Jsem doma a dělám dřevo aneb Jak udržet v rovnováze život a hektické povolání dirigenta

Spekuluje se, že jeho další kroky by mohly zamířit k Losangeleské filharmonii nebo Sanfranciským symfonikům. Santtu-Matias Rouvali zatím ale zůstává věrný Evropě, byť u Newyorských filharmoniků je jako doma a v této sezoně okusil i první spolupráci s orchestry v Clevelandu a v Chicagu. Mezi vášně dirigenta, který patří ve své generaci k nejžádanějším,  však kromě hudby patří také lov, pěstování zeleniny, rybaření, vaření a rodina. O ní říká, že je jeho dalším orchestrem. Na Pražské jaro přijede devětatřicetiletý Fin ještě jako šéfdirigent Göteborských symfoniků, se kterými při svém českém debutu uvede skladby Fryderyka Chopina, Bély Bartóka a Bedřicha Smetany.

Sezona 2024/2025 je vaší poslední u Göteborských symfoniků. Strávili jste spolu osm let. Co vám tato spolupráce dala?

Mimo jiné jsem mohl nastudovat všechny Sibeliovy symfonie, což pro obě strany hodně znamená. Sibelius tento orchestr velice často dirigoval, Göteborští symfonikové mají ve svém archivu dokonce party s jeho poznámkami, třeba s originálními smyky. Orchestr je ve Skandinávii absolutní jednička v uvádění skandinávské hudby, takže když spojíme síly, může to znít velmi autenticky.

Proměnil se nějak tento orchestr pod vaším vedením?

Než jsem přišel, měli hráči zkušenost spíš se staršími šéfdirigenty, kteří za sebou měli už dlouhou kariéru. Snad jen Gustavo Dudamel patřil ještě k mladší generaci. Jsem přesvědčený, že orchestr se se mnou naučil víc riskovat a hudebníci pochopili, že věci nemusí jít stále stejnou cestou, na kterou byli zvyklí „stovky“ let. Snad jsem jim dal nové podněty. Nebo v to alespoň doufám.

Co přinesl tento orchestr vám?

Jsem poměrně hektický člověk, ale z nějakého důvodu jsem si oblíbil a přijal poklidný, krásný zvuk tohoto orchestru. V něm je nedostižný. Naučil jsem se hodně o legatovém způsobu hry.

Na Pražském jaru uvedete jednu ze švédských symfonických básní Bedřicha Smetany Håkon Jarl. 

Stále se tu skladbu učím, nikdy předtím jsem ji nedirigoval. Má zajímavý historický kontext, protože Smetana ji napsal v Göteborgu. Čím více se do toho díla nořím, tím více o tom přemýšlím. Stále jsem ale v procesu studia. 

Rozumím, ještě je brzy povídat si o detailech, ale zajímá mě, jak jste se vůbec k Smetanovi dostal?

Řekněme, že hudba malých národů mě vždycky zajímala. Smetana, Janáček, Bartók nebo právě Sibelius či Carl Nielsen, všichni hodně vycházejí z lidové hudby, což mě vždycky přitahovalo a byla to pro mě motivace si je „proklepnout“.  

Vím, že máte rád Janáčka. Měl jste možnost dirigovat i jinou českou hudbu?

V příští sezoně bych měl nastudovat violoncellový koncert Bohuslava Martinů se Sol Gabetta. A samozřejmě miluji Dvořáka! Jeho symfonie nebo houslový koncert, který je skvělý.

Vystoupení na Pražském jaru zakončíte Bartókovým Koncertem pro orchestr. Maďaři a Finové mají společnou genealogii. Máte tedy blízko k Maďarsku, k maďarské hudbě? 

To je složitá věc, protože si vlastně moc blízcí nejsme. Historie sice říká, že oba národy přišly z Mongolska, část z nich pak odešla na sever, část na jih. Ale co se týče jazyka, ani v nejmenším si nerozumíme, byť finština a maďarština mají údajně stejný základ. Ale zase, co mám na maďarské hudbě rád, je její folklorní základ, z něhož také Bartók často vychází. Slyšíte všechny ty lidové nápěvy. A pak nádherně používá harfu a bicí nástroje. Jsem původně bicista a tady je opravdu, co se týče bicích nástrojů, moře příležitostí.

Co je tedy klíčem k Bartókovu Koncertu pro orchestr? Rytmus?

Samozřejmě že rytmus hraje obrovskou roli, ale tahle skladba by nebyla nic bez závěrečného Finále.

Tak testuje kvalitu orchestru?

Ano, to je velmi dobrá odpověď!

Pražské jaro

Nejde o výkon, jde o to něco zažít. A pořádně si „zaspringteenovat“

25. 4. 2025 ▪ 5 min. čtení

Mimochodem, kvůli hudbě cestujete po celém světě a doma žijete poklidným způsobem, se svou rodinou, na farmě z 16. století. Čím vás to místo uchvátilo?

