Architekti chápou souvislosti stavby, ale lidi moc neznají

Když se představí jako psycholog architektury, málokdo si pod tím dokáže něco konkrétního představit. Výsledky svého bádání a naléhavou potřebu propojit psychologii s architekturou však dokáže Karel Smejkal obhájit tak přesvědčivě, že se jeho posluchači společně s ním právem diví, jakto že to nikoho nenapadlo dřív.

Na neprobádanou cestu nového vědního oboru ho přitom nepřivedla geniální intuice, ale sport. Když se během studia architektury závodně věnoval sportovní gymnastice a aerobiku, zaujal ho přístup ruského psychologa Olega Nikolajeviče Mazurova, který téměř bizarními praktikami motivoval sportovce ke špičkovým výkonům. U jednotlivých závodníků dokázal na základě jejich temperamentu rozlišovat, kdo k vítězství potřebuje zvýšit sebevědomí a kdo si naopak věřit nesmí. A výsledky sportovců pozoruhodně odpovídaly jeho předpovědím.

Když nakonec pomocí hypnózy dovedl Smejkala ke zdvižení rekordní zátěže v posilovně, uvědomil si mladý architekt ohromnou moc psychologie a začal se o tuto vědu zajímat víc. „Jako bych byl čarodějův učeň, který otevřel svou první knihu kouzel,“ popisuje Smejkal pocity z objevování psychologie v knize, kterou později napsal.

Tento potenciál se rozhodl uplatnit v oboru, který mu byl nejbližší, tedy v architektuře. Smejkal využil toho, že se v roce 2015 podílel na založení Inspireli Awards, studentské architektonické soutěže, která propojuje tisíce architektů po celém světě. Mohl tak tuto síť kontaktů využít pro své průzkumy a ověřit si, že idea zohlednění psychologických aspektů při navrhování staveb má v architektuře smysl a praktické využití.

Je všeobecně známé, že některé barvy nebo typy osvětlení člověka uklidňují, jiné ho podněcují k aktivitě. Mluvím už o psychologii architektury?

Tohle je často první věc, kterou si lidé pod pojmem psychologie architektury představí. Jak na nás působí nějaké prostředí. Já tomu říkám: „jak se fanouškům líbí architektura“. Ale je to jen část našeho oboru, takzvaná environmentální psychologie.

Můžete ten rozdíl vysvětlit?

Z environmentální psychologie jsem při svém výzkumu původně vycházel, i když jsem ji tehdy neuměl ani pojmenovat. Je to věda, která se zabývá vlivem určitého prostředí na člověka. Já jsem to chtěl pojmout prakticky a vytvořit nástroj, kterým by se dalo otestovat, jak na lidi působí například interiér restaurace. Jenže jsem došel k tomu, že to takto obecně nedává smysl. Vy si v té restauraci třeba všimnete toho, že jsou tam květiny, zatímco já si budu pamatovat lustr a rozmístění stolů. Ani si nevzpomenu, jestli tam nějaké květiny byly. Každý budeme prostor vnímat úplně jinak. Ale o tom se nikde nepíše. Sedmdesát let výzkumu v této oblasti řeší jen to, jak na nás například působí barvy. A vůbec neřeší, že někteří lidé prostě barvy ignorují. A tak jsem se na to začal dívat jinak.

V čem tedy psychologie architektury spočívá podle vás?

Vycházím z existologie, kterou vymyslel psycholog Oleg Nikolajevič Mazurov. Setkal jsem se s ním ve sportovním prostředí, kde se s psychologií pracuje úplně běžně. Vrcholový sport se bez psychologů neobejde. Ale architektura? Popravdě řečeno, architekti nevědí o psychologii téměř nic. A to je velká chyba. Na psychologii architektury jsem zaměřil svůj doktorát, a tak mi ČVUT dalo prostor pustit se v tomto oboru do výzkumné práce. Díky Inspireli jsem měl kontakty na architekty po celém světě, což byla velká výhoda. Začal jsem s pilotním průzkumem, ve kterém jsem se dvou set architektů z 55 zemí zeptal, jaké jsou základní vlastnosti úspěšného architekta. Dostal jsem téměř dva tisíce odpovědí, které jsem pak setřídil a zjistil, že vůbec nikdo nenapsal zodpovědnost. Úplně tu vlastnost vynechali.

Co z toho vyplývá?

