Práce na největší investici do dekarbonizace jsme zastavili. Pokud bychom náklady přenesli do cen, končíme, říká šéf Třineckých železáren

Podle šéfa Třineckých železáren Romana Heideho splní poslední tuzemská huť podmínky Green Dealu a do roku 2030 sníží produkci emisí o 55 procent ve srovnání s rokem 1990. Práce na největší dekarbonizační investici v podobě elektrické obloukové pece za více než 10 miliard korun se však pro tuto chvíli zastavily.

V momentě, kdy na sektor dopadá kombinace nízké poptávky, levnější a emisní povolenkou nezatížené mimoevropské konkurence i cel amerického prezidenta Donalda Trumpa, by Třinecké železárny takto obří projekt nemusely ustát. „Náklady bychom museli promítnout do cen. A pokud bychom to udělali, tak končíme, protože neprodáme ani kilo oceli,“ vysvětluje Heide. Ten apeluje na stát, aby ocelářství po vzoru Německa prohlásil za strategický obor, což by pomohlo nejen zafinancovat nákladný přechod na nízkoemisní výrobu, ale i zajistit Česku dodávky strategických materiálů v nejistém světě.

Krize v odvětví přitom přetrvává už dva roky a podle Heideho je konec nadále v nedohlednu. Podniku s roční produkcí 2,5 milionu tun oceli se přesto podařilo díky úsporám uzavřít loňský rok v černých číslech.

Situace evropského ocelářství není jednoduchá, vy sám jste loni mluvil o stagnující poptávce i cenách. Jak hodnotíte probíhající rok? Lze pozorovat třeba jen mírné náznaky zlepšení?

Situace, která je nyní na trhu, se objevovala i v minulosti. To není nic překvapivého. Dříve však cyklicita měla daleko kratší periodu a na to jsme byli zvyklí. Nicméně nyní už dvouletá krize dál přetrvává a pokračuje, což nás už opravdu drtí. Nevíme, kde má konec, a to je velký problém.

A důvody?

Stále stagnují základní obory, ze kterých pochází naši odběratelé. To znamená automotive a stavebnictví. Spousta závodů, které naši ocel spotřebovávaly, utlumily nebo ukončily činnost nebo byly přesunuty mimo Evropskou unii. A samozřejmě se do EU dál dostává ocel z mimoevropských zemí, která je lacinější.

Dodáváte ale také hodně oceli třeba pro využití na železnici. Je tam situace lepší?

Ano, železnice a trubky jsou segmenty, které jsou na tom relativně dobře. Relativně znamená, že co se týče cen, tak zdaleka nedosahujeme na úroveň roku 2022, ale oproti ostatním je tam situace mnohem lepší.

Čím to je?

Železnice se modernizuje, byť na můj vkus pomaleji, než bych očekával, a to především v oblasti vysokorychlostních tratí, na které jsme mimořádně dobře připraveni. Se společností DT jsme vyvinuli vysokorychlostní výhybku, kterou odléváme částečně u nás na slévárně. Také v segmentu trubek děláme stále nové produkty a zároveň zakolísání Liberty otevřelo určitou díru na trhu.

Takže vám pád ostravských hutí pomohl?

Je to dvousečné. Na Liberty bylo navázáno spousta specializovaných dodavatelských firem pro hutnictví, které dodávají i nám. Spolu s Liberty se i tyto firmy dostaly do problémů a nejsou schopny plnit závazky ani vůči Třineckým železárnám. A to je problém.

Co to je typově za dodávky?

Například speciální hořákové systémy, vyzdívky, ventily. Takových firem není na trhu mnoho, a pokud jim Liberty dluží obrovské peníze, tak nemohou dodávat. My jsme s těmito firmami uměli spolupracovat. Dnes musíme na trhu v Evropě hledat jiné firmy a s tím přichází nárůst cen a nejistota.

Velké téma posledních měsíců je také zavedení cel na dovoz do USA. Co to pro Třinecké železárny znamená?

Primárně to pro nás není zase tak velký problém, protože nemáme zásadní odbyt v USA. Ale sekundárně to komplikace je, protože firmy dodávající do Ameriky se budou snažit udat přebytek jinde. A jednou z ideálních oblastí je Evropa, které si svůj trh dostatečně nechrání, což znamená větší tlak na nás.

