Být lepší a šťastnější. Neurokouč Aleš Stuchlík radí, jak na mozek i život

Věda o mozku nezahrnuje jen laboratoř a data. Může pro nás být mapou ke zdravějšímu a šťastnějšímu životu. Profesor Aleš Stuchlík, přední český neurovědec a neurokouč, vysvětluje, jak posílit paměť, být mentálně fit i v sedmdesáti, a dokonce jak se stát lepším člověkem. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, co ho na neurotechnologiích děsí a proč se vyplatí psát si každý večer tři věci, za které jsme vděční.

Jaký objev v neurovědě vás v poslední době nadchl?

Velkým průlomem byl vynález optogenetiky. Díky této metodě dokážeme zacílit na určitý typ neuronů, což nám pomáhá zkoumat, co máme za buňky v mozku, jakou mají úlohu a jak ovlivňují naše chování. Moje hlavní výzkumné téma je učení a paměť. Zajímá mě, jak chování souvisí s tím, co se odehrává na úrovni nervových okruhů, tedy obvodů tvořených neurony. Neuronů je v lidském mozku asi 86 miliard. A optogenetika je v tom velkým pomocníkem, opravdu mě nadchla.

Co nového jsme díky tomu zjistili o fungování mozku?

Věda udělala velký pokrok ve zkoumání paměti. Našli jsme buňky, které přímo kódují základní rysy paměti, říká se jim engramové neurony. A v roce 2014 byla udělena Nobelova cena za objev neuronů, které kódují místa v prostoru. Když se někde nacházíme, určité neurony vyšlou impulzy, které nám říkají „teď jsi na tomto místě“. Tím vlastně tak trochu kódují přítomný okamžik. Síť těchto buněk přitom pokrývá každé prostředí, ve kterém jsme kdy byli, takže vytváří takovou mapu.

Jak se daří tyto objevy využívat v praxi?

V poslední době jde věda hodně do detailů. Zaměřuje se na jednotlivé geny, bílkoviny. A tyto poznatky se nedají snadno přenést do běžné praxe. Ledaže ve vývoji léků, ale ani tam ne zcela. Ale poznatky o buňkách paměti by se daly v budoucnu využít třeba u projevů Alzheimerovy nemoci. V tomto případě dochází k významnému narušení paměti a prostorové orientace. Takže pokud pochopíme, jak buňky kódují paměť a prostor, pak bychom se mohli lépe vyznat v narušení těchto procesů. Na to si ale budeme muset počkat, zatím pouze víme, že tyto buňky existují a jaké jsou jejich vlastnosti.

Jaké lékařské postupy, které už teď využíváme, pochází z neurovědy?

Třeba k léčbě Parkinsonovy nemoci se využívá hluboká mozková stimulace, na kterou se přišlo díky neurovědeckému výzkumu. Pacientům, kterým nepomáhají léky, se implantuje tenká elektroda do mozku. Drátek pak elektricky dráždí potřebné oblasti mozku a díky tomu se pacientům s parkinsonem ulevuje. Příznaky nemoci se zmenšují, nebo dokonce úplně mizí.

Existují i neurotechnologie, které mohou děsit?

Děsí mě divoké využití různých rozhraní mezi mozkem a počítačem. I když jsem v tom skeptik a nemyslím si, že lidský život a mozek dokážeme umístit do stroje, nějaké dílčí pokroky v tom jsou. Třeba Elon Musk a jeho Neuralink hlásí, že údajně měli prvního pacienta, kterému voperovali elektrody. Je zajímavé, že lékaři už to v případě hluboké mozkové stimulace dělají dlouho. Ale kolem Neuralinku byl velikánský rozruch. Přitom firma k tomu neposkytla žádné konkrétní informace. A právě takového nekontrolovatelného využití se bojím. Vlastně u všech technologií.

Dokážeme to nějak ovlivnit či regulovat?

V tomto je velmi důležitá role biologických etiků, kteří řeší, zda smíme dělat všechno, co umíme. Myslím si totiž, že ne. Měli bychom mít nějaké limity a dopředu si věci vydiskutovat z hlediska etiky i filozofie. Určit si, jestli je to něco, co opravdu chceme.

Díky zařízením jako Whoop nebo Oura Ring dostáváme doporučení, co dnes potřebuje naše tělo: cvičení nebo odpočinek. Můžeme očekávat chytré pomůcky, které nám řeknou, co potřebuje náš mozek?