Nad tím jsme s naším týmem přemýšleli a došli jsme až k vlastní definici zodpovědnosti. Když to zjednoduším, zodpovědnost je, že něco tvoříte. Nezodpovědný člověk boří, zodpovědný něco vytváří. Tak jak je možné, že ve svých odpovědích všichni architekti zodpovědnost vynechali? Nakonec nám to došlo: Architekti rozumí stavbám, které studují, a jsou schopni za ně převzít zodpovědnost, ale nevěnují se studiu lidí. Chápou všechny souvislosti stavby, ale moc toho nevědí o lidech, pro které stavby navrhují. A nevědí zpravidla mnoho ani sami o sobě. Přitom stavby přece navrhují lidé, aby je pak užívali zase lidé! Psychologie se zabývá lidmi. Sportovní psycholog zkoumá sportovce a trenéry. Letecký psycholog piloty a dispečery. A čím se posledních sedmdesát let zabývala psychologie architektury? Tím, jak na nás působí barvičky? Ale jděte… Měla by se přece zaměřit na lidi – na osobnost samotných architektů a uživatelů staveb.

Jak vlastně psychologii architektury učíte, když to před vámi nikdo nedělal?

Když se studentů zeptám, kdo sám o své vlastní osobnosti dokáže říci víc než tři věty, tak je ticho. Nikdo je to nikdy neučil, dokonce jim chybí i slovník, kterým by se popsali. Ale jak chtějí poznat svého klienta a jeho potřeby, když neznají ani sebe? Takže se nejdřív zaměřuji na to, aby se architekt naučil pochopit sebe sama. Používám k tomu klasickou Hippokratovu typologii osobností, což je velmi jednoduché rozdělení na čtyři klasické temperamenty. Během své praxe už jsem otestoval asi tisíc architektů z různých zemí a zjistil jsem, že jsou opravdu rovnoměrně rozložení na sangviniky, choleriky, flegmatiky a melancholiky. V každé kategorii je téměř přesně 25 procent architektů.

Karel Smejkal pokračuje ve svém výzkumu v oblasti aplikované psychologie architektury na Fakultě stavební ČVUT v Praze. K ověřování svých tezí využívá také síť kontaktů na tisíce architektů po celém světě, kterou mu poskytuje platforma mezinárodní soutěže Inspireli Awards.

Foto: Libor Fojtík

Dá se v architektuře přisuzovat každému temperamentu specifický styl tvorby? Mají třeba architekti cholerici nějaké společné rysy?

Tak jednoduché to není. Ale do určité míry vám tahle typologie pomůže rozumět svému vlastnímu chování a také chování vašeho klienta. Každý temperament totiž usiluje o něco jiného. Sangvinik chce být oblíbený, cholerik chce mít věci pod kontrolou, melancholik chce být pochopený… Každý funguje trochu jinak. Mnohokrát už se mi stalo, že jsem nějakého klienta dohodil známému architektovi a nedopadlo to dobře. Když jsem pak zjistil, jaké jsou jejich temperamenty, tak to dávalo smysl. Nesedli si, protože každý měl od vzájemné spolupráce jiná očekávání. Jako architekt musíte rozumět tomu, jaký je člověk, pro kterého stavbu navrhujete. Musíte s tím umět pracovat.

Co dalšího své studenty učíte?

Druhým tématem je komunikace. Zjistil jsem, že studenti moc neumějí komunikovat. Vlastně to platí pro lidi obecně. Je to až neuvěřitelné. Ptám se třeba architektů, jak probíhá jejich druhá schůzka s klientem, kde mu obvykle představují svůj návrh. Téměř polovina z nich mi řekne, že nejdřív pošlou svůj návrh klientovi, aby se na něj mohl podívat, než se sejdou. Hrozná chyba.

Proč je to špatně?

Protože úspěšný projekt se prodává přes příběhy. Když chcete, aby někdo pochopil, co děláte, tak mu nejdřív musíte zprostředkovat kontakt se zdrojem, který byl vaší inspirací. Musíte mu třeba říct, že jste si představil jeho maminku, jak tam za pár let vykládá nákup z auta, a to vás vedlo k tomu, že jste příjezdovou cestu navrhl tak a tak… To je úplný základ komunikace, který ti studenti nemají. Oni pošlou nejdřív výsledek a pak teprve ho obhajují.

Tuhle komunikační taktiku nejlépe ovládají obchodníci.

Přesně tak. Každý pouliční prodejce má lepší komunikační schopnosti než většina architektů na této planetě.

Pro obě profese ale platí, že mohou tyto měkké dovednosti zneužít. Například prodat svému klientovi něco nepraktického nebo nesmyslně drahého a přesvědčit ho, že to potřebuje. Učíte architekty manipulaci?

Manipulaci učím taky, ale ne proto, aby ji architekti zneužívali, nýbrž kvůli jejich vlastní ochraně. Kdo dobře rozumí manipulačním technikám, ten se jim dokáže i účinně bránit. Zkoušíme si, jaký přístup zvolit u submisivního nebo dominantního klienta, jak se nenechat ovládat druhým člověkem, což se v praxi mnoha architektům bohužel stává.