Předloni Třineckým železárnám výrazně klesl zisk z 2,4 miliardy korun na 44 milionů. Výsledky za loňský rok budete teprve zveřejňovat, můžete však dát aspoň obecný komentář, jak se problémy, které popisujete, na nich odrazí?

Díky masivním úsporám a rozhodnutím, které přinesly snížení nákladů na provoz, bude výsledek za rok 2024 výrazně lepší než za rok 2023. Budeme v černých číslech, jsme firma, která vydělává a platí daně státu.

K jakým úsporám jste přikročili?

V celém technologickém procesu se snažíme najít slabá místa a ta odstranit. Primárně jde o energii, instalujeme třeba nová LED světla. Pečlivě hlídáme vstupy, jako jsou plyn, elektřina, voda a vzduch, a hlídáme si samozřejmě také náklady na zaměstnance či externí společnosti. A pak je to samozřejmě robotizace a automatizace, před pár dny jsme ve Studénce otevřeli plně automatizovanou linku za 300 milionů korun.

Celkově musíte ale investovat mnohem více než 300 milionů korun, a to do dekarbonizace. Máte v tomto ohledu připravenou řadu projektů, které mají snížit produkci emisí, a splnit tak požadavky Green Dealu. Mezi nimi paroplynovou elektrárnu, novou briketační linku a především elektrickou obloukovou pec, která bude nejdražší položkou. V jaké fázi jsou?

Je třeba to rozdělit a bavit se o projektech, které Třinecké železárny rozvíjí, a o těch, které to nedělají. Mezi investice, které společnost rozvíjí a zároveň jsou přínosem pro dekarbonizaci, patří paroplynový cyklus. Ten probíhá, investujeme do něj a plánujeme dokončit do roku 2028. Přinese nám to snížení emisí CO₂ o 250 tisíc tun ročně. Dnes na jednu tunu vyrobené oceli vytváříme 1,2 tuny CO₂, což znamená velmi výrazný pokles oproti roku 1990 a do roku 2030 jsme si jistí, že závazky Green Dealu splníme.

A další projekty?

Také briketační linka je v plném běhu, na začátku roku 2027 by měla začít chrlit brikety. Tím dojde k úspoře 70 tisíc tun CO₂, což lze srovnat s odstraněním 19 tisíc vozů Škoda Octavia ze silnic. Další ekologické investice jsou odprášení elektroodlučovačů a samotných pecí. To je podle mě pro lidský organismus daleko nebezpečnější složka než CO₂. Jde o investici za více než miliardu, která bude hotová do roku 2028. A pak je to projekt, který nás nijak nerozvíjí, a to je elektrická oblouková pec. Ten se skládá ze tří částí, tedy z přívodu elektřiny, samotné pece a šrotiště. V tuto chvíli realizujeme přívod elektřiny, kde máme vykoupené pozemky a také na projektu šrotiště dál pracujeme. Jediné, na čem nepracujeme, je samotná elektrická oblouková pec.

Proč?

Nákladovost je obří. Celkové náklady transformace dosahují výše jedné miliardy eur a oblouková pec je z toho dominantní položka. Nemáme přitom podporu, abychom po spuštění pece mohli fungovat. Náklady bychom museli promítnout do cen, a pokud bychom to udělali, tak končíme, protože neprodáme ani kilo oceli.

Debata HN

České ocelářství je v útlumu. Bez větší podpory od státu to dlouhodobě nezvládne

12. 5. 2025 ▪ 5 min. čtení

Proč investice do elektrické obloukové pece Třinecké železárny nikam neposouvá? Měl jsem za to, že umožňuje třeba ve větší míře využívat šrot a může mít i další přednosti. Není to tedy tak?

Bavíme se o dvou rozdílných technologiích. Buď můžete vyrábět papír z recyklovaného papíru, nebo buničinu ze dřeva, tedy ze základního materiálu. My provádíme to druhé s ocelí, jejíž úroveň je pak nejvyšší. Pokud bychom přetavovali šrot, tak budeme pořád a pořád potřebovat další šrot. Je to přitom velmi volatilní komodita a Evropa nemá žádnou koncepci, která by říkala, že šrot je strategická surovina. Desítky milionů tun šrotu ročně jsou proto vyvezeny mimo EU, hlavně do Turecka. Při jeho zpracování navíc nevzniká žádná přidaná hodnota, tedy že by výroba probíhala rychleji nebo kvalita byla vyšší. Právě naopak. Když se v obloukové peci nataví balastní prvky, například měď, tak už je nelze odstranit a zůstanou v oceli, což snižuje její mechanické vlastnosti. Ve vysoké peci se žádné balastní prvky nenabalují, protože se v ní nevyrábí ocel, ale čisté železo, a z toho se teprve pak tvoří ocel.

