„Považuji se za středoevropského hudebníka,“ říká italský dirigent Fabio Luisi

Na Pražské jaro se vrací po pětatřiceti letech. V roce 1990 tu Fabio Luisi řídil Slovenskou filharmonii, letos vystoupí s tokijským Symfonickým orchestrem NHK, v jehož čele stojí od sezony 2022/2023. Vedle Japonska aktuálně působí také v USA, kde je uměleckým ředitelem Dallaského symfonického orchestru, a v Kodani, kde si ho jako šéfdirigenta hýčká Dánský národní symfonický orchestr.

„Se Symfonickým orchestrem NHK jsme se poprvé potkali v roce 2001, kdy jsem dirigoval Brucknerovu Sedmou symfonii,“ popisuje své východoasijské angažmá. „Tokijský orchestr jsem už znal, je velmi slavný. Říká se o něm, že je to nejlepší německý orchestr v Asii, protože byl v minulosti silně propojen s dirigenty starší generace, kteří reprezentovali středoevropskou hudební tradici. Osobnosti jako Otmar Suitner, Horst Stein, Herbert Blomstedt či Wolfgang Sawallisch často v Tokiu hostovaly a pěstovaly s tímto orchestrem specifický repertoár, zejména Beethovena, Brahmse, Mahlera a Brucknera. To je také silná stránka tohoto tělesa.“ 

Dirigent přitom zdůrazňuje, že jemu osobně byla i japonská kultura vždy velmi blízká: „Líbí se mi činorodost této země a jejích obyvatel. Mám rád tamní kulturu, která je založena na myšlence, jíž je ve skutečnosti velmi těžké dosáhnout, ale Japoncům se to nějak daří. Totiž skloubit mimořádně dynamický rozvoj technologií s láskou k přírodě. V našem západním světě je to obtížné, oni to ale dokážou.“ 

Klasická filologie? Ne, hudba!

V dětství lákala janovského rodáka akademická kariéra, chtěl se stát profesorem. Jeho vášní byly latina, starořečtina a knihy. Vzpomíná, jak jezdil v létě na kole co nejdál od domova a tam celé hodiny četl. V patnácti však svůj zájem zcela obrátil k hudbě. „Do dvaceti jsem si myslel, že budu profesionálním klavíristou, než jsem pochopil, že na budování koncertní kariéry je už pozdě,“ říká. Začal se tedy živit jako hlasový kouč a přitom získal zkušenosti, jež mu později vynesly mezi dirigenty pověst jednoho z největších znalců operních hlasů. 

Ve studiu pak pokračoval v Rakousku a zaměřil se na dirigování. „Mým jediným učitelem byl Milan Horvat, velmi zkušený hudebník, nepříliš známý, ale solidní dirigent s perfektní průpravou a úžasnou technikou,“ vzpomíná. Časté tvrzení, že národnost vás předurčuje k tomu, abyste dirigoval nejlépe určitou hudbu, proto považuje za klišé. „Z Itálie jsem velmi brzy odešel, studoval jsem ve Francii nebo v Rakousku. Považuji se tedy spíše za středoevropského hudebníka. Hodně jsem se naučil nejen od Milana Horvata, ale i od jiných dirigentů.“ Jako student obdivoval Claudia Abbada, později Herberta von Karajana, Leonarda Bernsteina a Sergia Celibidacheho. „Vytvářeli v hudbě jiný vesmír. Každý z nich byl jiný, měl jiný přístup k Brahmsovi, Brucknerovi, jinak vytvářeli fráze, hudební tok byl odlišný.“ 

Fabio Luisi

Foto: NHKSO

Zkušenosti získané při lekcích se zpěváky si Fabio Luisi zase prohloubil u Rodolfa Cellettiho, muzikologa, kritika a hlasového pedagoga. „Díky němu vím o zpěvu skoro všechno. Poznám, jestli má pěvec dobrou techniku a zda jeho kariéra bude dlouhá, nebo ne. Dokážu popsat chyby a doporučit, na čem by měl pracovat. Tomu všemu se nenaučíte z knih, ale při každodenní několikahodinové práci se zpěváky. To jsem mnoho let dělal, a tak dnes okamžitě rozeznám kvalitu či nedostatky,“ říká dirigent. Opera je mu velmi blízká a patří také mezi její největší znalce. V průběhu své kariéry stál v čele několika předních světových operních domů. V Metropolitní opeře v New Yorku působil v letech 2011–2017 na pozici hlavního dirigenta a toto angažmá mu také vyneslo Cenu Grammy za live nahrávku posledních dvou částí slavné tetralogie Prsten Nibelungův Richarda Wagnera pro Deutsche Grammophon. Byl také generálním ředitelem Curyšské opery, vedl i Saskou státní operu v Drážďanech. Často se vrací také do milánského Teatro alla Scala. 