Cesta bude ještě dlouhá, protože u lidí můžeme zobrazit mozkovou aktivitu pouze pomocí EEG, magnetické rezonance a tomografie, kde se člověk nemůže moc hýbat. Takže praktické využití je velmi omezené.

Jak se mění vnímání lidského potenciálu s tím, jak se vyvíjí neurověda?

Výzkumy potvrzují, že jsme schopni se učit celý život. I v dospělém mozku vznikají nové neurony a náš mozek je velmi plastický až do vysokého věku. Co se týče přirozeného úbytku nervových buněk ve stáří, zdaleka není tak dramatický, jak by se mohlo zdát. Ukazuje se, že je to v případě zdravého stárnutí kolem dvou až čtyř procent. I senior se dokáže naučit spoustu věcí. Důležitý je dlouhodobý trénink.

Co nám pomůže zdravě stárnout a být schopný se stále učit novým věcem?

Velkou kapitolou je pohyb. Jeho blahodárné účinky na mozek jsou dalekosáhlé. Ukazuje se, že znamená mnohem víc než nějaké okysličení a prokrvení. Pohybem se výrazně podporuje tvorba neuronů v dospělosti, takže se posiluje i paměť.

Můžeme tréninkem ovlivnit i pocit štěstí?

To jde taky. Dobrým příkladem je listina vděčností, kterou taky praktikuji. Pokud se jí věnujeme pravidelně, dokážeme mozek vytrénovat, aby zaměřoval pozornost na hezké věci v každodenním životě. Nevnímáme totiž zdaleka všechno, co se děje kolem nás. Vědomě či nevědomě si to filtrujeme. A tím filtrem je naše pozornost, kterou můžeme zaměřit na pozitivní podněty. Abraham Lincoln údajně řekl, že lidé prožijí tolik štěstí, kolik jej dokážou vytvořit ve své mysli. Zní to ezotericky, ale je to tvrdá věda. Nicméně to neznamená, že nepřijdou těžké chvíle a závažné problémy. I ty patří k životu.

Lze se díky neurovědě nejen naučit vnímat hezké věci, ale taky je tvořit? Být lepším člověkem?

Asi ano. Rozhodně se můžeme naučit naslouchat. Říká se také, že třeba empatie je vlastně dovednost, nikoliv talent. Těžko bychom měnili temperament, ten je do určité míry vrozený. Ale můžeme měnit schopnost regulovat své emoce. Třeba vztek se můžeme do určité míry naučit ovládat. Tak, že emoci pojmenujeme a vnitřně od ní postoupíme.

Říkáte si neurokouč. Jak si má člověk představit vaši práci?

Je to takové moje hobby. Neurokoučink chápu jako klasické koučování pomocí otázek dle International Coaching Federation. Poslouchám klienta a otázkami mu pomáhám budovat nějaké uvědomění, plánovat, rozhodovat se a hlavně hledat odpovědi v něm samém. Znalost neurovědy, tedy toho, co se v mozku odehrává, tomu akorát přidává širší rámec. Když to pak vysvětluji klientovi, on si to díky tomu dovede lépe představit, ale i lépe ovládat. Rozhodně se ale nejedná o zaručené recepty, jak „hacknout“ nebo ošálit mozek.

Inovace ve zdravotnictví

Stáhněte si přílohu v PDF

Dostanou od vás lidé i nějaké praktické rady?

Podle ICF byste neměla vůbec radit. Ale v případě mentoringu už to jde. Tam se pokouším předat vlastní životní zkušenost.

V loňské knize Odolnost jste popsal svou zkušenost s vyhořením kvůli dlouhodobému stresu, který jste nevnímal. To je docela běžné. Jak poznáme, že zažíváme chronický stres, zavčasu?

Závisí to na pečlivém pozorování signálů a nepohody vlastního těla i duše. Může se jednat o napětí v břiše, bolesti hlavy, svalů, za krkem, může vzniknout psychosomatické pálení žáhy. V duši se to pak projevuje jako nějaká skleslost, depresivní příznaky, podrážděnost, vzrušivost, nesoustředěnost. Tyto stavy se mohou odrazit i na našem chování a zhoršení vztahů. Důležitá je pak hlavně určitá pestrost, aby člověk měl v životě víc aktivit než jenom práci. A v práci se snažit pracovat méně, ale chytře.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Inovace ve zdravotnictví.