Uváděli jste, že potřebovat budete minimálně 70procentní dotaci, abyste investici do pece mohli realizovat. Takže nyní vyčkáváte, zda se vám takovou podaří získat?

Podívali jsme se po trhu, jak si stojí naše konkurence, jež má v Německu dotaci ve výši 74 procent investice. Pokud i my dostaneme 74 procent, tak jde o číslo, díky kterému bychom mohli fungovat. Daleko lépe si však dokážu představit model, ve kterém by se ocel stala strategickou surovinou a my bychom byli prohlášeni za strategickou společnost. Nová německá vláda se v programovém prohlášení dohodla, že ocel strategická veličina bude a podle toho se vláda bude chovat k výrobcům. Dokážu si proto představit, že i naše vláda by elektrickou obloukovou pec prohlásila za strategický projekt, který kompletně zafinancuje. Vláda by měla jistotu, že investuje někam, kde to má smysl, a my bychom mohli dál plnit státní pokladnu daněmi.

Tím, že by se ocel stala strategickou surovinou, by se pak obešlo riziko nařčení z nedovolené státní podpory?

Přesně tak. Dnes se zároveň bavíme o obraně a možném konfliktu a já se musím ptát, jak by vypadala naše reakce v případě nějakého napadení? V první řadě by přišly útoky na infrastrukturu, třeba železnici. A myslíte, že vám někdo dodá během války koleje, šrouby nebo dráty pro železnici? Těžko, ale my jsme schopni to do 72 hodin začít plnit. Nehledě na to, že ocel je základním materiálem pro výrobu zbraní. Jsme jediní v republice a mělo by na nás být pohlíženo jako na strategickou společnost. Vezměte si i příklad z Velké Británie.

Myslíte British Steel?

Čínský investor řekl, že tam ukončuje výrobu, a britská vláda v rekordně krátkém čase reagovala tak, že ocelárny převzala. Další příklad je společnost U. S. Steel, jejíž prodej japonské Nippon Steelu zamítli jak bývalý prezident USA Joe Biden, tak nyní i jeho nástupce Donald Trump, protože ocelárny považují za strategický obor, o který nechtějí přijít.

Z jakých zdrojů by případná dotace na obloukovou pec mohla přijít?

Nevztahoval bych to k žádnému fondu, ale existují zde povolenky, které po celou dobu platíme. Když stály pět eur, tak to byla přijatelná cena. Pak se staly předmětem obchodování a dneska se jejich cena pohybuje kolem 70 eur. Loni byla dvakrát 90 eur a očekává se, že po snížení přídělu to bude 100 eur a více. Povolenky se přitom zavedly, aby se průmysl dekarbonizoval a snižoval emise. Je to tedy přesně ten nástroj, jehož příjem bychom měli na dekarbonizaci deponovat. Může ale jít i o nějakou formu úlevy daní. Když v Americe investujete, tak po dobu investice vám buď úplně uleví od daní, nebo je významně sníží. Je to tedy zcela legitimní požadavek, v Česku ale vůbec není vůle o něm diskutovat. Další možný zdroj je, pokud bychom se stali strategickou společností i pro obranu. I ministerstvo obrany disponuje nějaký rozpočtem, do kterého bychom mohli být vtaženi. Takže myslím, že možností je dostatek.

Kolik je roční náklad Třineckých železáren na povolenky?

Já to nevím. Nevím, kolik to letos bude, a to je právě to těžké. Můžu si spočítat roční produkci 2,5 milionu tun oceli krát 1,2 CO₂ na tunu. To jsou tři miliony. Pak si napíšu, že jedna tuna CO₂ bude stát třeba 50 eur. To si vynásobím a řeknu si: super, to bude úspěšný rok. Jenže povolenky nakonec budou stát 70 eur. Rozdíl 20 eur na třech milionech je 1,5 miliardy korun a rázem se dostaneme mimo výsledek. A to nemluvím o cenách energií. Jsme země s nejvyššími cenami energií. Němci třeba nemusí platit příspěvek na POZE (příspěvek na podporované zdroje energie, který je částí regulované složky ceny – pozn. red.), my ano. Cena energie je zhruba 130 eur za megawatthodinu a 40 eur z toho dělá POZE. Pokud by toto nebylo, tak bychom nebyli odkázaní na to, že nám stát musí nějakým způsobem pomoci.