Jeho pohled na současné inscenování oper je ovšem kritický: „Opeře se věnuji od začátku své kariéry, a to opravdu hodně, v krásných operních domech s nejlepšími orchestry, se skvělými zpěváky a velmi dobrými režiséry. Mám ji rád, ale operní svět se za posledních dvacet třicet let změnil. Nyní žijeme ve vizuálním světě a vizuálno začalo hrát i v opeře natolik důležitou roli, že utlačuje hudbu do pozadí. Já jsem ovšem stále přesvědčen, že nejdůležitějším bodem operní inscenace je hudba, a tak tento nový trend nesdílím. Někteří režiséři dokonce mění zápletku, a tak často překroutí smysl celé inscenace, mnohokrát jdou proti hudbě, proti vůli skladatele i proti zdravému rozumu, jak příběh vyprávět. A to mě trápí,“ líčí Fabio Luisi.

Hudba bez zbytečností

Program koncertu pro Pražské jaro sestavil se svými kolegy velmi promyšleně. V propojení Albana Berga, Johannese Brahmse a japonského klasika Tōrua Takemitsua je mnoho souvislostí a vazeb. 

„Hlavním cílem bylo představit v Praze něco z japonské hudby,“ říká světoznámý dirigent. „Takemitsu byl sice Japonec, ale zároveň měl kořeny v západní hudbě, které sahají až k Mahlerovi. Proto jsme si vybrali právě tohoto japonského skladatele. Jeho hudba je vlastně duchovní zábava pro orchestr. Nádherně se hraje a je krásné ji studovat. Srozumitelná hudba bez zbytečností, která navíc úžasným způsobem pracuje s časem, jenž má v japonské kultuře významnou roli. My v západním světě se rozhodujeme rychle, Japonci ale potřebují pro svá rozhodnutí a pro svůj osobní rozvoj mnohem více času, nestydí se za to. Patří to k jejich způsobu života. Jsou vychováváni k myšlence, že čas je třeba si nejen udělat, ale také ho dávat druhým. Je to něco fascinujícího. Tohle jsme ztratili.“

Pražské jaro

Jsem doma a dělám dřevo aneb Jak udržet v rovnováze život a hektické povolání dirigenta

25. 4. 2025 ▪ 7 min. čtení

Koncert pro housle a orchestr „Památce anděla“, který složil Alban Berg v roce 1935 na paměť Manon Gropiové, dcery Almy Mahlerové a architekta Waltera Gropia, jež v osmnácti letech zemřela na dětskou obrnu, zahraje na Pražském jaru houslistka Akiko Suwanai. Japonská virtuoska, ověnčená cenami z Paganiniho houslové soutěže v Janově, Soutěže královny Alžběty v Bruselu či Čajkovského soutěže v Moskvě, tento Bergův jímavý koncert uvádí na světových pódiích pravidelně. „Je to jedno z nejsrozumitelnějších děl druhé vídeňské školy. Chápeme, proč bylo napsáno, rozumíme tomu zápasu a bolesti,“ vysvětluje Fabio Luisi.

Dirigentovým majstrštykem bude pak pražské uvedení Brahmsovy Symfonie č. 4. Patří k jeho nejoblíbenějším. „Je to jedna z nejdůležitějších symfonií, které kdy byly napsány. Když jsem byl mladý, měl jsem s Brahmsem trochu problém. Cítil jsem jeho příliš silnou vůli stát se Beethovenovým nástupcem. I proto mám pořád potíže s jeho První symfonií, protože v ní jasně vidím záměr napodobit Beethovenovu Desátou. Ale pak, krůček po krůčku, jsem pochopil, že tomu tak není. Brahms byl skutečně moderní skladatel. To lze slyšet zejména ve Třetí a Čtvrté symfonii. Čtvrtá je velké intelektuální dílo a zároveň velmi osvěžující hudba,“ těší se na pražské provedení Fabio Luisi. 

Parfémy jsou také umění

Italský dirigent má ovšem i velmi neobvyklé hobby. Ze substancí, které uchovává v takřka čtyřech stech lahvičkách ve svém curyšském bytě, vytváří nové vůně. „Vždycky jsem měl rád parfémy, první jsem si koupil, když mi bylo asi čtrnáct. Byl to Vétiver od Guerlain, slavná vůně z padesátých let. Ta mě doprovází celý život, rád ale přivoním úplně ke všemu, i k tomu, co zrovna nevoní,“ směje se. „Když vytvářím nový parfém, nekopíruji přírodu, snažím se vyrobit něco, co ještě neexistuje. Každý parfém je pro mě nový příběh.“

Sympatický dirigent neskrývá radost, že se po pětatřiceti letech vrací na Pražské jaro. A festivalu k jeho osmdesátinám přeje: „Všichni víme, čím si vaše země prošla za posledních osmdesát let, přejme si, aby těch dalších osmdesát bylo o něco klidnějších a stabilnějších. Abychom mohli být svědky rozvoje umění a pochopili, jak je pro nás důležité. Protože právě umění obecně, nejen hudba, je to, co definuje kulturu, co definuje národ, co nakonec definuje zemi.“ 

NHK Symphony Orchestra Tokyo

Fabio Luisi – dirigent, Akiko Suwanai – housle, Rudolfinum, 15. května