořáka. Docela rád ale diriguji i bez taktovky. Člověku to dává více výrazových možností a myslím, že pro hudbu je to přirozenější.
Jste v jednom kole. Jak k tomu všemu jde výuka na Základní umělecké škole Olešská a vůbec práce s dětmi, které se třeba věnujete při České filharmonii?
V Olešské mám momentálně třináct žáků, což představuje dva dny výuky v týdnu, takže se to stíhat dá. Děti jsou naše budoucnost, a když se podívám na stav společnosti, měli bychom všichni přispívat k jejich dobré výchově a „kultivaci“. Když na to rezignujeme, lidé přestanou z přílišné konzumace virtuálního světa vnímat krásy toho skutečného. Další z mých velkých vzorů, dirigent Alain Altinoglu, v jednom rozhovoru řekl: „Je třeba prolomit stereotyp, že vážná hudba je pouze pro vyvolené, bohaté nebo pro vzdělance. Ona je tady přece pro všechny. Hudba promlouvá ke všem srdcím, ale potřebujete najít klíč.“ Myslím si, že je důležité ten klíč rozdávat už mezi malými dětmi. Uvidíme, třeba z nich budou jednou hudební profesionálové, nadšení amatéři nebo si k muzice utvoří alespoň pozitivní vztah.
Debut Pražského jara
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Jan Sedláček – dirigent, Tsukushi Sasaki – housle, Obecní dům, 28. května
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