Pokud by třeba jako v Německu vzal stát na sebe poplatky na POZE, tak ten náklad stejně nezmizí. I v Německu se horlivě diskutuje o tom, jak významně zatěžuje státní rozpočet.

Tím se ale točíme v kruhu a ten nás vrací zpět k povolenkám. U nás se stále ještě hodně elektřiny vyrábí v uhelných elektrárnách, které také musí platit povolenky. A stejně jako já, ani šéf uhelné elektrárny neví, kolik povolenka bude stát. Kdyby to věděl, tak má fixní cenu, kterou si umí představit, a dala by se takto regulovat cena elektřiny.

Takže trvalé řešení drahých energií je v reformě trhu s povolenkami?

Přesně tak. V roce 2022 zaplatily Třinecké železárny za energie celkově 5,89 miliardy korun a o rok později 8,65. Tedy téměř tři miliardy navíc. Loni to bylo trochu méně, ale ne o moc. A abychom se udrželi v černých číslech, museli jsme udělat opatření, prostřednictvím kterých jsme jenom na energiích ušetřili dvě miliardy. Byli jsme přitom nadšení, když byl zveřejněn balíček Clean Industrial Deal. Ten obsahuje doporučení jednotlivým vládám, aby svou vlastní formou podpořily energetiku a snížily náklady. Byli jsme rádi, že se vládám uvolnily ruce a že zareagují, bohužel nic takového se nestalo. Hájím sektor ocelářství, ale ten samý problém mají přitom cementáři, skláři a další odvětví. V roce 2027 se sníží příděl povolenek, zvýší se jejich cena a tím se zastaví i trh se stavebnictvím, což je pro nás klíčový obor.

Proč se stavebnictví zastaví?

Stavitel rodinného domu nebude mít sílu nakoupit si cement, který bude stát třikrát tolik. Developer bude mít rozpočet na projekt třeba miliardu korun a to mu najednou vyskočí o 500 milionů. Budou mít lidé finanční sílu to zaplatit? To bude začarovaný kruh. Bude třeba opravit mosty, dálnice. Co to udělá s rozpočtem?

Ocelářství

Stáhněte si přílohu v PDF

V přípravě jsou přesto některá opatření, která mají evropskému ocelářství pomoci. Od příštího roku by měli dovozci produktů ze zemí bez emisních povolenek začít platit CBAM neboli uhlíkové clo. Vůči systému panovala značná kritika a aktuálně prochází revizí, přesto, co od zavedení cel pro mimoevropské výrobce očekáváte?

Je správný krok udělat revizi. Chválím prvotní myšlenku, ale výsledek by nedosáhl kýžených cílů. Popis uhlíkové stopy v produktech je definován poměrně vágně, obecně. Pokud například bude někdo vyrábět v té části planety, kde 340 dní v roce svítí slunce, bude mít solární energii, obloukovou pec a vyrábět ocel, kterou sem přivezete a budete deklarovat, že je zelená, tak není šance, že by cokoliv musel platit. Tím pádem CBAM vytlačuje průmysl z našeho klimatického pásma. A druhá věc je, jak se bude kontrolovat, že ocel je skutečně zelená? Spíš se to kontrolovat nebude.

Zároveň se mluví o zavedení takzvaných Green Leads Markets, tedy povinnosti třeba ze strany automobilek nebo veřejného sektoru nakupovat zelenou ocel. Jak to hodnotíte?

Pokud bychom dekarbonizaci promítli do ceny oceli, tak si ji nikdo nekoupí. Všichni nakupují výhradně podle ceny, a kupují si proto ocel čínskou, indickou a obecně asijskou, která je vyráběna s pomocí zdrojů, jež tady nechceme, a to není fér. Přesto si nejsem schopen představit, že by taková povinnost vznikla. To jsme tady už měli před 40 lety a nemyslím si, že je to správný směr.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Ocelářství.