Miluji práci se dřevem, lov, rybaření, život v přírodě. Když přijedu domů, je to úžasný balanc, protipól neustálého cestování. Teď jsem měl týden volno před turné ve Španělsku a celý jsem ho promarodil, což byla hrozná škoda. Teď už se cítím zdravý, tak jsem šel nařezat do lesa nějaké dříví.  

Myslím, že jste první dirigent, který tohle dělá.

Ano. Řídím traktor, sekám dřevo, znáte to.

No, přiznám se, že moc ne. A budu-li upřímná, připadá mi vlastně dost šílené, že člověk, který takovým úžasným způsobem zprostředkovává něco tak krásného, jako je hudba, je zároveň lovec, který dokáže zastřelit jelena. Nejste tak trochu jako Jekyll a Hyde?

To asi ano. Ale víte, já miluji jídlo a rád vařím. A v zásadě přece potřebujete ulovit zvíře, abyste se mohla najíst. 

To máte pravdu.

A když lovíte, alespoň víte, co jíte, a nekupujete žádný šunt z obchodu plný antibiotik a podobných věcí.  

Foto: Marco Borggreve

Dočetla jsem se, že vedle domu máte ještě penzion. Znamená to, že k vám mohou lidé přijet na dovolenou? 

Ano, je to možné. To by bylo vtipné. Ale teď vážně. Máme takový „extra“ dům, kde bydlí táta s mámou, když přijedou na návštěvu, nebo můj brácha či přátelé, když si chtějí dát saunu a nějaký drink a nechtějí se večer vracet domů.

A co vaše pole dancing studio? Neříkejte, že tančíte u tyče.

Já ne, ale moje žena. Chtěla trénovat, tak jsme si řekli: „O. K., postavíme tyč!“ Naši přátelé občas kroutí hlavou: Co to má ksakru znamenat? Ale tak dobře…

Také prý pěstujete hrášek.

Je to jen malinké políčko. Obděláváme asi třicet hektarů půdy, kterou si pronajímáme od jednoho farmáře. Nicméně máme takový miniaturní záhon jen sami pro sebe, kde pěstujeme hrášek, salát, rajčata, okurky… Vlastně nevím, kde se ta informace o hrášku vůbec vzala. Už jsem to několikrát slyšel. Ano, pěstujeme hrášek, ale není to nic světoborného.

Máte tedy doma peas & peace… Také jsem se dočetla, že vaší sekačce na trávu říkáte Jens. Pojmenováváte si i jiné předměty?

Ano. Je přece snazší říct: „O. K., jdu se mrknout na Jense“ než „Jdu omrknout sekačku na trávu.“ Sekačka, traktor či loď, všechny mají jméno. Je tak mnohem jednodušší o nich mluvit. 

Jak se jmenuje vaše loď?

Elina II.

Promýšlíte při rybaření třeba partitury, když zrovna žádná ryba nebere? 

Nikdy. Rybářská loď je pro mě místem, kde se soustředím pouze na lov. Víte, přesně tohle je velmi důležité, abych udržel život a hektické povolání v rovnováze. Občas potřebuji myšlenky na hudbu z hlavy úplně vymazat.

Pro mě je těžké přestat myslet na práci. I když relaxuji, stále něco řeším.

Najděte si činnost, která vás bude skutečně fascinovat. Pak dokážete na práci zapomenout. Jít pouze do kavárny nestačí. Když rybařím, zajímám se, jaké jsou v jezeře ryby, jak hluboká je voda, jakou má teplotu. Neustále sleduji měřicí přístroje, pohlcen samotou. Mozek nemá čas se zabývat hudbou. 

Stále platí, že byste si rád zahrál s Rolling Stones?

Určitě! Něco podobného teď dokonce v Londýně s Philharmonia Orchestra plánujeme, i když s Rolling Stones to nebude. Také bych rád udělal nějaký projekt s americkým kytaristou Stevem Vaiem nebo Joem Satrianim.  

Všimla jsem si, že se nevyskytujete na sociálních sítích.

Ne, nikdy jsem si nezaložil profil ani na Facebooku, ani na síti X. Nechci tím ztrácet čas. 

Nejste kvůli tomu pod tlakem ze strany agentury, orchestrů a možná i vašich fanoušků?

V agentuře to na začátku zkoušeli, ale poslal jsem je s tím do háje, protože tohle opravdu nechci. Od té doby přede mnou slovo Facebook již nikdo nikdy nevyslovil. 

Na Pražském jaru to bude váš český debut. Co očekáváte od našeho publika?

Na to neumím odpovědět, ale vím o Češích, že jsou to velmi milí, energičtí lidé. Že je s vámi legrace. A máme vlastně také jedno velké společné téma. Lední hokej!

Göteborgs Symfoniker

Santtu-Matias Rouvali – dirigent, Jan Lisiecki – klavír, Rudolfinum, 23. května