Má ale architekt v praxi vůbec možnost se s uživatelem stavby seznámit? Vždyť často pracuje na projektu, který mu někdo zprostředkoval…

Většina architektů začíná na rodinných domech. Tam je majitel zároveň uživatelem stavby, takže architekt jedná s člověkem, který bude v navrhovaném domě i bydlet. Často se ale stává, že architekt za svým klientem přijde a začne ho školit. Myslí si, že když má titul, je i chytřejší. Ale důležitější je mít pokoru a nadhled. Architekt musí sám o sobě dobře vědět, kam patří a co nabízí. Je třeba mladý, nezkušený, ale má talent a progresivní myšlení. To je jeho výhoda. Musí svému klientovi naslouchat a porozumět mu. Možná už navrhl skvělý barák pro jeho kolegu, ale teď má před sebou jiného člověka, takže musí pochopit, co se líbí jemu.

Zaujala mě vaše aplikace na seznamování architektů s klienty. Jak tento nástroj funguje?

Vytvořil jsem ho v roce 2015 a cílem bylo spárovat klienty a architekty, kteří by měli odpovídající osobnost a preference. Lidé běžně hledají architekta přes známosti a doporučení. Ale to, že si s architektem skvěle rozuměl váš kamarád, ještě neznamená, že bude ideální i pro vás.

Teď mám ale v plánu udělat něco daleko zajímavějšího a k tomu jsem napřed potřeboval vytvořit testy. Dnes už mám k dispozici vlastní test osobnosti, který je velmi jednoduchý, během deseti otázek určí váš temperament. K tomu jsem vypracoval test komunikačních schopností. A pak mám několik výzkumů v oblasti environmentální psychologie, například studii, která se zabývá kreativitou.

Jak jste kreativitu testoval?

Nakreslil jsem dvě budovy a mezi nimi nechal volný prostor. Tento nákres jsem pak poslal 150 architektům, ať dokreslí zbytek. Výsledky byly dost zajímavé. Ukázaly se například rozdíly mezi muži a ženami. Zatímco architektky většinou dodržely všechny hranice nebo jim ještě trochu ustoupily, architekti mnohem víc překračovali limity. Úplně nejodvážnější byly návrhy flegmatiků, což je pozoruhodné, protože flegmatiky si většinou představujeme jako nenápadné lidi, kteří se příliš neprojevují. Ve skutečnosti ale mohou být velmi smělí ve své tvorbě.

Mluvil jste také o preferencích. Dá se říci, že lidem shodného temperamentu se líbí podobné architektonické prvky?

Ne. Zjišťoval jsem to u stovek architektů, kterým jsem dal 24 fotografií různých interiérových stylů, aby je seřadili podle toho, jak se jim líbí. Když jsem výsledky vyhodnotil, nebyla tam vůbec žádná korelace mezi osobností člověka a jeho preferencemi.

Jaké faktory mají tedy vliv na to, co se nám líbí?

Marketingové průzkumy ukazují, že lidem se obvykle líbí to, na co jsou zvyklí. Králík, který se narodil v králíkárně, má králíkárnu rád, protože je to jeho domov a nic jiného nezná. Když se stavěla Eiffelova věž, většina obyvatel Paříže ji chtěla zničit, nenáviděli ji. Dnes jsou na ni hrdí, protože si na ni zvykli. Proto když chcete postavit něco neobvyklého, musíte počítat s odporem a musíte s ním umět pracovat. Psychologie architektury vás naučí komunikovat s lidmi, kterým se váš krásný a odvážný projekt zpočátku zaručeně nebude líbit.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Jaký je o psychologii architektury zájem? Otevírají tento obor i další vysoké školy?

To zatím ne. Ale je o něj velký zájem ve světě, měl jsem už desítky přednášek na různých zahraničních univerzitách a stále mě překvapuje, že jsem nikde nenarazil na tým, který by řekl: My už tu děláme něco podobného…

Jaké další výzkumy máte v plánu?

Chci pomocí umělé inteligence vytvořit vizualizace osmi domů a u každého z nich ještě čtyři varianty, přičemž v jedné bude dům samotný, ve druhé s nějakou zelení, ve třetí s uměleckým dílem a ve čtvrté se zelení i uměleckým dílem. Obrázky pak nakombinuji do různých testů a pošlu třeba tisíci architektů, aby určili, který dům se jim líbí. Pak chci vyhodnotit, jestli ten přírodní nebo umělecký prvek, například strom nebo socha, ovlivní jejich subjektivní vnímání natolik, že třeba i méně povedený dům označí za hezký. Myslím, že by se mohlo prokázat, že umělecké dílo má na naši psychiku podobný vliv jako příroda, protože obojí pochází ze stejného zdroje, který nemáme ve své mysli zcela pod kontrolou.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.